2. týden

B Ů H

 

      1. den: Modlit se vlastními slovy a nahlas

      2. den: Probuzeni Božím Duchem

      3. den: Boží lásku k nám lze zakusit stejně jako lásku muže a ženy

      4. den: Chci hledat tvou tvář

      5. den: Kdo viděl mne, viděl Otce

      6. den: Kdo potkává Ježíše, je vyveden z míry

      7. den: Ježíš je Pán

 

      1. den: Modlit se vlastními slovy a nahlas

  Začal ses spoléhat na Boha a on ti slibuje nový život, nový začátek. Chce se nám dát zakusit! Chce proniknout nejen do našeho rozumu, nejen do naši vůle, ale i do hlubin našich citů a emocí! Chce uchopit celou tvou bytost. Nejvlastnější střed tvé bytosti, kde žijí v jednotě rozum, vůle a smysly, nazývá bible “srdcem”. Bůh ti slibuje, že právě do tvého srdce chce poslat Ducha svého Syna (Ga 4,6) a tento Duch tě uschopní k modlitbě, jakou jsi možná dosud nepoznal.

     Zkusils v prvním týdnů oslovit Boha vlastními slovy a nahlas? Ne naučenými formulemi, které člověk odříkává více méně bezmyšlenkovitě, ale např. “Můj Bože, děkuji ti, žes mě stvořil. Milovals mě už předtím a bez tvé lásky bych tady nebyl. Důvěřuji tvým zaslíbením a prosím tě, abys mě vysvobodil ode všech vazeb, které mi brání v tom, abych ti odevzdal svůj život i svoji smrt.” Zkusíš-li mluvit s Bohem takhle nahlas, zarazíš se možná už po prvních větách. Možná sis všiml, že se stydíš sám před sebou (mě se to také poprvé stalo). Proč? Nejen proto, že nejsi na tento způsob zvyklý, ale proto, že jsi vyslovil něco, co není docela kryto tvou zkušeností ze všedního dne tvého života. Modlíš se nahlas a vlastními slovy, předpokládáš, že ten, jehož oslovuješ, je zde přítomen. Nemá smysl mluvit k někomu, kdo tu není, a nemůže tě tedy slyšet. Možná nejsi ještě zcela přesvědčen o tom, že Bůh je docela blízko a že ti rád naslouchá. Připadáš si nepoctivý, že to předpokládáš, a polekáš se při myšlence, že stojíš Bohu “tváří v tvář”. Když poprvé uslyšíš, jak takto sám mluvíš s Bohem, stane se tvůj vztah k němu takřka smyslovým, neboť vnímáš smysly jak sám mluvíš. Pak je to vážné. Nemůžeš už couvnout, neboť tvá řeč je současně vyznáním před tebou samým. A právě proto se sám před sebou stydíš!

     Kdosi řekl: “Když jsem se takto poprvé modlil, měl jsem pocit,jako bych dělal něco 'nepřístojného'“. Co tím myslel? Odříkáváme-li nazpaměť naučené modlitby, schováváme naše city a emoce. Možná máme úmysl milovat Boha z celého srdce, ale při takovém aktu vůle není celé naše srdce, všechny naše síly nejsou opravdu u Boha. Když ale řekneme nahlas: “Můj Bože, miluji tě”, pak se probudí i naše city a emoce a naráz zjistíme, že nejsou vůbec “prokřesťaněny”, nejsou skutečně u Boha. Většinou nejsme srdcem u Boha, ale jsme rozptýleni v různých starostech a úkolech. Jsme fascinováni a přitahováni mnoha věcmi a lidmi. Chceme-li se modlit, musíme se nejdříve soustředit, přichystat se, a přitom se velmi rychle přistihneme, že “nejsme zbožní”. Opravdu nemůžeme sami ze sebe říci, že Boha “z celého srdce” milujeme, a proto nám připadá nepřístojné, když se slyšíme říkat: “Pane Bože, miluji tě”.

  Zčásti je to také proto, že se po staletí kázávalo, že náboženství je především záležitostí rozumu, city jsou nejisté a nic nedokazují. Něco takového, jako je “radost v Bohu” , nesmíš vyjadřovat navenek, zejména ne před druhými. Náboženství je přece soukromá věc, patří do tvého skrytého vnitřního života a ne “na veřejnost”. Radost v Bohu se tabuizovala. Bůh sám láme dnes toto tabu tím, že probouzí na celém světě mnoho lidi k nové svobodě. Osvobozování nastává, když už nemáme strach spolehnout se na Boha ve veliké původní důvěře a vyznat před sebou i před ostatními, že jej milujeme.

  Zajisté, ostych a strach nemůžeš překonat vlastními silami. Jeden starý koncil z roku 529 učí: “Počátek víry, dokonce samotná emoce víry, která nás vede ke křtu, se neděje přirozenou cestou, ale působením svatého Ducha, který vede naši vůli od nevěry k víře.” Když se tedy modlíme, nemusíme se k tomu rozbíhat a nutit se k usebrání a klidu, ale svatý Duch sám se v nás modlí: “Tak také Duch přichází na pomoc naši slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním” (Ř 8,26). On sám volá v nás a my s ním: “Abba, Otče” (Ř 8,15; Ga 4,6). Bůh není tedy jen skutečností mimo nás, ke které se obracíme rozumem nebo vůlí. On chce být jako svatý Duch přítomen v našem srdci a tak nás vést k sobe samému! Modlitba je tedy proces v Bohu samém! Boží Duch se modlí v nás skrze Krista k Otci, k tomu Bohu, kterého nemůžeme ani vidět, ani slyšet. Pracuje v nás sama Boží dynamika. Nemodlíme se nikdy jen k Bohu, ale také v Bohu.

  Jsi o tom všem opravdu přesvědčen? Nebo si musíš přiznat (tak jako já), že v hloubi srdce jsi bez Boha? Že takovou neuvěřitelnou přítomnost Boží v sobě považuješ za nemožnou, anebo, že myšlenka na to je ti nepříjemná, (protože má důsledky)? Důvěřuj Božím zaslíbením. On sám chce v tobě učinit nový začátek. On tě povede a uschopní, abys učinil i nutné důsledky. Spolehni se na Boží vedení, na jeho dynamiku, která se chce v tobě uvolnit. Není pravda, že jsi vnitřně “vyschlý” jako poušť bez oživující vody. Máš v sobě proud živé vody. Musíš jen poprosit Boha, aby odstranil suť a proud začne téci! Pak už modlitba nebude pro tebe jen povinností, ale pochopíš, co myslí Pavel, když nás vybízí: “Modlete se vytrvale” (Ef 6,18 ).

  Je-li to možné, mluv o tom všem s ostatními. Dej jim možnost, aby odkryli bezbožnost tvého srdce, aby tě povzbudili a obohatili svými zkušenostmi. Pokročíte dále, když se budete nahlas a vlastními slovy modlit, vyznávat svou víru a lásku k Bohu jeden před druhým. O tom se mluví v Novém zákoně: “Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly” (Lk 12,8 ). My však na to nejsme zvyklí. Možná se ti pak přihodí totéž, co se přihodilo tomu nevěřícímu, který přišel do shromáždění křesťanů v Korintě a vyznání víry přítomných odkrylo skrytý odpor jeho srdce (1K 14,24n). Možná - podobně jako on - užasle zvoláš: “Vskutku je mezi vámi Bůh!”. Dělá-li ti však tento způsob těžkosti, počkej ještě nějaký čas. Na počátku pátého týdne budeme o tom mluvit více.

  I když se modlíš sám, nejsi sám! S tebou a za tebe se modlí statisíce křesťanů v celém světě, které Bůh podobným způsobem probudil k tomu, aby zakusili jeho mocnou přítomnost. On je stále ještě ten živý a věrný Bůh, který v druhé polovině 20. století nově shromažďuje svůj lid a vede ho do zaslíbené budoucnosti.

 

      2. den: Probuzeni Božím Duchem

     Ve všech velkých církvích tradičně křesťanských zemí klesá rok od roku navštěvnost bohoslužeb. Stále více lidí se odvrací od církví, a to i tam, kde není žádný vnější nátlak. Současně Bůh ve všech církvích probouzí lidi k nové radosti z víry, ke zkušenosti s jeho mocnou přítomností. Prorok Ezechiel ve své vizi ukázal průběh takového probuzení Božího lidu. Všimni si, že v textu je třikrát použita formulace 'poznáte (zakusíte), že já jsem Hospodin'. Toto zaslíbení platí i dnes cele církvi a v ní každému osobně.

     “Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. I otázal se mne: 'Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?' Odpověděl jsem: 'Panovníku Hospodine, ty to víš.' Tu mi řekl: 'Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte suché kosti Hospodinovo slovo! Toto praví Panovník Hospodin kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.' Potom mi řekl: 'Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni. Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal.'“ (Ez 37,1-6,11-14).

     Bůh už často a opakovaně zasáhl do historie svého lidu, zejména když vyschl jeho duchovní život, když už nebyla naděje. Ve Starém zákoně se to dálo mocnými činy. Největší Boží zásah do historie je vtělení jeho Syna. V Novém zákoně je Boží Duch současně i Duchem Ježíše Krista, Svatým Duchem, který je “Pánem a dárcem života”, jak říkáme ve vyznáni víry. Bůh tím, že probouzí svůj lid jako celek k novému životu, zasahuje i do životní historie mnoha jednotlivců. V Ezechielově vizi je popsáno vzkříšení vyschlých kostí. Ale vzkříšení je něco velmi osobního: “Vložím do vás svého ducha a oživnete!” Budeme oživeni, jako ti, kteří byli předtím vyschlí a bez naděje. Nikdo nemůže být probuzen k novému životu místo tebe, a proto jsi zde míněn ty zcela osobně! Důvěřuj Božímu zaslíbení. I tobě v následujících týdnech daruje nový život a podle jistých znamení poznáš sám, že Bůh je Pánem i tvé životní historie.

 

     3. den: Boží lásku k nám lze zakusit stejně jako lásku muže a ženy

V bibli se smlouva Boha s lidmi často přirovnává k manželské smlouvě a nevěra k jejímu porušení. Dva zamilovaní nejen že mají úmysl se milovat, ale svoji lásku zakoušejí, vědí o ni, vědí, že se milují, a mohou proto o své lásce mluvit s ostatními. Otevřeš-li své nitro zcela přítomnosti Svatého Ducha, zakusíš Boží lásku i svými smysly, téměř tělesně. “V onen den budeš ke mne volat: 'Můj muži', a nenazveš mě už: Můj Baale'.10) Odstraním z jejich úst jména baalů; jejich jména nebude už nikdo připomínat. V onen den pro ně uzavřu smlouvu ... . Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností, a zakusíš, že já jsem Hospodin” (Oz 2,18. 22). “Hospodin si tě oblíbil a tvá země se vdala. Jako se mladík žení s pannou, tak se tvůj Stvořitel ožení s tebou. A jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe” (Iz 62,4n). “Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou” (Zj 3,20).

     Není to náhoda, že celý obsah bible lze shrnout do slova 'smlouva'. (Název Starý zákon a Nový zákon se má správně překládat jako Stará smlouva a Nová smlouva.) Smlouva je vždy vztah mezi osobami, (zvířata nemohou uzavírat smlouvu), a vyžaduje osobní souhlas smluvních partnerů. Při uzavírání manželství jsou snoubenci výslovně dotazováni: “Chceš s tímto mužem, s touto ženou uzavřít manželství jako trvalou smlouvu?” Manželská smlouva nachází svůj nejhlubší výraz v tělesném sjednocení. To se v originálních jazycích bible označuje slovem 'poznat' (Gn 4,1.17; 1S 1,19; Mt 1,25; Lk 1,34). 'Poznat' zde neznamená jen rozumový poznatek, ale smyslovou zkušenost. Také hostina, jako výraz spojení, svatby, je takovým zážitkem společenství.

     Můžeš říci, že jsi poznal Boží lásku k tobě jako nějakou smlouvu? Vezmou-li se dva lidé, kteří se pevně, věrně, silně a vnitřně milují, změní to jejich život. Při křtu již Bůh vstoupil i do tvého života. Je pro tebe křestní smlouva tak konkrétní, jako je manželská smlouva? Manželská láska je zcela emocionální. Jsi také zasažen Bohem až do hloubky svých citů a emocí? Stojí u dveří a klepe, chce s tebou večeřet. Otevři mu teď hned! Modli se k němu v síle jeho Svatého Ducha! Když uzavíráme smlouvu, zavazujeme se také k věrnosti. Bůh je vždycky věrný a jeho věrnost se nemění! Svou nabídku dodržuje, i když se my od něho odkláníme. Jak je tomu s tvou věrností? Odstranil jsi ze svého života falešné bohy? K věrnosti patří i vytrvalost. Vydrž těchto sedm týdnů, udělej si čas pro Boha. Denně aspoň 30 minut. Necháš-li do sebe vstoupit slovo života, bude tě provázet celý den!

 

      4. den: Chci hledat tvou tvář

     Bible tvrdí, že ve všem, co děláme a oč usilujeme, hledáme vlastně samého Boha. I v tobě žije touha zakusit Boha, vidět a slyšet ho, a to i tehdy, když ses od něho odvrátil a uctíváš jiné mocnosti a síly. Bůh tě ale vybízí stále znovu - i teď, v této chvíli, - abys ho hledal vší láskou svého srdce: “Mé srdce si opakuje tvou výzvu: 'Hledejte mou tvář'. Hospodine, tvář tvou hledám. Svoji tvář přede mnou nezakrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka” (Ž 27,8n).

     Když Izraelité putovali pouští, ve vedru a vyprahlosti, chtěl mít Mojžíš znovu jistotu, zda nyní opět sám Bůh zasáhl do života svého lidu. Sám ho chtěl vidět a zakusit. “'Dovol mi spatřit tvou slávu!' Hospodin odpověděl: 'Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.' Dále pravil: 'Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat na živu. ... Mou tvář nespatří nikdo'“ (Ex 33,18-20.23).

     I tebe Pán povede. Neuvidíš ho, ani neuslyšíš přímo, zůstane blaženým tajemstvím tvého života, ale přece jen, otevřeš-li se mu v těchto týdnech, něco z tohoto tajemství uvidíš a uslyšíš. Tvá touha po něm poroste.

 

      5. den: Kdo viděl mne, viděl Otce

     Starý zákon je daleko předcházen Novým zákonem. V Novém zákoně překonává Bůh sám sebe, když to své nejvlastnější, svého 'Syna', vydává za nás (Ř 8,32). Člověk Ježíš z Nazareta je pro nás obrazem a tváří Boží. V síle jeho svatého Ducha máme zakusit Boží slávu na tváři Kristově (2K 4,6). Ježíš zakusil Boha tak, jak ho nezakusil žádný jiný člověk. Dává nám účast na této jeho zkušenosti, na tom, co sám viděl a slyšel. “ Kdo přichází shůry, je nade všecky. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo přichází z nebe, je nade všecky; svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil tím, že Bůh je pravdivý. Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti. Otec miluje Syna a všechnu moc dal do jeho rukou. Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává” (J 3,31-36).

     Ježíšova slova Filipovi platí i tobě: “'Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.' Filip mu řekl:'Pane, ukaž nám Otce, víc nepotřebujeme!' Ježíš mu odpověděl: 'Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce!'“ (J 14,6-9). Důvěřuj tomuto slovu! Boha, který tě stvořil, aby s tebou uzavřel smlouvu, nalezneš jen v tomto člověku Ježíši z Nazareta!

 

      6. den: Kdo potkává Ježíše, je vyveden z míry

     To, co jsme včera četli u Jana, se stává ještě plastičtější a barvitější, když čteme, jak byli lidé při setkání s Kristem vyvedeni z míry. Na konkrétní detaily ve zprávách o Ježíšových slovech a činech může mít každý svůj vlastní názor. Tyto zprávy byly formulovány prvotní církví, a podle nich, jak tvrdí Lukáš ve Sk 2,12, byli všichni, věřící i nevěřící, vyvedeni z míry. Jedno však nelze popřít. Kdo Ježíše konkrétně, ve skutečnosti potkal, byl jím fascinován. Přečteme si jednu z mnoha zpráv: “Rozloučil se s nimi a šel na horu, aby se modlil. A když nastal večer, byla loď daleko na moři a on jediný na zemi. Spatřil je zmožené veslováním, neboť vítr vál proti nim; tu k nim před svítáním kráčel po moři a chtěl jít dál kolem nich. Když ho uviděli kráčet po moři, vykřikli v domnění, že je to přízrak; všichni ho totiž viděli a vyděsili se. On však na ně hned promluvil: 'Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!' Vstoupil k nim na loď a vítr se utišil. I byli celí ohromeni úžasem. Nepochopili totiž, jak to bylo s chleby, neboť jejich mysl nebyla vnímavá” (Mk 6,46-52).

     Vše, co Ježíš říká a dělá, pochází ze zbožnosti a úcty k Bohu, ke které se stále znovu vrací. Žádný člověk nezakusil Boha tak, jako on. (O tom budeme ještě mluvit ve 4. týdnu.) Jeho současníci to museli cítit. Jsou jeho zjevem, jeho slovy i zázraky hluboce zasaženi, fascinováni, udiveni a současně přitahováni.

     Ježíš byl neobyčejný člověk, který překračoval všechna měřítka. Po uzdravení němého lidé užasli a řekli: “Něco takového nebylo v Izraeli nikdy vídáno” (Mt 9,33). Toto uchvácení Ježíšovou postavou spoluvytvářelo uvedenou zprávu.

     Potkáme-li Ježíše konkrétně, když kolem nás neočekávaně přejde, užasneme. Jsme vyděšeni jeho pozváním k tomu, abychom mu odevzdali svůj život (viz Mk 10,24). Ale také nám tento Ježíš říká: “Vzchopte se, nebojte se, já jsem to!” Budeš vyveden z míry, když se setkáš se samotným Ježíšem, když v sobě zakusíš přítomnost jeho svatého Ducha. Dostaneš sílu překonat a opustit, co tě dosud ještě fascinovalo a přitahovalo. Potkáš-li se s Ježíšem, přijdeš do styku se samotným Bohem. Nedopusť, aby tě minul!

 

      7. den: Ježíš je Pán

     V korintské obci byla nastolena otázka, jak lze rozlišit pravou a nepravou zkušenost s přítomností svatého Ducha. Pavel odpovídá: “Pokud jde o dary svatého Ducha, bratří, nechtěl bych vás nechat v nevědomosti. Pamatujete si, že když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně k němým modlám. Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: 'Ježíš buď proklet', a že nikdo nemůže říci: 'Ježíš je Pán', leč v Duchu svatém” (1K 12,1-3).

     Obec v Korintě byla obklopena nábožensky zaníceným pohanstvím, a to nezůstalo bez vlivu na její bohoslužbu. Jistě tam byli křesťané z pohanství, kteří popírali, že by ukřižovaný člověk Ježíš byl zjevením Božím ve světě. Proto ho proklínali. Pavel to vysvětluje jako emocionální vzrušení, které nepochází ze svatého Ducha. Přitom připomíná Korinťanům jejich dřívější život, v němž byli přitahováni k němým modlám. Pavel nekritizuje tuto zkušenost, ale to, k čemu směřuje, její obsah. Přečti si znovu, co sis napsal třetí den minulého týdne. Co tě přitahuje, fascinuje? Skutečnost, že jsi zaujat a přitahován nějakým člověkem, technikou, sportovcem, zpěvákem, nebo svým koníčkem, není sama o sobě špatná a nemusí tě oddělovat od Boha. Zůstaneš-li však u ní, nedojdeš-li k Bohu, stanou se tyto věci nebo tito lidé tvými němými bohy. Jsou němí, protože nám nemohou říci, jaký Bůh je, protože oni se stávají pro nás nejvyšším bytím, nejvyšší mocí, samotným Bohem. Být někým nebo něčím fascinován, to patří k podstatě člověka. Křesťan však může mít ke všem silám a mocnostem tohoto světa kritický odstup, protože je fascinován a nadšen především Ježíšem, kterému se zcela osobně odevzdal. Sílu k tomu nazývá Nový zákon také “svatým Duchem”, neboť on je božskou dynamikou, která nás skrze Krista vede k Otci, jehož nelze zakusit. Pro křesťana naplněného svatým Duchem je Ježíš vyšší, mocnější, větší než vše, co ho ještě fascinuje: “Ježíš je Pán!”

     Možná, že ses už v minulém týdnu modlil vlastními slovy a nahlas. Svatý Duch sám v tobě překonal počáteční ostych. Dej se vést sám dál touto cestou a říkej teď nahlas a zcela osobně třeba toto nejstarší vyznání víry: “Ježíš je Pán!” “Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána, a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen” (Ř 10,9). Říkej toto vyznání vícekrát, stále znovu. Pocítíš, že je to síla. Připravuje nás k tomu, abychom tomuto Ježíši svěřili vládu nad svým životem, abychom se mu odevzdali. On sám přemůže tvůj strach. Pocítíš, že se přidávají i tvé city, neboť láska a vyznání jsou zcela emocionální. S úděsem zjistíme, že naše city nejsou proniknuty křesťanstvím, že naším srdcem, naším zanícením a láskou jsme všude jinde, jen ne u Boha. Dej se vést Božím Duchem dál. Říkej stále znovu: “Ježíš je Pán!”. Třeba se tvá modlitba rozvine: “ Neboť ty jediný jsi svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi svrchovaný, Ježíši Kriste, se svatým Duchem, ve slávě Boha Otce. Amen.”

E-mail na pana faráře: farnostkostelec@gmail.com

Pro komunikaci s webmastery ohledně webu, čerstvé novinky, změny a podobně, které chcete dát na web můžete posílat na následující adresu.
Případné změny budeme konzultovat s panem farářem, možná by bylo dobré vyžádat si od pana faráře souhlas podávat informace (požadavky) přímo na nás, aby se komunikace zjednodušila.

E-mail na webmastry: info@farnostkostelec.cz

Číslo farního účtu pro případnou podporu a dary:  426287379/0800

Děkujeme

Kontakt

Římskokatolická farnost Kostelec nad Černými Lesy administrátor Jaroslav Lízner Nám. Smiřických 23 281 63 Kostelec nad Černými Lesy 731 128 512
321 697 370 (nejsou vidět zmeškané hovory)