3. týden

O D L O U Č E N Í

 

Odloučení od Boha začíná nedůvěrou vůči němu

 

      1. Obnova křestního slibu jako dodatečně vykonané obrácení

            a) Boží spása je uzdravení

            b) Hříchy a nedůvěra nevycházejí jenom z nás samých

      2. Jsme nedůvěřiví vůči Bohu

            a) “Věřím ti”

            b) Původní důvěra

            c) Překonat strach

      3. Zajistili jsme se vůči Bohu!

            a) Doprošovat se uznání - povzneseně se distancovat

            b) Moc - poníženost

            c) Požitkářství - pohrdání sebou

      4. Slavnost smíření (zpověď)

            a) Zpověď - katolicky

            b) Zpověď - evangelicky

 

      1. Obnova křestního slibu jako dodatečně vykonané obrácení

      a) Boží spása je uzdravení

     V minulém týdnu jsme řekli, že při praxi dětského křtu musí dospělí křesťané dodatečně vykonat svůj křestní slib a zkušenost obrácení, která je jeho předpokladem. Ani tomu, kdo byl pokřtěn jako dospělý, nestačí častěji jen “se rozpomenout” na počáteční zkušenost, ale je nutné, aby ji v sobě neustále obnovoval. Luther kdesi říká, že celý křesťanský život je snaha “připlazit se zpět do křtu”. Obnova křestního slibu je proto ústředním procesem v křesťanském životě. Tento velice osobní krok není možný bez pomoci druhých, protože je to krok víry. Týká se však jednotlivce v jeho zcela osobním vztahu k Bohu. Později ještě ukážeme, že křesťanský “zácvik” má více aspektů. Ve křtu mě zaměřuje Bůh na sebe sama, v biřmování (eventuelně konfirmaci) na spásu druhých.

     Křest se děje “na odpuštění vašich hříchů” (Sk 2,38). Na to poukazují především vnější znamení křtu. “Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha” (1K 6,11). “Dej se pokřtít, abys byl obmyt ze svých hříchů a vzývej jeho jméno” (Sk 22,16; srv. Žd 10,22). Vnější obmytí ukazuje na vnitřní očištění od hříchu a působí je. Ve křtu je dán svatý Duch jako ona božská síla a dynamika, která odnímá naše hříchy, zaměřuje nás na Boha a dává počátek našemu vlastnímu vzkříšení (srv. Ř 6,1-14). Křest je proto znovuzrození (1Pt 1,3.23; Tt 3,5; J 3,3-8). V tzv. “křtu svatým Duchem”, (jehož vnějším znamením a nabídkou je v některých církvích svátost biřmování), nejde už potom v první řadě o mou vlastní spásu před Bohem, nýbrž o spásu druhých. V něm budeme určeni za Kristovy svědky a budeme vyzbrojeni charizmaty (dary Ducha), které nás k tomu uzpůsobí. Ve křtu se staneme členy církve, při dalším kroku se staneme svědky v církvi a pro církev.

     Křest má dva aspekty: Bůh nás zaměřuje na sebe sama (ospravedlnění) a zaměřuje nás na spásu druhých (svědectví). Tyto dva aspekty nejsou ve všech směrech stejné (později si o tom ještě něco řekneme). První tři týdny tohoto “zácviku” slouží obnově křestního slibu a ve zbývajících týdnech se máme osobně otevřít darům Ducha, sloužícím spáse druhých.

     Ospravedlnění a “odpuštění hříchů” znamená v Novém zákoně tyto dvě skutečnosti: Bůh mi odpouští všechny hříchy, za něž jsem před ním zcela osobně odpovědný a uzdravuje také všechna poškození, která byla způsobena hříchy druhých a která jsou zdrojem mé nedůvěry vůči němu. Osobní hříchy druhých, které od počátku určují můj život a které vyvolávají a zesilují náklonnost ke hříchu vycházející ze mne samého, se také shrnují pod označení “dědičný hřích”8) V tomto 3. týdnu si chceme všímat zvláště druhého aspektu, protože mnoho lidí je odloučeno od Boha, aniž by vlastně věděli proč. Pouhý úmysl vrátit se k Bohu ovšem nestačí. My sami mu totiž musíme dovolit, aby pronikl do našich hlubin, neboť každý z nás zatlačil do hlubin svého podvědomí určité negativní zážitky a bolestné vzpomínky. Musíme se učit vzdávat se svých vazeb na tato vnitřní poškození. Musíme Bohu dovolit, aby mnohé z nich znovu napravil a nás uzdravil. Takové uzdravení je delší proces a proběhlo skutečně teprve tehdy, když můžeme na tato poškození a bolestné zkušenosti vzpomínat bez smutku, odporu a studu, aniž bychom je Bohu vyčítali. Musíme se učit - naprosto lidsky řečeno - smířit se s Bohem v síle jeho svatého Ducha a současně mu odpustit, že dopustil mnohé, čemu nerozumíme a ani rozumět nebudeme. Od Boha jsme odloučeni nejen naší vlastní vinu, ale také vinou druhých lidí, našich předků, ano, dokonce všech lidí, kteří před námi žili. Při modlitbě o uzdravení vzpomínek a očekávání, která je navržena pro konec 3. týdne (5. a 6. den) - dovede-li nás Pán Bůh tak daleko -, zjistíme, že křestní milost je uzdravující Boží přítomnost. Posvěcující milost, která nám byla ve křtu přislíbena, je rovněž uzdravující milost.

     Ve 3. týdnu poznáme ještě přesněji, že nejprvnějším počátkem hříchu (také dědičného hříchu) není titánská pýcha vůči Bohu, nýbrž nedůvěra! Každý z nás je vůči Bohu nedůvěřivý, každý se vůči němu zajistil a každý si proto od něho samého musí nechat darovat novou původní důvěru. Dějiny lidstva, tedy také naše vlastní (pra)dějiny, jsou právě poznamenány dědičnou nedůvěrou, která je démonického původu!

     Křtěný je tázán: “Odříkáš se Satana?”. Otázka by mohla také znít: “Odříkáš se nedůvěry vůči Bohu?”. Z hloubky našeho ducha vystupuje stále znovu varování, které je založeno na negativních zkušenostech s ostatními lidmi: “Nedůvěřuj nikomu, ani Bohu!” Jsi tedy připraven odporovat silou svatého Ducha oněm varováním a nově důvěřovat Bohu? Naši nedůvěru, kterou jsme nezavinili v pravém slova smyslu sami, může nakonec uzdravit jenom Bůh sám. Proto mu chceme ve 3. týdnu nabídnout naše hlubiny. Jeho spása je uzdravení. K obnově křestního slibu tedy patří, že také naše osobní hříchy, za něž jsme sami odpovědni, předkládáme Bohu podle toho, jak je v naší církvi zvykem.

      b) Hřích a nedůvěra nevychází jenom z nás samých

     Je důležité, abychom si to, co bylo řečeno, ještě jednou objasnili. Lidského ducha lze srovnat s ledovcem, jehož viditelný vrchol ční nad mořskou hladinou, zatím co jeho větší část je ponořena v moři. U každého z nás je vrcholem ledovce vědomý, racionální duch, ale to je jen nepatrná část celé naší osobnosti. Většina našich činů, myšlenek a citů vychází z hlubin toho, co bible nazývá “srdce”. Srdce je to nejvnitřnější v člověku. Z něho vystupují pocity, podněty a rozhodnutí, ale také strach, utrpení, láska, žádostivost. Bůh nás chce uchopit v této nejvnitřnější oblasti, chce otevřít naše hlubiny tak, jako to učinil učedníkům na cestě do Emaus: “Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?”(Lk 24,32). Duch Boží je vléván a sesílán do těchto našich hloubek (Ř 5,5; 2K 1,11; Da 4,6).

     Jak je ale možné, že z těchto našich hloubek vystupuje také vzpoura proti Bohu, zoufalství, nedůvěra, dokonce zatvrzelost (srv. Mt 13,15; Ř 1,21; 2K 3,15)? Dnes víme lépe než dřív, že mnohé vzpoury vůči Bohu závisejí nejen od naší svobodné vůle, od našeho jasného vědomí, ale také od postojů a zvyklostí, které jsou nám zprostředkovávány naším okolím. Tímto okolím nemůžeme ve vlastním smyslu slova disponovat, ale od narození do něj vrůstáme. Boží milost, která nám byla tehdy nabídnuta, se nemohla plně rozvinout, protože nás okolí trvale podněcuje ke hříchu, protože nám hříchy a vina druhých brání, abychom rostli v Boží milosti. Hřích není ovšem nikdy něco čistě soukromého. Ani tenkrát ne, když o něm nikdo neví. Má totiž následky pro lidské okolí, má sociální charakter. Když například někomu ve zlosti vynadáme, bude ten druhý pravděpodobně reagovat stejným způsobem. Moje vlastní zlost přijde ve zlosti druhého zase zpět ke mně a podněcuje mě k dalším výbuchům zlosti. Vlastním hříchem si vytvářím hříšné prostředí.

     Bible nám ukazuje, že tomu tak bylo už od počátku, takže všichni lidé, kteří žili před námi, jsou spoluzodpovědni za hříšné základní postoje ve světě. Hříchem prvních lidí “přišel hřích na svět” (Ř 5, 12). “Všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk, co chtějí jeho očí a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa” (1J 2, 16). Proto “svět Ježíše nepoznal” (J 1,10). Původcem “dědičného hříchu” tedy není pouze první lidský pár, ale podílí se na něm každý člověk, a každý z nás je spoluodpovědný za to, že také další generace budou vyrůstat v situacích, které je budou podněcovat ke hříchu. Naše okolí je stálou výzvou ke zlému, která je tím silnější, čím víc je spojena se sociálním tlakem. Když např. dítě vyrůstá v prostředí, v němž si lidé pořizují obživu krádežemi, bude pro toto dítě velmi obtížné, aby nekradlo. Jestliže poctivost v okolí takového dítěte úplně chybí, bude mu hodnota poctivosti od začátku nepřístupná. Osobnímu rozhodnutí dítěte tedy předchází situace, na níž samo nemá vinu.

     Hřích světa, eventuelně dědičný hřích nesmíme ovšem zužovat na tuto z vnějšku přicházející a trpěnou hříšnou situaci. Také z nás samých vycházejí hnutí a podněty, které působí, že máme sklon na tyto hříšné situace také hříšně odpovídat. V každém z nás působí nevysvětlitelný a tajemný sklon ke zlému, který má svůj prapůvod v nedůvěře vůči Bohu. Může nás ovlivnit tak hluboce, že jsme sotva ještě schopni doufat v Boha. Když se totiž oddáme nedůvěře, dostaví se jako její důsledek strach, a ten se stupňuje stejnou měrou, jakou se pokoušíme proti němu bojovat. Ježíš Kristus chce nejen přijmout naši vlastní smrt v nás samých, a tak ji zbavit moci, ale také nás chce osvobodit od každé přehnané nedůvěry, od neodůvodněného strachu. Musíme vytrpět nejen naši vlastní smrt, ale také hříchy druhých a naši vlastní náklonnost ke hříchu. Ježíš nám neslibuje, že nás najednou osvobodí od následků dědičné nedůvěry (s tím se budeme muset vypořádávat až do posledního dechu), ale říká nám: “Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět” (J 16,33).

    

    2. Jsme nedůvěřiví vůči Bohu

      a) “Věřím ti”

     Objasnit skutečnost hříchu lze teprve na pozadí víry. Nejprvnější počátek víry je důvěra, že Bůh, který se nám zjevil, je pravdivý, že nás neklame a že plní svá zaslíbení. Tato důvěra se vyjadřuje slovy “věřím ti”. To nazýváme také aktem víry, věření. Od toho se liší ona víra, která se vyjadřuje slovy “věřím, co říkáš”. Tím myslím, že věřím v obsah tvé výpovědi. Mám jej za pravdivý, věřím ti to. Když mi např. někdo vypráví o dopravní nehodě, při níž jsem sám nebyl svědkem, potom jeho zprávě věřím, protože osoba, která mi o tom vypráví, je důvěryhodná. Teprve když tomu druhému věřím a důvěřuji jako osobě, když jej považuji za důvěryhodného, jsem ochoten věřit také obsahu toho, co mi říká. Víra tedy není pouze akt rozumu, v němž považujeme za pravdivé pravdy, jimž nás učí církev, ani ne ryzí akt vůle (víra není jen vyjádření úmyslu milovat Boha), ani ne ryzí cit izolovaný od rozumu a vůle. Víra mnohem spíš zachvacuje lidskou bytost v jejím nejvnitřnějším jádru a v její celé hloubce, činí si nárok na všechny síly člověka současně. Přitom ovšem platí, že akt věření, důvěra v Boží věrohodnost předchází věroučný obsah, tzn. to, co mohu poznat rozumem.

     Toto zdůraznit je pro zácvik do základní křesťanské zkušenosti zvlášť důležité. V těchto sedmi týdnech nemluvíme v první řadě o obsahu víry, nedáváme žádné počáteční informace o víře. Toto se (u těch, kteří se ještě považují za křesťany) buď předpokládá, nebo může být přijato až tehdy, když se probudí původní ochota víry, původní důvěra. b) Původní důvěra

     “Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde”, říká Ježíš u Lk 18,17. Tím se myslí, že tak bezelstně a důvěřivě, jako se chová dítě k rodičům nebo blízkým, tak bychom měli také důvěřovat Bohu. Kdo se tak k Bohu nechová, nikdy jej nezakusí! Pokusme se proto nyní vybavit si naše nejranější dětské vzpomínky. Za všech okolností jsme chtěli být blízko rodičům, hledali jsme u nich ochranu a domov. Za nic na světě jsme se od nich nechtěli oddělit. Náš základní postoj vůči nim nebyl v první řadě nedůvěra, nýbrž velká (pra)důvěra dítěte, které všechno očekává od rodičů. V naší vlastní životní historii nemůžeme jít před tyto první vzpomínky. Z chování docela malého dítěte k jemu blízké osobě, k matce můžeme však poznat, co je nejpůvodnější důvěra. Matka je pro malé dítě vším, co lze vůbec očekávat, tedy něco takového, jako ráj důvěry. Malé dítě žije s matkou v jakési zcela původní a těsné jednotě, ve velice tělesné blízkosti a je všemi silami, celou svou ještě ne plně uvědomělou hlubinou zaměřeno na matku. Samozřejmě současná psychologie ví, že už v této nejprvnější počáteční fázi se všechna očekávání dítěte nevyplňují. Prožívá (ovšem docela nevědomky) již první zklamání, a tedy jsou položeny základy pozdější, často neodůvodněné nedůvěry vůči druhým lidem, nebo také vůči Bohu.

     Jako dospělí, ke svobodě a sebevědomí dorostlí lidé, nemůžeme už mít vůči Bohu tu ještě zcela neuvědomělou důvěru dítěte. Ve druhé kapitole Genese čteme, že Bůh původně stvořil člověka do ráje života plného veliké důvěry. Líčení ráje je pro biblického spisovatele předpokladem jeho popisu prvotního hříchu, a ten spočívá v nedůvěře, v podezření, že Bůh by mohl být docela jiný, než jak se nám ukazuje.9) Stvořil člověka do ráje života plného důvěry a vyslovil jen jeden příkaz: “Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez” (Gn 2,16n). to znamená, že jediný příkaz který Bůh lidem dal, zní: Nevydávej se nedůvěře vůči mně! Had, pravzor ďábla ví, jak lze šikovnou otázkou svést ženu právě k této nedůvěře. “Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?” (Gn 3,1). Tohle Bůh neřekl (řekl pouze: Z jednoho nejez!). Ale v ženě už vznikla nedůvěra. Bůh je možná přece jen tyran, který chce potlačit moji svobodu a nechce mi dovolit, abych mu nedůvěřovala. To je však moje svoboda. Proč bych ji neměla vyzkoušet?! Tím ale už past sklapla, krok od vždycky možné nedůvěry ke skutečné nedůvěře byl učiněn. Historie zla ve světě je potom jediným pokusem dostat se z této pasti vlastními silami. Čím více se v ní člověk hází, tím pevněji jej past svírá!

     Jistě jsi už něco podobného pozoroval i na sobě. Někdo ti něco slíbil, pomoc, podporu, která závisí jen na jeho svobodě. Tvá důvěra k tomuto člověku je vždycky nutně provázena možností nedůvěry. Nemáš jistotu, že ten druhý svůj slib splní, protože jeho svobodou nemůžeš disponovat. Je možné, že ten druhý se bude chovat úplně jinak, než jak slíbil v jednom okamžiku! Důvěřuješ-li mu přesto, pak touto důvěrou současně překonáváš možnost nedůvěry, neboť jinak bys neměl svobodu důvěřovat druhému. Důvěru nelze vynutit, je aktem svobody. Mohl bys, kdybys chtěl, tomu druhému také nedůvěřovat! Vydáš-li se této vždycky možné nedůvěře, a v této pozici se ještě utvrzuješ, vede nedůvěra ke strachu, že ten druhý možná skutečně svůj slib nesplní. Čím více se tímto svým strachem zabýváš, tím je větší!

     Každá hluboká lidská láska je zejména v počátku provázena takovou nedůvěrou. Když se např. dva lidé navzájem ujišťují o své lásce, pak v pozadí číhá vždy nedůvěra, že ta láska nemusí být pravá, že jeden by chtěl druhého ovládnout a utiskovat. Kdo má převahu? Chce mi ten druhý skutečně pomoci abych se rozvinul, anebo mě chce jen použít k tomu, aby posílil vlastní sebevědomí? Kdo se zcela vydá takové nedůvěře, zničí lásku, neboť zničil důvěru, která je předpokladem lásky. Navíc, přehnaná nedůvěra vede ke strachu, že ten druhý není takový, jakým se dělá. Kdo se bezdůvodně vydá tomuto strachu, má spoluvinu na tom, že láska byla zničena. Přehnaný strach je proviněním!

     To se projevuje i ve vzájemných společenských, sociálních, hospodářských a politických vztazích mezi lidmi a národy. V průmyslových zemích nemáme strach z přírodních katastrof, ale strach o úspory, o zaměstnání, o zajištění ve stáří. Konkurenční boj je provázen stálou nedůvěrou, že jeden chce získat výhodu proti druhému. Máme strach ze ztráty prestiže. Také národy mají ze sebe strach. Přehnaný strach je počátkem válek, utiskování a vykořisťování!

      c) Překonat strach

     Vnucuje se otázka, zda tomu není podobně i v našem vztahu k Bohu. Mohu skutečně říci: “Můj Bože, miluji tě z celého srdce”? Nebyli jsme už příliš často zklamáni tímto Bohem? Copak nám nevložil do našeho života utrpení, na němž jistě nemáme sami vinu? A není tento Bůh v podstatě hrozně krutý, když připustí sociální nespravedlnost, Osvětim, nebo nepředstavitelný hlad miliónů dětí? Nemáme být vůči takovému Bohu nedůvěřiví, když každému z nás naprosto osobně říká: “Jsem s tebou, zapsal jsem si tě do své ruky”? Když říká celému lidstvu: “Já jsem váš Bůh”? Proč musí trpět nevinní? Není tento Bůh v podstatě tyran, který jedná úplně jinak než přislíbil, který od nás požaduje, abychom se mu podrobili, abychom mu dětsky důvěřovali, který dokonce zakazuje nedůvěřovat mu? Nedělá z nás naopak tento požadavek, Bohu dětsky důvěřovat, nedůvěřivé? Nechce, abychom před ním dospěli?

     Takový strach známe ovšem u svých rodičů. Mají strach, že dětský vztah dítěte k nim přestane. Až se dítě postaví na vlastní nohy, bude jim rovnocenné a už jim přestane zcela patřit. Rodiče mívají často tendenci udržet děti co možná nejdéle malé ze strachu, že by se mohly stát jim rovnocennými. Každý krůček mladého člověka se střeží, je omezen příkazy a zákazy. Rodiče mají strach, že dítě už nezůstane v dětské závislosti, ale bude vůči nim vystupovat samostatně, a že jím nebudou moci disponovat. U dítěte zase zákazy a příkazy vyvolávají strach. Skryté přání překračovat zákazy vytváří pocity viny, a ty zase strach. Není tomu podobně i ve vztahu mezi Bohem a námi? Nietzsche kdysi řekl: “Nesnáším, když mne někdo trvale pozoruje a potlačuje mou svobodu”. Původ moderního ateizmu je v tom, že se lidé skutečně vydali nedůvěře, že Bůh by mohl a chtěl potlačovat naši svobodu.

     Ve vztahu mezi rodiči a dětmi pomůže z tohoto kruhu jen klidná, bezelstná, vzájemná důvěra. Tak je tomu také s naším vztahem k Bohu. Možnost nedůvěry vůči Bohu, patřící k podstatě svobody, se nesmí nikdy stát skutečností! Učiníme-li tento zcela malý krok od možné nedůvěry ke skutečné nedůvěře, je to začátek hříchu a zla v nás! Jestliže jsme se jednou této nedůvěře vydali, jestliže máme strach před Bohem (nemusí to být křesťanský Bůh, ale společnost, strana nebo jiné božstvo), potom se už vlastní silou z tohoto strachu nemůžeme osvobodit! Čím silněji proti němu bojujeme, tím nepřekonatelnějším se stává, a čím víc jej potlačujeme, čím víc se pokoušíme v denních starostech a aktivitách jít proti němu, tím méně jsme sami sebou, tím víc jsme vydáni fascinujícím mocnostem a násilím tohoto světa.

     Totéž platí i pro společenský a politický strach. Předpokládejme na okamžik, že všichni lidé na světě, včetně politiků a státníků, by v tomto okamžiku odevzdali svůj život zcela osobně Kristu a nechali si od něho darovat původní důvěru, ve které by jej přijali do svého života! Politické a hospodářské aktivity by se nezměnily, ale zintenzívnily. Avšak toto vše by se nestalo v první řadě ze strachu, nýbrž z původní důvěry v Boží plán s lidstvem. Bez Boha žene strach státy a národy do stále širší izolace a egoizmu, do dalšího vzájemného odcizení, které nakonec způsobuje rozdělení lidstva.

     “Smiřte se s Bohem” (2K 5,20) - to je trvalé prorocké poselství Nového zákona. I když nemůžeme základní strach ve světě odstranit naráz, začněme alespoň tím, že odkryjeme náš vlastní strach a necháme se uzdravit Boží mocí. Toto bude zároveň příspěvkem ke smíření s naší vlastní životní historií a s našimi bližními a tím také příspěvkem takovému společenskému pokroku, který mohou uskutečnit pouze křesťané.

 

      3. Zajistili jsme se vůči Bohu!

     Viděli jsme, že nedůvěra vůči Bohu se stává strachem. Protože se všichni lidé vydávají této nedůvěře, pracuje také ve všech tajemný strach před Bohem. I moderní bezbožectví je reakcí strachu, protože právě na Boha se pohlíželo převážně jako na tyrana, který nás stále pozoruje. Odstraněním Boha se však v žádném případě neodstraní současně strach, který se nyní projevuje mezi lidmi a národy v nejrůznějších formách. Vede k trvalému nepřátelství a to vyvolává potřebu zajistit vlastní existenci. V naší moderní kultuře jej ještě zesiluje neurčitý pocit ohrožení nepřátelským a nepřehledným světem, jehož vývoj už nemůžeme přímo a bezprostředně sami řídit. Odtud pochází u každého jednotlivce navíc citová izolace a z ní zase nejistota a neschopnost vytvářet lidské společenství.

     Opatření, jimiž se zajišťujeme vůči druhým lidem, působí zpětně na náš vztah k Bohu a zabraňují v rozhodném obratu k němu. Čím více se zajišťujeme vůči druhým lidem, tím více zůstáváme uzavřeni i vůči Bohu, neboť nemůžeme milovat Boha kterého nevidíme, když nemilujeme naše bližní, s nimiž jsme ve styku (1J 4,20). Strach vůči Bohu se ovšem většinou váže k jednostranné představě o Bohu, jak jsme ukázali ve 2. týdnu. Z hlediska Nového zákona platí: “Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání” (1J 4,17). Čím víc důvěřujeme mocné přítomnosti Boží mezi lidmi, oné Boží dynamice, kterou nazýváme také svatým Duchem, tím více se odbourává nepodložená nedůvěra a přehnané zajištění, poroste naše láska k bližnímu a k Bohu. Stojíme tu tedy opět před rozhodnutím. Buď potlačíme naši nedůvěru a náš strach a pokusíme se přitom zároveň (většinou nevědomky) zajistit se všemi myslitelnými způsoby proti zraněním a zklamáním, nebo se zcela odevzdáme Bohu, necháme si od něho darovat původní důvěru, ve které mu vypovíme celou historii našeho života a necháme si jím samým uzdravit své hlubiny.

     V tomto “zácviku” nemůžeme vysvětlit všechna opatření, jak se zajišťujeme vůči bližnímu a Bohu. Zmíníme se jen o těch, která pocházejí z nejzákladnějších lidských pohnutek, totiž z potřeby člověka uplatnit se, mít moc a užívat (srv. 1J 2,16). Přitom se ukáže, že i zdánlivý protiklad těchto tří základních postojů, totiž vznešeného distancování se, poníženosti a temné, neradostné, bojovné zdrženlivosti je opatřením k tomu, abychom se zajistili.

      a) Doprošovat se o uznání - povznešeně se distancovat

     V 1. týdnu jsme ukázali, že v každém člověku žije touha po šťastných a přátelských vztazích k druhým lidem, protože v nich zakouší smysl svého života. Tato snaha je nenasytná, ukazuje se v touze po stále větším množství lásky a projevuje se různými formami. Jednou z velmi rozšířených, a také obecně známých forem je doprošování se o to, aby mě druzí uznali. Cítíme, jak nám záleží na tom, aby nás naše okolí uznalo. Jen tak má naše jednání a život smysl. Co se však děje, když se nám této lásky ve formě uznání nedostává? Potom si ji opatřujeme všemi prostředky, potom se o ni doprošujeme! Už jako docela malé děti jsme byli ve všech našich životních projevech odkázáni na příklon rodičů a blízkých osob. Jestliže nám byl odepřen, byli jsme do hloubky zraněni a zklamáni. Pokoušíme se proto v našem pozdějším životě toto neuskutečněné uznání získat sami. Tím se zároveň zajišťujeme proti dalším možným zraněním a jednáme podle zásady: Když mě druzí uznají, nemohou mi už ublížit!

     Je snad toto bolavým místem ve tvém životě? Nezklamal jsi se až příliš často? Dostalo se ti už oné míry uznání a lásky, po níž toužíš? Nebrali tě snad tvoji rodiče tak vážně jako tvého bratra nebo sestru, neměli pro tebe tolik uznání, kolik jsi v oné velké důvěře dítěte očekával? Možná, že tě nedocenili ve škole, nejednali s tebou spravedlivě. Daří se ti v tvém povolání tak, jak sis to přál? Možná, že děláš Bohu výčitky za všechna tato vnitřní zranění, neboť konec konců je on dopustil! Aby ses zajistil proti dalším zklamáním, žiješ podle zásady: Nedůvěřuji už nikomu, ani Bohu. Opatřím si lásku a uznání druhých lidí jak nejlépe to právě jde a nemusím se potom snažit o to, aby mou osobu Bůh uznal a přisvědčil ji!

     Nebo jsi Bohu uhnul do vznešeného distancování se? Hledáš obranu v tom, že jsi se stáhl před ostatními lidmi, i před Bohem, aby ses učinil na nich nezávislým? Potom jednáš podle zásady: Když se stáhnu, nemůže mě už nic zranit. Uchráním se zklamání, když nebudu brát sebe, ostatní lidi, ani Boha tak vážně! Vyhýbáš se lidem, kteří jsou ti nesympatičtí, vyhýbáš se konfrontacím a vyhýbáš se také Bohu, protože nedůvěřuješ jeho zaslíbením. Udržuješ určitý odstup od Boha a tajně ho prohlašuješ za Boha, který se o tebe v podstatě vůbec nestará! Možná, že ještě trváš na tom, že všechno nevzniklo náhodně, že svět stvořila “nejvyšší bytost”, ale chráníš se před příliš bezprostředním vztahem k této nejvyšší bytosti! Takový postoj je mezi tzv. “intelektuály” velmi rozšířený!

     Ježíš označil přehnanou snahu získat uznání druhých za rozhodující překážku pro přístup k Bohu:”Když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: Ti se s oblibou modlí v synagogách a na nárožích, aby byli lidem na očích. Amen pravím vám, už mají svou odměnu” (Mt 6,5). Příkladem vznešeného distancování se je “chytrá” rada učitele zákona Gamaliela: “Pochází-li tento záměr a toto dílo (křesťanství) z lidí, rozpadne se samo, pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit” (Sk 5,38). Povznesený zákoník nejen, že nechává otevřeno, zda Bůh nově zasahuje do dějin svého lidu, nýbrž pokládá to také za nejvýš nepravděpodobné.

      b) Moc - poníženost

     Druhou základní pohnutkou člověka je snaha o moc, majetek, převahu (tyto tři způsoby, jak potlačit základní strach, můžeme zde shrnout). Každý z nás jedná do jisté míry podle motta: Když jsem mocný, nemůže mi nikdo nic udělat! Patří to k podstatě člověka, že je pánem nad sebou a nad věcmi svého okolí. Avšak ve chtivé, přehnané snaze o moc se pokouší zakrýt vnitřní nejistotu, zajistit se sám. Moderní výkonná společnost žije z konkurenčního boje, který je současně bojem o moc. Musím se prosadit a moje výhoda je nutně nevýhodou druhého. Cítím se jistý teprve tehdy, když odstraním všechny své konkurenty. Tento boj o moc je zároveň ale také bojem o vážnost a uplatnění. Proto je neúspěch v povolání a obchodě zároveň citelnou ztrátou prestiže! I v osobních mezilidských vztazích, např. v manželství probíhá mocenský boj. Kdo je silnější, kdo má převahu!

     Neuspokojuje i tebe pocit moci nad druhým? Nezneužíváš i ty svoji autoritu k tomu, abys ukázal svou převahu, abys utiskoval druhé? Nenutí tě tvoje snaha o moc neustále se srovnávat s druhými? A jaký je tvůj vztah k politickým stranám? Nejsou pro tebe v první řadě prostředky k mocenskému zásahu a potlačování názorů druhých? Dělá ti dobře myšlenka, že patříš k mocné straně? Ovšem, že máme, smíme a musíme podle okolností uplatňovat moc, ale přehnaná snaha o moc a přednost je pokusem o to, abychom se učinili podobnými Bohu, abychom byli takovými, jako je on. V tomto případě je výkon moci opatřením, jímž se zajišťujeme vůči Bohu, a zároveň obsahuje tendenci potlačovat druhé. Přehnaná snaha o moc má za následek tyranii. Ježíš také tady důrazně varuje: “Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují a kdo jsou u nich velcí, utlačují je” (Mk 10,42).

     A jaký je tvůj vztah k tvému osobnímu vlastnictví? Vidíš v něm vítanou příležitost k tomu, abys vedl - i vůči Bohu - soukromou existenci? Je-li tomu tak, budeš sotva hladovět po Bohu. Důvěra v majetek je totiž jedním z nejsilnějších opatření, jimiž se zajišťujeme vůči Bohu. Sotva si uvědomíš, že potřebuješ vnitřní uzdravení. “Běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo” (Lk 6,24). “Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království” (Mk 10,25). Ježíšovo poselství není nějaká laciná útěcha chudým na lepší “onen svět” (o sociálně-kritických charizmatech budeme ještě mluvit), nýbrž výzva, abychom všechno, včetně svého majetku, svěřili Bohu. “Kořenem všeho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení” (1Tm 6,10).

     Ve vztahu k Bohu je stejně osudný i zdánlivý protiklad přehnaného usilování o moc, totiž poníženost. I přehnanou podřízeností nadřazené autoritě, idolu, vůdci, fascinující osobnosti se zajišťujeme vůči Bohu a tak hledáme citové bezpečí. Je to jednání podle motta: Když se podřídím, nemůže mi nikdo nic udělat! Je možné, že jsi velmi přísně vychován a nikdy jsi vlastně nebyl svobodný. Stále čekáš na “pokyn shůry”. Neodvažuješ se nikdy samostatně se rozhodovat. Cítíš potřebu přijímat rozkazy a vykonávat je. Celou svou důvěru vkládáš do nadřízených osob a institucí. Uctíváš je tak, že Bůh sám pro tebe ustupuje do nedohledné dálky.

     Takový postoj je u křesťanů vůči určitým tradicím a autoritám velmi rozšířený. Pevně trvají na tradičních názorech a předpisech a není zde ani nejmenší ochota pustit se do něčeho nového. Kdo tak smýšlí, není pak vůbec otevřený pro onu nabídku, kterou sám Bůh nabízí zásah do naší životní historie a do historie církve! Vůbec nevidí, co by se mělo v jejich životě změnit, neboť oni přece vykonávají své náboženské povinnosti a v každém směru se podřizují. Samozřejmě je podřízenost v církvi nutná. Poníženost je však opatřením, jímž se zajišťujeme vůči Bohu. Když se mu vydám bez zábran, když se svěřím jeho nepředvídatelnému vedení, potom by ode mne mohl očekávat snad víc než mohu sám ze sebe vykonat. Potom bych případně musel svůj život radikálně “ze dne na den” změnit, vzdát se určitých zvyků a svěřit svůj život i život církve obnově, jejíž důsledky nemohu přehlédnout. Leccos v církvi se všemožně obhajuje jen proto, že strach před novým je silnější než důvěra v Boží vedení! Analogický postoj farizeů odsoudil Ježíš příkrými slovy. Prohlásil o nich, že přesně a přehnaně plní mnoho zákonů a příkazů, ale právě proto nejsou otevřeni pro novost jeho poselství, nejsou ochotni se obrátit (viz velkou řeč proti zákoníkům a farizeům, Mt 23,1-33).

      c) Požitkářství - pohrdání sebou

     Třetí velká základní síla v člověku, touha po požitku, může rovněž vést k tomu, abychom se zajistili vůči Bohu. “Chci mít něco ze života!” Tím se nemyslí v první řadě jen jídlo a pití, případně nějaké drogy (srv. Lk 12,19: “Klidně si žij, jez a pij, buď veselé mysli!”), nýbrž také užívání života v jeho plnosti a v celém jeho bohatství. Motto pro tento životní postoj zní: Když si užívám, nemůže mnou už nic otřást. Ztrátu uznání, ocenění, souhlasu s vlastní osobou pak člověk vyrovnává nadměrným jídlem, pitím, požíváním drog. I za zjemnělým užíváním života tkví strach, že by člověk v životě mohl přijít zkrátka. Může se stát, že užíváme majetek, uplatnění, moc, umělecká díla, dokonce lásku druhého člověka v takové míře, že už se nemůžeme čestně modlit k Bohu: “Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není” (Ž 16, 2). Augustin, který byl ve svém mládí velký požitkář, varuje proto vůbec před tím, abychom chtěli požitkářsky užívat stvořených skutečností. Můžeme je jenom “používat”, abychom se sami dostali skrze ně k osobnímu setkání s Bohem. V listě Židům se říká, že už v tomto životě smíme zakusit nebeský dar, moc budoucího věku (Žd 6,4n)!

     Kdo celé své štěstí, celou blaženost hledá v požívání stvořených skutečností, ten se brání osvobozující naději na budoucí svět (která vůbec není jen lacinou útěchou). Ten už není otevřený pro to, aby mu Bůh dával zakusit svou osobní přítomnost už nyní. Kdo si užívá, nemá už odstup od věcí nebo lidí, vydává se jim bez zábran a důvěřuje, že takový požitek je s to zajistit lidskou existenci a umožnit plný rozvoj osobnosti. Ve 2. dnu 1. týdne jsme se ptali, čím jsme fascinováni, přitahováni, nadšeni. Věci nebo osoby, které nás fascinují, vyzařují příslib, že nás obšťastní, jakmile je budeme vlastnit. Jaký klam! Vše, co nás fascinuje, ztrácí svou přitažlivost, jakmile to vlastníme, užíváme, a tím opotřebováváme. Novost fascinujících zážitků se obrousí, zevšední, takže filosof Ernst Bloch mluví o “melancholii naplnění”. Kdo netouží - ať už otevřeně, nebo tajně - po požitku a nepokouší se zajistit proti tomu, aby musel přijmout jediné štěstí svého života, Boží lásku?!

     Zdánlivým protikladem poživačnosti je pohrdání světem a sebou. V něm se člověk zklamaně stahuje zpět do sebe a zabývá se jen sám sebou a svojí hodnotou. Někdo, komu se nepodařilo užívat si života, se pyšně distancuje od všeho oč usiloval, dokonce se v neoprávněné sebekritice a výčitkách distancuje i sám od sebe. Když visí hrozny příliš vysoko, prohlásí se za kyselé. Člověk se brání i dalším útokům požitku podle motta: Čeho nemohu užívat, tím pohrdám. Sebezapření, které vyžaduje Kristus, je něco zcela jiné než pohrdání sebou. Kristus nám chce ukázat, že kdo ztratí sám sebe, ten se sám nalezne. Bude si novým způsobem vážit sebe jako někoho, skrze něhož chce Bůh zasáhnout druhé lidi!

     Je téměř tolik pokusů zajistit se vůči Bohu, kolik je lidí. Všechny vycházejí z nedůvěry vůči Bohu. Každý se o to pokouší svým způsobem. Pokusy, které jsme popisovali, představují jenom některé typické příklady. Každým hříchem se distancujeme od Boha a zajišťujeme se vůči němu. Nemusíme blíž rozvádět, že i činnost základních sexuálních sil člověka souvisí s “požitkem” (a pohrdání jimi s pohrdáním sebou). Nezřízené, od osobního vztahu odpoutané úsilí o sexualitu pro ni samou, které už není výrazem osobní lásky, se stalo velmi rozšířeným opatřením, jak se zajistit vůči Bohu, a často i důvodem vnitřního odporu vůči ochotě odevzdat svůj život zcela Bohu!

 

      4. Slavnost smíření (zpověď)

     Charizmatická obnova církve má v sobě sílu prolomit pevné tradice, oprostit se od jednostrannosti a otevřít se budoucnosti znovu smířeného křesťanstva. To platí i o zpovědi. Konec 3. týdne je určitým mezníkem ve vnitřní dynamice semináře. Modlitba o vnitřní uzdravení v 6. a 7. dnu tohoto týdne nutí sama o sobě také k tomu, abychom přednesli Bohu hříchy, za které jsme osobně odpovědni, a nechali si od něho darovat milost smíření. Pojetí a praxe svátosti pokání byly v době reformace předmětem sporů. Podáváme zde stručné informace o současné praxi. Pro katolické i evangelické křesťany platí stejně prorocké zvolání: “Dejte se smířit s Bohem” (2K 5,20).

      a) Zpověď - katolicky

     V posledních desetiletích se pohled na svátost smíření v katolické církvi značně změnil. V roce 1973 vydala Kongregace pro bohoslužby návrhy na “slavnost smíření” (srv. Slavnost smíření podle nového římského ritu, Freiburg i. Br. 1974). Ve společné slavnosti smíření si křesťané navzájem pomáhají k tomu, aby se otevřeli pro smírnou boží milost a aby se nechali probudit k lítosti. Krátké podněty k tomu může dát sám kněz, diakon, nebo někdo jiný (čl. 26). Zde se apeluje na všeobecné kněžství všech věřících. Každý má být připraven na prorockou službu, v níž “na místě Kristově” (2K 5,20) nabádá a povzbuzuje (srv. 1K 14,3). V charizmatických modlitebních shromážděních, o nichž ještě budeme mluvit, je tento dar často darován podivuhodným způsobem (laická kázání). Taková společná slavnost smíření (na konci 3. týdne) se může stát důležitou pomocí pro “zácvik do základní křesťanské zkušenosti”.

     Při této slavnosti smíření lze nabídnout také zpověď jednotlivce (generální zpověď jako dodatečně vykonané obrácení při křtu! (čl. 28)). Ta je podle nového návrhu společným děním kněze a věřícího, a je tedy jistou formou sociální zkušenosti s Bohem. Navrhuje se, aby se na začátku oba společně modlili (čl. 15). Potom kněz nebo penitent čte text z bible (čl. 17). Víra jednoho probouzí a posiluje víru druhého. Nejen kněz pomáhá penitentovi, nýbrž také penitent může a má čtením Písma a vlastní vírou připravit kněze na jeho svátostnou službu smíření!

     Po vyznání může penitent vyjádřit svůj vnitřní obrat a své předsevzetí volně formulovanou modlitbou. Kněz při slově svátostného smíření (absoluci) vkládá ruce na hlavu penitenta (čl. 19). Vkládání rukou je zde znamením a vyjádřením uzdravující a smiřující Boží síly, znamením smíru s Bohem a s církví. (V průběhu charizmatické obnovy se nově odkrývá síla a působnost tohoto znamení, jak ještě ukážeme v souvislosti s obnovou biřmování). Vkládání rukou kněze při zpovědi je formou obnovy ducha, a tedy obnovy Božího příslibu, který nám byl dán při křtu. Slavnost smíření se uzavírá chválou Boha, kterou může věřící opět formulovat volně (čl. 20). Je zřejmé, že nelze prostě zavést, aby se svátost smíření slavila takovou formou. Zde může dát nové impulsy právě charizmatická obnova.

      b) Zpověď - evangelicky10)

      Existuje v evangelické církvi zpověď?

     Co jsme řekli v úvahách třetího týdne, platí pro evangelíky stejně jako pro katolíky. Avšak v otázce zpovědi se evangelík bude cítit nejistý. Proto nejdříve podáme několik informací.

     V evangelických bohoslužbách, zejména když obsahují slavnost večeře Páně, je “všeobecná zpověď”. Kdo k ní přistupuje vážně, nebo kdo je zvyklý připravovat se na ni doma tím, že zkoumá své svědomí a prosí Boha o odpuštění svých konkrétních vin, ten už pocítil požehnání této praxe.

     Mnozí evangelíci se domnívají, že zpověď jako konkrétní vyznání vin před “zpovědníkem” není evangelická. To se neshoduje s pravdou.

     Martin Luther se zajisté stavěl ostře proti zneužívání “ušní zpovědi” a proti církevnímu nátlaku na zpověď. Sám ji však během svého života vysoce cenil. Říká: “Soukromou zpověď si nenechám od nikoho vzít a nevyměnil bych ji za všechny poklady světa, protože vím, kolik síly a útěchy jsem v ní nalezl. Dávno bych byl přemožen a zardoušen ďáblem, kdyby mě tato zpověď nebyla podržela.”

     A ve Velkém katechizmu říká: “Jsi-li křesťan, pak nepotřebuješ ani můj nátlak, ani příkazy papeže, ale sám se k tomu budeš nutit. Proto, když vyzývám ke zpovědi, vyzývám vlastně jen k tomu, být křesťanem.”

     Osobní zpověď nemá být nátlak, ale nabídka. I historie evangelické církve ukazuje, jak je obtížné nevyvíjet nátlak a současně nepřipustit, aby se účast na zpovědi stala pouhým zvykem, aby neupadla v opovržení, nebo aby se nezanedbávala. V 18. století pod vlivem osvícenství se bojovalo proti osobní zpovědi, až byla odstraněna. Protože leckde vypadala jako výslech z katechizmu, byla odmítnuta i v probuzeneckém hnutí pietizmu.

     Existuje mnoho podnětů k obnově zpovědi v evangelické církvi. Ve společenstvích, která vznikla z probuzeneckého hnutí, se mluví o “osobním duchovním vedení”, když jeden křesťan druhému vyznává své viny a přijímá od něj příslib odpuštění. Taková forma toho, co se leckde v křesťanství nazývá zpovědí, je často součástí život měnícího rozhodnutí pro Krista, k němuž se při evangelizaci dodává odvahy.

     Ve Vyznavačské církvi za Třetí říše a na Církevních dnech v poválečném období byla zpověď opět objevena a žádána. Teoreticky nebyla z evangelické církve nikdy odstraněna. V nových evangelických komunitách a jim blízkých skupinách a bratrstvích patří k závazným formám křesťanského života. Zpovědní zrcadlo, které se často používá jako pomůcka při zpytování svědomí, připravili bratří z Taizé.

     Existují dva způsoby, jak může zpovědní praxe určovat duchovní život evangelického křesťana.

     Jeden způsob je pravidelná osobní zpověď duchovnímu vůdci, který by se po delší dobu neměl měnit a který by ve zpovědi po příslibu odpuštění dával návody k duchovnímu životu. Tento způsob není bezpodmínečně závazný a podle evangelického chápání není nutný k tomu, aby nám Bůh odpustil naše viny. Může však být nutný pro tebe k tomu, abys mohl věřit v odpuštění. Domníváme se, že křesťan, který je angažovaný ve společnosti a který chce přispět ke zvěstování evangelia, měl by využít tohoto způsobu k tomu, aby svůj život zvlášť konkrétně přezkoušel a svěřil Bohu. Přitom neexistuje žádné pravidlo, jak často se zpovídat. Zde není na místě jakákoli zákonitost.

     Druhý způsob je vědomé obrácení se a odevzdání života Bohu, provedené jen jednou, nebo jen několikrát v životě. Právě o toto vědomé obrácení, které tvoří dělící čáru za tím vším v našem životě, co nás oddělovalo od Boha, jde na tomto místě “zácviku do základní křesťanské zkušenosti”. Nové věci můžeme od Boha přijmout jen tehdy, když pustíme ze svých rukou staré věci a zcela vědomě a konkrétně se odřekneme nedůvěry vůči Bohu. Také zde platí, že nikoliv Bůh, ale my musíme učinit takový krok. Je dobré, abys takové obrácení vykonal aspoň jednou v životě. Přejeme ti, aby se tato zpověď stala takovým mezníkem ve tvém životě, který bys stále viděl a zakoušel, a který bys nemusel opakovat.

     Nic z toho se nesmí chápat jako zákon. Existuje mnoho cest a podnětů vedoucích k Bohu.

     Jestliže již znáš zpověď ze svého evangelického sboru a praktikuješ ji, nebude pro tebe ničím neobvyklým, abys nyní přijal od svého duchovního vůdce příslib odpuštění hříchů.

      Může každý křesťan vyslechnout zpověď?

     V katolické církvi má právo absoluce (odpuštění hříchů) kněz. V ortodoxní církvi se očekává od “starců” (mnichů, kteří sice nejsou kněžími, ale jsou považováni za mimořádně duchovně obdařené duchovní vůdce), že budou zpovídat. Evangelická nauka není v tomto bodě jednotná, především proto, že si tuto otázku většinou ani neklade.

     Z evangelického hlediska bychom nejdříve museli říci, že vyslechnout zpověď, a tomu, kdo vyznává hříchy, zvěstovat Boží milost a odpuštění hříchů může každý křesťan.

     To však neznamená, že s ní můžeme nakládat lehkomyslně, nebo, že katolický a ortodoxní názor nemají žádný duchovní smysl. Tato úprava pochází z raně křesťanské doby, kdy křesťané žili společně v úzkém společenství, a bylo také nutné, aby někdo jednoznačně představoval rozhodování tohoto společenství. K tomu musel být zplnomocněn. Nebylo možné, aby kterýkoli jednotlivec jednal jménem celé obce.

     I nyní se ukazuje jako duchovní nabídka, že ve společenství angažovaných křesťanů by alespoň ty hříchy, které jsou současně proviněním proti tomuto společenství, měly být vyznávány před celým společenstvím, nebo před jeho vedoucím. Jednotlivec, který by měl všechny zpovědi vyslechnout, by byl přetížený. Je nutno ještě poznamenat, že jednotlivý laik má vždy právo odmítnout žádost o vyslechnutí zpovědi. Má právo, aby se necítil k tomu povolaný.

     To neznamená, že se lze zpovídat pouze faráři. Jsou duchovní lidé, kteří nejsou faráři, ale mají zkušenost s duchovním vedením ve zpovědi a jsou k této službě zřejmě povoláni. Kdo přijímá zpověď, musí vědět, co činí. Bude mít k tomu plné oprávnění jen tehdy, když se sám bude zpovídat. Bude rovněž potřebovat útěchu a modlitby ostatních křesťanů, kteří mohou potvrdit jeho povolání a jeho schopnost k této službě.

     “Přijímat zpověď - to je jedna z důležitých služeb, které si křesťané navzájem mohou prokazovat. S ní je však spojeno i pokušení vyvyšovat se nad druhé. Nikdy nesmíme zapomenout, že zde vždy mluví hříšník k hříšníkovi” (Evangelický katechizmus pro dospělé, s.1198).

     To může povzbudit i tebe, aby sis našel duchovního vůdce pro zpověď (zpovědníka). Evangelický farář W. Löhe, který v minulém století vedl v Neuandettelsau svůj sbor k duchovnímu životu, říká: “Čest člověka počíná s jeho smířením, a s poznáním, že smíření potřebuje... . Mohu tě ujistit před očima a ušima toho, který je na nebesích, že před žádným člověkem jsem necítil takový respekt, jako před těmi, které jsem zpovídal, když se studem a s lítostí vyznávali své přestupky. Před nimi jsem se skláněl a jim jsem rád sloužil.”

      Co má zpověď společného se společenstvím?

     Je také dobrou praxí vyznávat své hříchy před dvěma nebo několika křesťany. Pomáhá to, že každý může svými dary přispět k příslibu odpuštění, k útěše ve víře a k radám do dalšího života. Mnohdy je dáno celým skupinám nebo společenstvím, aby ve společném a vzájemném vyznání přijali od Boha nový začátek. Ale není možné, aby se něco takového plánovalo, nebo na někom vyžadovalo! Obecně bude zpověď probíhat mezi čtyřma očima.

     Avšak i tak se vztahuje k celému společenství křesťanů. Doložíme to slovy D. Bonhoeffera. Je dobré, přečíst si právě před zpovědí tato slova, uvažovat o nich a přijmout je.

     “Je možné, že křesťané přes všechnu společnou zbožnost, společné modlitby, přes všechno společenství ve službě zůstávají osamoceni, že definitivní průlom do společenství se nepovedl proto, že sice žili společně jako věřící, jako zbožní, avšak nikoliv jako nezbožní, jako hříšníci. Zbožné společenství nedovolí nikomu, aby byl hříšníkem. Proto musí každý své hříchy ukrývat jak před sebou, tak i před společenstvím ... . Průlom ke společenství se děje ve zpovědi. Hřích chce být s člověkem sám, vzdaluje jej od společenství. Čím osamělejším se člověk stává, tím rušivěji na něj působí moc hříchu, a čím hlouběji se člověk zaplétá do hříchu, tím beznadějnější je jeho osamělost. Ve zpovědi proniká světlo evangelia do temnoty a uzavřenosti srdce” (Život ve společenství).

E-mail na pana faráře: farnostkostelec@gmail.com

Pro komunikaci s webmastery ohledně webu, čerstvé novinky, změny a podobně, které chcete dát na web můžete posílat na následující adresu.
Případné změny budeme konzultovat s panem farářem, možná by bylo dobré vyžádat si od pana faráře souhlas podávat informace (požadavky) přímo na nás, aby se komunikace zjednodušila.

E-mail na webmastry: info@farnostkostelec.cz

Číslo farního účtu pro případnou podporu a dary:  426287379/0800

Děkujeme

Kontakt

Římskokatolická farnost Kostelec nad Černými Lesy administrátor Jaroslav Lízner Nám. Smiřických 23 281 63 Kostelec nad Černými Lesy 731 128 512
321 697 370 (nejsou vidět zmeškané hovory)