2. týden

 

B Ů H

 

Zažil jsi už někdy ve svém životě skutečně Boží přítomnost?

 

      1. Čím se člověk stane křesťanem?

      2. Chybné formy křesťanství

             a) Křesťanství z tradice

            b) Náboženství zákonů

            c) Dobrý čin

      3. Dodatečně musíme uskutečnit křesťanskou počáteční zkušenost

      4. Co zde vlastně znamená “zkušenost”?

            a) Osobní svědectví

            b) Zkušenost získaná osobním setkáním a osobním stykem

      5. Musíme opravit naše představy o Bohu?

            a) Je Bůh jenom “Stvořitel”?

            b) Bůh jako tajemství

            c) Duch svatý je mezi námi poznatelně přítomen

 

      1. Čím se člověk stane křesťanem?

     Jestliže počátkem našeho života není slepá náhoda, ale láska onoho Boha, který se nám zjevil v bibli, pak pro nás musí být nejvýš zajímavé tohoto Boha blíže poznat. Potom opravdu rozhodující není to, abychom jej chtěli najít, ale abychom jej také skutečně našli, abychom skutečně v našem životě zakusili jeho vedení a přítomnost. Bible od první do poslední knihy mluví stále znovu o tom, že Bůh se nám dává skutečně zakusit. A bible nevznikla ve studovnách a u psacích stolů, ale odráží životní zkušenosti s živým Bohem.

     Proto nejprve otázka: Čím se stáváš křesťanem? V původně křesťanských zemích je přes 95% obyvatelstva křesťany, a to většinou křtem dětí, a potom výchovou a a vyučováním. A jak to bylo s tebou? Pravděpodobně jsi byl pokřtěn jako malé dítě, a potom křesťansky vychován v rodině a ve škole. Učil jsi se určité poučky, písně a modlitby, přijímal jsi svátosti. Dostal ses ale vedle křtu a výchovy také k onomu rozhodujícímu třetímu kroku, ke skutečně osobnímu obrácení k Bohu silou Krista, který má změnit tvůj život; k osobnímu rozhodnutí pro Krista? Byly ve tvém životě dny, týdny, v nichž jsi byl Boží láskou tak zasažen, uchvácen, jako jsou navzájem uchváceni ženich a nevěsta, muž a žena? Lásce se nelze naučit vyučováním, láska zasahuje srdce, často zcela náhle, a to platí právě tak o lásce k druhému člověku jako o lásce k Bohu. Je tvůj křestní slib pro tebe právě tak skutečný a závazný jako manželský slib? Podle Nového zákona se rozhodně a definitivně stáváš křesťanem jenom tím, že se osobně přikloníš ke Kristu a zakusíš jeho skutečnou přítomnost ve svém životě! Jenom tak můžeš skutečně poznat Boží plán s tebou a se světem, jenom tak můžeš skutečně smysluplně žít!

     Než se k tomu vrátíme, musíš si odpovědět na otázku, co se tedy vlastně stalo s tvou křesťanskou vírou. Možná, že už jsi bohoslužby dlouho nenavštívil, už se nemodlíš, jsi lhostejný nebo odmítavý ke své křesťanské výchově. Možná, že už bys jen nerad měl něco společného s institucí církve, s jejími úřady, příkazy a jejím veřejným vystupováním, ale neměl bys nic proti tomu, kdybys podle okolností skutečně jednou sám měl co dělat s Bohem. Zásadně stále ještě hledáš Boha a rád bys jej také našel. Platí-li to o tobě, potom jsi stále ještě otevřený pro onu zkušenost s Bohem, o níž chceme hovořit!

     Patříš-li k přesvědčeným křesťanům, pravidelně navštěvuješ bohoslužby a angažuješ se ve společnosti, uvažuj o těchto otázkách. Těší tě tvé křesťanství? Necháváš se vnitřně vést Božím Duchem, aniž bys předem rozvinul vlastní plány a strategii? Rozhodl ses - jak se to předpokládá pro křest dospělých - před svědky pro Krista, odevzdat mu svůj život tím, že se mu zcela osobně vydáš? Snad se poznáš v některé z chybných forem křesťanství, o kterých teď promluvíme.

      2. Chybné formy křesťanství

      a) Křesťanství z tradice

     V našem všedním křesťanském dnu se v první řadě setkáváme s tradicí, liturgickými formami, články víry, modlitebními formulemi, institucemi a úřady. Ty kdysi dávno vyrostly z hluboké zkušenosti víry, a pak se staly téměř “konzervovanou” vírou. Naše víra žije zcela jistě také z víry těch, kteří žili před námi, ale nemůže žít jenom a výlučně z “druhé ruky”. Kdyby tomu tak bylo, potom bychom věděli o Bohu, Kristu, svatém Duchu jen z doslechu a museli bychom se beze zbytku spoléhat jen na zkušenosti druhých. Navíc nám neustálý pokles návštěvnosti bohoslužeb ukazuje tichý odpad mnoha křesťanů od jejich tradičních církví. Žijeme na “začátku nové epochy”, jak řekl II. Vatikánský koncil, a mnohé, co dřívější generace skutečně neslo, musí být dnes naplněno novým životem zevnitř. Ano, mnohé časově podmíněné výrazové formy v církvi musí být rozhodně nahrazeny jinými (kostelní písně, styl kázání atd.). V tom se ukazuje, že nemůžeme být křesťany jenom z tradice, která nám byla vštípena. Právě tzv. “dobří křesťané”, kteří v důsledku své intenzivní výchovy v rodině a ve škole jsou činní ve své farní obci ve spolcích a organizacích, se často zdají nejméně otevřeni pro takové zakoušení Boží přítomnosti, které mění život. Spoléhají až příliš na to, co se učili, na své vlastní znalosti, plány a strategie. Takové křesťanství, určované tradicí a okolím, je možné vlastně jenom tam, kde je celé prostředí křesťanské: vláda, zákony, veřejné mínění, platné normy jednání. Jestliže spoléháš na to, pak si uvědom, že ani na křesťanském západě není už způsob života křesťanský a křesťanství spočívající pouze na tradici neodolá skutečné krizi!

b) Náboženství zákonů

     Mnoho věřících křesťanů se omezuje na křesťanství vštípené výchovou. Křesťanská výchova je určitě nutná, ale výchova svádí k tomu, aby člověk plnil jen své náboženské “povinnosti”, říkal “povinné modlitby” atd. Křesťanství se potom lehko stane sbírkou nepříjemných požadavků, a Bůh zůstává pouze jakýmsi “nebeským dozorcem”, vůči němuž se odvoláváme na to, jak plníme povinnosti a co jsme vykonali. Když se takovému člověku naskytne jiná nabídka smysluplného života, která obsahuje méně “nepříjemných požadavků”, ukáže církvi nebo samotnému Bohu záda. Tichý odchod mnoha křesťanů z jejich církví se odvozuje od této chybné formy křesťanství. Trvalou víru dostáváme jen tehdy, když se osobně rozhodneme pro Krista, osobně se setkáváme s Bohem, který vydává sebe sama!

      c) Dobrý čin

     Mnozí se dnes neřídí ani tradicí, ani plněním náboženských povinností, ale o to více prokazují činnou lásku k bližnímu, angažují se ve společnosti. Domnívají se, že stačí být dobrým člověkem, nepotřebují ani církev, ani příkazy! Angažují se v politickém a sociálním životě, a zásadně je jim lhostejné, co a jak věří. Mnozí dokonce považují něco takového, jako je zkušenost s Bohem, za škodlivé. Domnívají se, že člověka taková zkušenost svádí k tomu, aby se spokojil s existujícími církevními a společenskými strukturami, aby už nebojoval, neprotestoval. Skutečně existují křesťané, kteří hovoří mnoho o zážitcích a zkušenostech, kteří se však ve svých citech téměř koupou, chtějí užívat sebe a svou zkušenost s Bohem, vzdát se rozhodování o světě a utéci do prázdného spiritualizmu. Skutečně existují skupiny, které hovoří mnoho o svatém Duchu a charizmatické obnově církve, dělají trochu přehnaný, entuziastický dojem, a přitom přehlížejí, že svatý Pavel předpokládá také společensko-kritická charizmata (podrobněji o tom budeme hovořit ještě v 6.týdnu).

     Takové jednostrannosti však nesmějí svádět k názoru, že každá obnova, v níž se nově odkrývá úcta k Bohu, zbavuje lidi jejich sociálních a politických povinností. Naopak, platí, že když sociální a politická angažovanost nepramení z úcty k Bohu, nemůže se označovat jako “křesťanská” v původním smyslu. Potom se totiž musíme nutně spoléhat na ideologie, které se podle okolností vydávají za křesťanské, ale nemají svůj původ ve zkušenosti se svatým Duchem, nýbrž slouží k prosazování politických cílů. Pro křesťana je také sociální a politická angažovanost charizmatická, to znamená nesena osobní zkušeností se svatým Duchem. Kdo však bere normy svého jednání pouze z určitých ideologií, žije zprostředkovaně!

     Jiná forma “křesťanství činu” se omezuje na to, nejprve křesťansky žít a jednat, a pak vyčkat, až se lidé zeptají, jak člověk k takovému životu došel. To může stačit v naprosto křesťanském prostředí, v němž se neočekává od každého jednotlivce osobní ústní svědectví. Mnohdy je skutečně také lepší se angažovat beze slov, svědčit o křesťanské naději beze slov. V nové misijní situaci církve - i v původně křesťanských zemích - však už bez osobního ústního svědectví nevystačíme. Křesťanská církev nevznikla původně z toho, že by učedníci nejprve křesťansky žili a čekali se zvěstováním slova až je lidé k tomu vyzvou. Samozřejmě, byli jedno srdce a jedna duše, měli všechno společné a byli u všeho lidu oblíbeni (Sk 4,32-37;5,12n). Toto svědectví života však bylo zdůvodněno v letniční zkušenosti se svatým Duchem, která se od počátku vyjadřovala ve veřejné, až do té doby neznámé chvále Boha, ve zvěstování jeho velkých činů (Sk 2,4.11). Vyznání ústy patří právě tak ke křesťanu jako vyznání životem. Život a zvěstování slovem se vzájemně potvrzují, jedno vyvolává druhé: “Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a v tvém srdci; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáváš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme ke spasení” (Ř 10,8-10). Ježíš sám začal své zvěstování osobní modlitbou v přítomnosti druhých (Lk 3,21) a od svých učedníků vyžadoval výslovně osobní vyznání: “Pravím vám: Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly” (Lk 12,8). Podle Pavla jsou k této službě zvěstování povoláni všichni křesťané, nejen ten jeden “duchovní” ve farní obci! Všichni křesťané jsou “duchovní lidé” (1K 2,14) a všichni mají být i slovem “správci rozličných Božích milostí” (1Pt 4,10).

     Svědectví slovem nevydáváme v žádném případě proto, abychom se sami předváděli. Je totiž duchovně účinné a plodné jen tehdy, jestliže pochází ze sebeodevzdání, jestliže křesťan “zemřel” jako pšeničné zrno. Proto ještě před zvěstováním je nutné odevzdat svůj život Kristu, a to je všechno jiné, než “entuziastické”.

      3. Dodatečně musíme uskutečnit počáteční zkušenost

     Podle Nového zákona je na počátku našeho křesťanského bytí zcela určitá zkušenost. Co bychom odpověděli na otázku: “Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?” Přesně tuto otázku položil Pavel kdysi obyvatelům Efesu, když procházel městem (Sk 19,2). Na takovou otázku bych odpověděl: “Když jsem uvěřil? Ale já nemohu udat nějakou určitou dobu. Věřil jsem vždycky, od narození. Zda jsem přijal svatého Ducha? Copak vím, na čem to mám poznat?” Lidé z Efesu tenkrát dokonce řekli: “Nikdy jsme neslyšeli, že je Duch svatý” (Sk 19,2). Možná, že jsme kdysi slyšeli, že nějaký svatý Duch existuje, víme o něm z doslechu, ale neumíme si pod tím mnoho představit a sotva můžeme říci, jestli - nebo kdy - jsme jej přijali. Pavlova otázka však má smysl jenom tenkrát, sahá-li zkušenost se svatým Duchem do takové hloubky, že na ni vzpomínáme ještě po letech!

     V jednom z nejranějších dopisů Nového zákona, v dopise Galaťanům se říká: “Dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli? To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího a teď spoléháte sami na sebe? Tak veliké věci jste prožili nadarmo?” (Ga 3,2-4). Byli tenkrát lidé, kteří tvrdili, že si lze milost Boží, jeho Ducha zasloužit zachováváním starozákonních příkazů a určitých obřadů (obřízka). Svatý Pavel připomíná proto Galaťanům, že když přijali křesťanství, dostali zkušenost se svatým Duchem, na niž se budou moci stále znovu rozpomínat, a která jejich život trvale ovlivní. Otrocké plnění příkazů a zákonů však činí nesvobodným, ničí počáteční zkušenost.

     Jak lze tuto počáteční zkušenost popsat blíže? Museli bychom přeložit větu v Ga 3,4 tak, aby doslova odpovídala původnímu řeckému textu: “Vytrpěli jste tak veliké věci zbytečně? “ Zde se užívá stejného slova, jimž se také vyjadřuje Ježíšovo utrpení, jeho sebeodevzdání na kříži. Křesťanská základní a počáteční zkušenost je pasívní, trpné naplnění svatým Duchem. Tento proces předpokládá, že odstraním vše, co překáží Božímu Duchu, aby mě mohl zcela naplnit. Musím tedy být připraven zcela se odevzdat svatému Duchu. Lukáš popisuje tuto počáteční zkušenost takto: Lidé jsou naplněni svatým Duchem (Sk 2,4; 4,31; 9,17), přijímají jej (Sk 2,38; 8,15; 10,47; 17,19; 19,2), sestupuje na ně (Sk 8,16; 10,44; 11,15). Tento proces Lukáš ve vstupních poznámkách ke svému apoštolskému líčení souhrnně nazývá “být pokřtěn Duchem svatým” (Sk 1,5; srv.11,16). Tato zkušenost je proto na počátku plného křesťanského bytí, protože byla také počátkem církve (srv. Sk 11,15n).

     Když se o ní v Novém zákoně mluví, týká se to vždycky dospělých lidí. O praxi křtu dětí není v Novém zákoně jednoznačné svědectví. Ty jsi byl pravděpodobně pokřtěn jako malé dítě. Tehdy jsi však nebyl schopen osobně odevzdat svůj život, obrátit se a osobně se rozhodnout pro Krista. Nic nelze namítat proti křesťanské výchově ve škole a v rodině. Požadavek, že by se mladý člověk, vyrůstající v prostředí křesťanství nepřátelském, nebo vůči němu lhostejném, měl rozhodnout pro Krista teprve v pubertě, je utopický. Avšak křesťanství, které spočívá jenom na výchově, bez rozhodnutí a obrácení, je neúplné. Nikdo se nemůže obrátit místo mne (ani kmotři, ani rodiče nebo vychovatelé), nikdo mě nemůže při mém křtu zastoupit. Musím tedy osobní obrácení a odevzdání svého života, které je předpokladem pro křest, vykonat dodatečně! Kdybych byl býval pokřtěn jako dospělý, byl bych se mohl před veřejností církve odříci Satana: “odříkám se”, otevřeně bych byl vyznal víru: “věřím”, a přede všemi bych byl doznal: “ano, chci být pokřtěn!” Nestačí tedy toto vyznání vykonat dodatečně sborově s ostatními, (například při obnově křtu na Bílou sobotu), protože se to tak dělá, protože je to zvykem. Osobní odevzdání života Kristu nelze “zavést”, předepsat v liturgických obnovách. Každý musí svůj křestní slib, který vyslovili na jeho místě jiní, velmi osobně potvrdit a dodatečně vykonat.

     Tento proces není samozřejmě v první řadě naše vlastní dílo, náš vlastní úmysl a úsilí naší vůle. První krok činí vždycky Bůh. On sám je na začátku víry, na začátku našeho obrácení. V pátém století někteří lidé tvrdili, že my musíme naší vlastní dobrou vůlí přijít k Bohu, a on pak už učiní ostatní. Církev ale říká: “Začátek víry, ano, dokonce ochota k víře, která vede k víře v Krista a ke křtu, není v nás z naší vlastní síly, ale ze svatého Ducha.”3) Z tohoto textu zároveň vyplývá, že začátkem víry není v prvé řadě přijetí církevní nauky a teologických pravd, ale ochota věřit, emoce víry, která nás teprve otevírá pro to, abychom přijali pravdy víry. Víra uchvacuje všechny naše mocnosti: rozum, vůli i cit. Protože však dlouhou historií byla víra omezena na dodržování pravd, a tím byl nadměrně zdůrazněn rozum, musíme dnes důrazně říci, že k víře patří také emoce víry, hluboké zasažení (srv. Sk 2,37) svědectvím víry druhých.

      4. Co zde vlastně znamená “zkušenost”?4)

      a) Osobní svědectví

     Většina křesťanů očekává od “duchovních”, že jsou nejen dobrými křesťany, ale stojí také nějak blíž Bohu (toto platí nejen pro katolíky, ale v slabší formě také pro evangelické křesťany, dokonce i když teoreticky zaujímají zcela jinou pozici). Proto je významná zpráva jednoho kněze, v níž se tento vztah obrací. To je současně příznačné pro obnovu církve, která kolem poloviny našeho století začala v téměř všech velkých církvích. Onen katolický kněz o sobě říká toto.

     “16.5.1966 jsem dosáhl cíle svého života: Byl jsem vysvěcen na kněze, a to “na věky”. Byl jsem přesvědčen, že na mě čeká celý svět. Zdálo se, že neexistuje problém, který by nemusel uhnout před mým nadšením pro evangelium. Byl jsem přesvědčen, že se svým teologickým studiem, životem modlitby a moderními psychologickými názory musím obstát v každé situaci. Měl jsem pocit, že jsem sám odpovědí na všechny problémy, a musím nyní dodatečně říci, že jsem důvěřoval sobě, psychologii a svým pastoračním plánům víc než modlitbě a vedení svatým Duchem. Po dvou letech - bylo to v době koncilu - začalo v mém životě vzrůstat napětí a nespokojenost se sebou samým. Cítil jsem, že s tím vším už “nepochodím”. Stále se doporučovaly nové pastorační metody, objevovaly se módní teologické proudy; znejistěl jsem a velice výrazně jsem cítil, že mé ubohé psychologické znalosti v žádném případě nestačí, abych mohl lidem správně poradit. Můj život modlitby se postupně vytrácel, až zmizel docela. Uvědomil jsem si, že začínám pít. Večer jsem si dopřál jednu, dvě nebo tři sklenky. To mi pomohlo uvolnit se. Uznání a ocenění mé osoby, které jsem očekával od své kněžské činnosti, se nedostavilo. Vrhl jsem se proto do neklidné aktivity a vzal jsem ji strašně vážně. Věřil jsem, že jsem jediný kněz, který pracuje. Kromě toho jsem měl víc peněz, než bylo nutno, a začal jsem být zhýčkaný. Nebyl jsem schopen vidět svou duchovní ubohost, a nespokojenost jsem odvozoval od situace v mé farnosti. Jediné, co jsem podle svého názoru potřeboval, byla změna pracoviště. Biskup mi vyhověl a poslal mě do jiné farnosti. Zase jsem se vrhl do divoké aktivity, neměl jsem volnou minutu. Kázal jsem, co napsali jiní. Bylo mi jasné, že nemluvím ze zkušenosti, když jsem bral do úst slova Bůh, Ježíš, svatý Duch. Sice jsem se mnoho učil a studoval, ale teď jsem byl na konci. Udržoval jsem zdání přepracovaného kněze a vyhříval jsem se v soucitu okolí.

     V té době jsem slyšel o modlitební skupině v sousedním městě a řekl jsem si, že se ještě jednou o něco pokusím. Přišel jsem do farního sálu, v němž bylo asi 140 osob, samí prostí lidé. Byl jsem přátelsky pozdraven, ale z opatrnosti jsem si sedl do poslední řady. Chtěl jsem být jen pozorovatelem. Po úvodní písni vstal starší šedovlasý muž, který se představil jako taxikář. Byl jsem napnut, co řekne a myslel jsem si: 'Copak ten mi může říct?' Pronesl krátkou, úplně osobní modlitbu, aby Bůh dal sílu ke svědectví. Když potom naprosto nenuceně hovořil o Ježíši, hned jsem si uvědomil, že ten ví o kom mluví! Ještě nikdy jsem neslyšel nikoho mluvit tak osobně o Ježíši Kristu - ani v době studií, ani později. Slova tohoto prostého muže se mě hluboce dotkla.

     V dalších týdnech jsem v sobě cítil neklid, ale byl jiný než dřív. Nebyl to neklid neúnavné aktivity, ale neklid nad tím, že jsem si dokázal zavřít cestu k Bohu. Byl jsem v modlitební skupině ještě vícekrát a pokaždé jsem se vracel zahanben.

     Jednoho večera jsem dospěl tak daleko, že jsem se po dlouhé době zase modlil: 'Přijď, Duchu svatý'. Poklekl jsem a cítil, jak mi po tvářích stékají slzy. Už nevím, jak dlouho jsem se modlil, ale poznal jsem tu hroznou pýchu, která byla kořenem mého chybného jednání. Uvědomil jsem si, že jenom Bůh mě může z této pýchy osvobodit. Potom jsem při jednom z nejbližších setkání poprosil, aby na mě ostatní vložili ruce. Vzpomněl jsem si na slova z druhého listu Timoteovi: “Rozněcuj oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vkládáním mých rukou. Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, ale ducha síly, lásky a rozvahy. Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu” (2Tm 1,6nn). V hluboké vděčnosti jsem říkal osobní modlitbu odevzdání. Ostatní na mě vložili ruce, modlili se za mne a děkovali Bohu. Ještě nikdy v životě jsem neobjímal lidi tak srdečně jako tenkrát. S jejich pomocí jsem znovu nalezl Boha, a tím také své povolání!”

      b) Zkušenost získaná osobním setkáním a osobním stykem

     Později uvedeme ještě další svědectví, ale v tom, které jsme právě uvedli, byly důležité záchytné body. Kněz sice řekl Kristu při svěcení před svědky “ano”, ale ještě v sobě neudělal dostatek místa pro Kristova Ducha, ještě nezemřel jako pšeničné zrno. Příliš spoléhal na teologické vychování a studium. Kdo prošel dobrou křesťanskou výchovou, může ovšem pozvolna, za pomoci okolí, vrůstat do hluboké zkušenosti víry, ale vlastní hlubokou změnu i v tomto případě dostává často teprve po nějaké krizi. Obrácení, které je předpokladem pro křest, se nezprostředkovává pouze výchovou a zkušeností se svatým Duchem u druhých. Určité základní zkušenosti musíme učinit sami! Křesťanská víra není jenom převzetí cizí zkušenosti, ale i naprosto vlastní zkušenost. Rozhodující na tom ale je, že nepochází z nás samých, ale začíná tím, že vidíme a slyšíme víru druhých. Vzdělaný kněz viděl a slyšel u prostého taxikáře něco, co si nemohl dát sám: živou a život měnící zkušenost víry. Víra pochází ze slyšení. Tato zásada svatého Pavla (srv. Ř 10,14) je rozhodující pro obnovu církve. Čím více se někdo vzdálil od Boha, tím intenzivnější je potom dodatečně učiněná první zkušenost. Začíná u smyslů, totiž vidění a slyšení, a vyjadřuje se potom opět formou, kterou můžeme vnímat smysly. V uvedené zprávě to byl dar slz (v římském misálu je na to pamatováno zvláštní modlitbou). Podobný průběh ukazují také zprávy o obrácení ve Skutcích apoštolů. Letniční zkušenost, jak nám ji popisuje Lukáš, je ryzí zážitek obrácení. Dává totiž apoštolům schopnost - tváří v tvář hrozbě smrti od židovských úřadů - vydat svědectví o víře (Sk 4,20). Předtím neměli vnitřní vztah ani k Ježíšově ani k vlastní smrti (při Ježíšově smrti prchli - Mt 26,56) a také nenásledovali Ježíše až pod kříž. Letniční zkušenost se u nich musela projevit tak, že to bylo možné vnímat smysly, neboť přítomní “zbožní muži z každého národa” byli bez sebe. Někteří se dokonce posmívali: “Opili se sladkým vínem” (Sk 2,13). Petr vysvětluje ve svém letničním kázání tuto událost: “Ježíš ... byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte! (Sk 2,33). Toto Petrovo svědectví, které bylo zároveň svědectvím jeho vlastní zkušenosti se svatým Duchem, se posluchačů zjevně hluboce dotklo, neboť Lukáš píše: “Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci” (Sk 2,37). Z vnějšku přicházející smyslová zkušenost víry vede k hlubokému vnitřnímu zasažení, a to zase k otázce: “Co máme dělat, bratří?” Petr jim odpovídá: “Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého” (Sk 2,38). Tento dar Ducha mohou ostatní zase zcela vnímat smysly, často jako dar jazyků, jak ukazují další zprávy Skutků apoštolských (srv. Sk 10,46; 19,6; 8,18). Všechny dary Ducha jsou taková znamení přítomnosti svatého Ducha, které lze vnímat smysly (1K 12,7).

     Souhrnně můžeme říci, že zkušenost obrácení, která je předpokladem pro křest, a kterou je nutné při praxi křtu dětí vykonat dodatečně, se v nás probouzí svědectvím víry druhých, a vede nás k tomu, abychom se plně odevzdali Kristu, včetně všech hlubin naší osobnosti. Tuto zkušenost lze zřetelně odlišit od pouhého knižního vědění, nebo od znalostí, které člověk získal studiem, ale také od zkušeností, které byly převzaty jenom výchovou od druhých. Takové odevzdání života roste ve styku s Bohem, a v mnoha zkušenostech s ním se opět dostává jistoty, kterou nelze ani získat, ani vyvrátit rozumovými argumenty (srv. Sk 2,36).

     Objasníme to na příkladě. Je značný rozdíl, jestli sami cestujeme, sami poznáváme krajinu, nebo jenom čteme cestovní zprávu. Je rozdíl, jestli mi někdo popisuje vzhled, charakter nějakého člověka, nebo jestli se s ním setkám tváří v tvář, jestli jej vidím a slyším. První setkání přitom může být zvlášť rozhodující. “Bylo kolem desáté hodiny” (J 1,39); tímto prvním osobním setkáním začala historie celoživotního styku s Ježíšem, a z takto shromážděných zkušeností vyrostlo potom Janovo evangelium.

     Zkušenost, o které zde mluvíme, pochází tedy z bezprostředního styku. Je věděním, pocházejícím z osobního setkání. V tomto smyslu říkáme: “Udělal jsem s tím člověkem zkušenost” - s našimi rodiči a přáteli, ve svém pracovním prostředí.

     Když Job udělal svou zkušenost s Bohem, prohlásil: “Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem” (Jb 42,5).

     Jak je to s tebou? Znáš Boha jenom z “doslechu”, nebo už jsi jej - eventuelně něco z něj - viděl nebo slyšel? Nikde v bibli se netvrdí, že bychom po celý život měli putovat jenom pouští, že bychom nikdy v našem životě neměli zakusit Boží přítomnost! Možná, že jsme z nedostatku zkušenosti až příliš udělali ctnost!

      5. Musíme opravit naše představy o Bohu?

     Zkušenost není nikdy úplně slepá. Vždycky je provázena i představami, neboť zkušenost víry uchvacuje samozřejmě celou osobu, nejen emoce, ale také vůli a rozum. Naším rozumem však stavíme bariéry. Vše pronikající zkušenost víry nepovažujeme za možnou, protože máme o Bohu jednostrannou představu. Proto by bylo důležité, abychom nyní bez přílišného uvažování vypsali všechny představy, které všeobecně spojujeme se slovem Bůh. Je to skutečně důležitý krok při zácviku do oné základní zkušenosti, která nám zaznívá vstříc z Nového zákona:

      1. ......  2. ......  3. ......

      a) Je Bůh jenom “Stvořitel”?

     Pravděpodobně jsou ve vašem seznamu tyto pojmy: Otec, Stvořitel, Nejvyšší bytost, Původce světa, Všemohoucnost, snad ještě Láska. Výčet bude sotva obsahovat jméno “Ježíš Kristus”, a určitě ne “svatý Duch”! Na tomto seznamu se ukazuje všeobecně rozšířený, velmi jednostranný vztah k Bohu. Vidíme v něm v první řadě všemohoucího Stvořitele. I Apoštolské vyznání víry, společné všem křesťanům, začíná slovy: “Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země”! Zvykli jsme si tak velice spojovat představu Boha s představou “všemohoucího Otce”, že tajemství Boží Trojice v našem všedním křesťanském životě nehraje téměř žádnou roli. Přehlížíme totiž skutečnost, že vyznání víry hovoří o třech božských osobách, a ne jenom o jedné. Slovem Bůh se označují právě tyto tři osoby stejné důstojnosti, jak zdůrazňuje dvojí “i” ve stavbě vyznání víry: “Věřím v Boha (totiž v) Otce... i Syna...i svatého Ducha”. Tento svatý Duch, který je “s Otcem a Synem zároveň uctíván a oslavován”, není méně Bohem než Otec a Ježíš Kristus, ale to je jen málo známo. Skutečně veliká záhada! “Věřím ve svatého Ducha, Pána a Dárce života.” Proč se toto neříká o Otci a o Kristu? Protože právě svatý Duch je síla Boha Otce a Ježíše Krista, která nás probudí (srv. Ř 8,11), a také už teď nás probouzí k živému křesťanskému životu! Nikdy skutečně nezakusíš Boží přítomnost ve svém životě, nikdy se nestaneš probuzeným, přesvědčeným křesťanem, neuvěříš-li ve svatého Ducha, který tě oživuje, a neotevřeš-li se jeho působení v tobě!

      b) Bůh jako svatý Duch

     Položme si teď další otázku: Co nás spontánně napadne, když slyšíme slova “svatý Duch”? Holubice? Ohnivé jazyky? Letnice? Ihned cítíme, jak tyto představy o svatém Duchu jsou vybledlé. Ježíš Kristus je člověk, a co je člověk víme. Svatý Duch se ale nestal člověkem, “nezjevil se” v jediné lidské osobě, tak jako “Syn”. “Nestal se” ale také třeba holubicí nebo ohnivými jazyky, neboť tato slova jsou jenom obrazy a srovnání. Chtít namalovat svatého Ducha je nebezpečné, neboť tyto obrazy sotva řeknou něco o způsobu jeho přítomnosti. A co nás napadne, když slyšíme slovo “letnice”? Je slavnost letnic pro nás skutečně obzvlášť živou zkušeností církve? Proč nemá slavnost letnic ve vědomí většiny věřících téměř žádný význam? Není tu opravdu něco shnilého a nemusíme všechny naše představy o Bohu zásadně korigovat.

     Svatý Duch je v Novém zákoně síla a dynamika (dynamis) “Otce” a “Syna”, jejímž prostřednictvím jsou obě tyto božské osoby v nás a mezi námi přítomny a působí. Je v nás všech přítomen jako jedna a táž síla a umožňuje zakusit společenství, jež daleko přesahuje jinou lidskou pospolitost.5) Byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem” (1K 12,13). Jenom na docela málo místech Nového zákona se zjevuje svatý Duch jako “osoba”, tak například když je nazýván “pomocník” a “ochránce”. V našem vztahu k Bohu však zakoušíme tohoto “pomocníka” a “ochránce” jenom tou měrou, jak my v jeho síle druhým pomáháme, jsme jim k dispozici a sloužíme jejich víře! Nemá smysl stavět v kostelích sochy s označením “pomocník” (na druhé straně má plný smysl představovat člověka Ježíše Krista také jako člověka)! Svatý Duch není osoba, vůči které stojíme tváří v tvář, jako je Kristus, a konečně i Otec, ale on od počátku umožňuje, abychom mohli navázat vztah ke Kristu a Otci a on také chce náš vzájemný vztah uspořádat, očistit a osvobodit.

     Zeptejme se tedy ještě jednou přesněji: Kdepak je ten, jehož v naší průměrné představě nazýváme “Bůh”? Většinou se odpovídá, že je v nebi, nebo také, že je všude. Ale není to jen teoretická informace, kterou jsme se naučili, která nám byla vštípena? Skutečně jsme už jednou zakusili Boha všude? Řekli jsme, že zkušenost má něco společného s viděním a slyšením. Viděl a slyšel jsi tedy už někde tohoto Boha - Stvořitele? Určitě ne! Bible nám říká, že Bůh-Stvořitel není součástí stvoření, není to hvězda, ani strom, ani zvíře, ani nějaká věc. Ale jak je potom ve svém stvoření přítomen? Určitě svou všemohoucností. Bůh je všude, protože všemu dává život. Ale jej samotného nemůžeme vidět a slyšet! Můžeme pouze z výtvorů usuzovat na Stvořitele (pokud se nerozhodneme pro to, že všechno vzniklo náhodou). Při výchově a vyučování jsme se proto (právem) učili, že Bůh žije v sobě a pro sebe, mimo svět, ale potom se lehko stane nebeským dozorcem, který pozoruje svět zvnějšku. Dětem se často zdůrazňovalo, že ať jsou kdekoli a ať cokoli dělají, Bůh to vše vidí. To bylo možné zdůrazňovat i v biblickém smyslu, protože Bůh je milující Otec, který o mě pečuje a je stále u mě. Častěji však to bylo chápáno ve smyslu, že Bůh pozoruje, zda neděláme něco nedovoleného. Není naše svoboda, naše životní radost nějak ohrožena tímto Bohem, tímto nebeským špiónem? Dá se dokázat, že tato představa Boha se stala jednou z příčin moderního ateismu. Koncem minulého století řekl filozof Nietzsche “Nesnesu, aby mne pořád někdo pozoroval a bral mi tak svobodu”. Vyvodil z toho: “Pryč s takovým Bohem. Raději žádný Bůh, raději uspořádat svůj osud na vlastní pěst, raději sám být bohem”.

     Nevyslovuje tu Nietzsche protest, který se ozývá také v nás? Má- li být Bůh přítomen jenom jako pozorovatel úplně zvnějšku, potom nemůžeme mít žádný zájem na tom, abychom jej blíže poznali. Držíme si jej co nejdále od těla. A navíc, co je to za Boha, který připouští války, hladomory, koncentrační tábory? Který nám i do naší vlastní životní historie vkládá přílišné požadavky? Snad mu přiznáme, že stvořil svět, ale v podstatě jsme přesvědčeni, že se o tento svůj svět moc nestará.

     c) Svatý Duch je mezi námi přítomen tak, že jej můžeme zakusit smysly

     Na první pohled se zdá, že představy, o kterých jsme se zmínili, bible potvrzuje. Ve Starém zákoně se stále znovu zdůrazňuje, že si nemůžeme a nesmíme učinit obraz Boha, že jej sami nemůžeme vidět ani slyšet. O Mojžíšovi se říká, že se stýkal s Bohem, neboť spolu mluvili “z očí do očí”, jako spolu mluví lidé” (Ex 33,11, srv. Dtn 34,10). A přece nemůže a nesmí Mojžíš Boží tvář vidět, neboť “člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu” (Ex 33,20n). To se stále znovu zdůrazňuje i v Novém zákoně: Bůh Otec pro nás nemá hlas ani podobu (J 5,37). Bydlí v nepřístupném světle: “Jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět” (1Tm 6,16; srv. 1J 4,12). Musíme se tedy smířit s tím, že nemáme žádnou zkušenost s Bohem, kterou by nám zprostředkovaly naše smysly?

     O krok dál nás vedou výpovědi Nového zákona o člověku Ježíši z Nazareta. V něm se nám tělesně zjevil Bůh, který je neviditelný a kterého v něm samém nemůžeme zakusit (Tt 3,4). A Ježíšovi současníci, kteří se s ním stýkali, říkají proto o sobě: “Co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života” (1J 1,1n). Kdo viděl a slyšel člověka Ježíše z Nazareta, skutečně viděl a slyšel něco z věčného “Slova”, a tím také ze samotného Boha. Ježíšovi současníci zakusili v člověku Ježíši z Nazareta samotného Boha! Jak je to ale s námi? Po Ježíšově odchodu jej sice už nemůžeme vidět, slyšet a dotýkat se ho, ale tím jsme v žádném případě neztratili jakoukoli možnost získat zkušenost s Bohem, kterou by nám zprostředkovaly naše smysly. Ježíš nám zanechal svého svatého Ducha, který nám “připomíná” všechno (J 14,26), co on řekl a učinil. Svatý Duch nám nepřináší žádné nové zjevení, ale uchovává v dějinách Ježíšovo svědectví o sobě a jeho zkušenost se sebou. Letniční událost je u Lukáše právě důkazem6) toho, že Ježíš vstal z mrtvých. Vyvýšený Pán vylil svatého Ducha, jak vidíte a slyšíte (Sk 2,33). Jinými slovy to znamená, že když vidíme a slyšíme, jak se druzí lidé s chválou a díky odevzdávají Bohu, vidíme a slyšíme něco ze samotného Božího a Kristova Ducha!

     Toto je zvlášť výrazné v bohoslužebním shromáždění, o němž Pavel říká, že když nějaký neznalý nebo nevěřící (tedy např. někdo z našich současníků lhostejných vůči Bohu) vstoupí, a vy všichni mu promluvíte do svědomí, odkryjete skrytou bezbožnost jeho srdce, potom “padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: Vskutku je mezi vámi Bůh.” (1K 14,25). Tohoto Boha mezi námi nazývá Nový zákon také “svatým Duchem”. Bůh tedy není jenom všemohoucí Stvořitel “nad námi” a “mimo své stvoření”, ale je přítomen mezi námi jako Duch Ježíše Krista, kterého můžeme zakusit našimi smysly! To bude ještě zřetelnější, až v 5. a 6. týdnu promluvíme o církvi a o charizmatech. Nyní poukazujeme především jen na tyto skutečnosti. Ve vyznání víry vyznáváme o svatém Duchu, že “mluvil ústy proroků”. Biblická věda nám říká, že původní zkušenost se svatým Duchem ve Starém zákoně je proroctví. Také v Novém zákoně jsou po charizmatu apoštola nejdůležitějšími dary Ducha ty, které dostali proroci (1K 12,28). O nich platí: “Bůh vám domlouvá našimi ústy” (2K 5,20). Bůh je tedy přítomen v darech Ducha, v charizmatech tak, že jej můžeme smysly zakusit. Proto se říká v 1K 12,7: “Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu”. V darech Ducha se zjevuje sám svatý Duch. Tedy podobným způsobem, jako se zjevil věčný Boží Syn v člověku Ježíši z Nazareta, “zjevuje se” Kristův Duch v darech Ducha, především v bohoslužebním shromáždění.7)

     Na závěr si tedy položme ještě otázky: Proč nemyslíme u slova “Bůh” v první řadě na “bohoslužbu”? Je pro nás bohoslužební shromáždění proces, v němž můžeme vidět a slyšet něco z Ducha Otce a Syna? Není-li tomu tak, musíme opravit i naše představy o Bohu!

E-mail na pana faráře: farnostkostelec@gmail.com

Pro komunikaci s webmastery ohledně webu, čerstvé novinky, změny a podobně, které chcete dát na web můžete posílat na následující adresu.
Případné změny budeme konzultovat s panem farářem, možná by bylo dobré vyžádat si od pana faráře souhlas podávat informace (požadavky) přímo na nás, aby se komunikace zjednodušila.

E-mail na webmastry: info@farnostkostelec.cz

Číslo farního účtu pro případnou podporu a dary:  426287379/0800

Děkujeme

Kontakt

Římskokatolická farnost Kostelec nad Černými Lesy administrátor Jaroslav Lízner Nám. Smiřických 23 281 63 Kostelec nad Černými Lesy 731 128 512
321 697 370 (nejsou vidět zmeškané hovory)