3. týden

O D D Ě L E N Í

 

      1. den: Modlit se i tělem (Postoje a gesta při modlitbě)

      2. den: Bože, zkoumáš mě a znáš mě

      3. den: Žiješ v nepřátelství s Bohem

      4. den: Bůh nás chce uzdravit silou Kristova Ducha

      5. den: Obrať se a zruš nesprávné vazby

      6. den: Modlitba o uzdravení vzpomínek a očekávání

      7. den: Obnova křestního slibu

 

      1. den: Modlit se i tělem (Postoje a gesta při modlitbě)

     Podněty k modlitbě ve druhém týdnu obsahovaly výzvu k osobní modlitbě nahlas. Možná byla taková modlitba pro tebe běžná. Je však také možné, že ses v minulém týdnu poprvé slyšel, jak mluvíš nahlas s Bohem. Když jsi překonal počáteční ostych, pocítil jsi, že tvá modlitba se stala intenzívnější a soustředěnější. Projevil ses před Bohem, vydal ses mu nejen v myšlenkách, ale i ve vysloveném slově. Rozhovor s Bohem se stal smyslově zachytitelným, zhmotněl, zasahuje nás až do emocionální hloubky. Nejsme čistí duchové, kteří jen nešťastnou náhodou byli připoutáni k tělu. Naše tělo k nám patří stejně jako duše a duch. Lze dokázat, že všechny - i ty nejduchovnější - lidské činy jsou současně i tělesnými a že člověk bez těla není schopen žádného činu. Proto je modlitba již od svého počátku tělesná. Nemodlíme se jen svým duchem a rozumem, ale i tělem! Hlasité mluvení je již takovým tělesným přístupem, a ten je při modlitbě ještě posílen a zintenzívněn postojem a gestem. Tak je tomu ve všech náboženstvích. “Prvním slovem bylo gesto.” Ještě než člověk oslovil Boha, vyjádřil své nejvnitřnější smýšlení gestem. Zde se dotýkáme základního kamene vztahu k Bohu. Pro obnovu tradičních církví je důležité, že se obnovují i dlouho zapomenuté postoje a gesta při modlitbě. Nejsou jen vyjádřením vnitřního smýšlení, ale působí zpětně na vnitřek. Postoje a gesta jsou vždycky i svědectvím a vyznáním; službou víře ostatních!

     Téměř všechna náboženství znají gesto “padnout na tvář”.11) Je vyjádřením plné odevzdanosti, nejvyššího podrobení se Boží vůli. Člověk se dotýká prachu nejdůležitější částí svého těla, tváří! Bylo užíváno již ve Starém zákoně: “Tu padl Abram na tvář, a Bůh k němu mluvil: 'Já jsem. A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů.'“ (Gn 17,3n; viz Gn 24,26). Neštěstím zasažen, vrhá se Job na zem a modlí se (Jb 1,20). Podobně: “Padám na tvář v úctě před tvým svatým chrámem” (Ž 5,8; viz Ž 95,6; Sir 50, 17.21; 1Mak 5,55 atd.). I Ježíš zaujal tento postoj ve chvíli, kdy se nejdokonaleji podrobil vůli svého Otce: Čti Mt 26,38n; viz Mk 14,35. Z Tertullianovy zprávy vysvítá, že tento postoj byl ještě kolem roku 200 všeobecně užíván při modlitbě jako výraz soukromé zbožnosti (Adv.Marc.31.8). Při veřejné bohoslužbě je v katolické církvi užíván dnes jen na Velký pátek a při kněžském svěcení.

     Je zpráva, že Ježíš se takto modlil, pro tebe povzbuzením k následování? Jestliže jsi byl doveden už tak daleko, že jsi připraven odevzdat Bohu svůj život i svou smrt, a spolu s tím mu odevzdat i svou nedůvěru vůči němu a všechny své hříchy, nestyď se vyjádřit to tímto postojem. Bůh s tebou při křtu uzavřel smlouvu podobně jako s Abramem. On, když přijímal tuto smlouvu, padl na tvář. Ježíš v tomto postoji přijal svou smrt. I kdyby se ti teď zdálo komické modlit se v tomto postoji, bude to působit na tvůj vnitřní stav.

     Jiný postoj při modlitbě, rozšířený v mnoha náboženstvích, je rozpažení a rozevření rukou vzhůru.12) Stejně, jako každý jiný postoj, i on má více významů. Otočíme-li současně dlaně vzhůru, vyjadřujeme ochotu přijat Boží dary. Můžeme tak vyjadřovat i poddanost. Předstupujeme před Boha bezbranně, s prázdnýma rukama. Tento postoj je ve Starém zákoně popsán mnohokrát: “Rozpínám své ruce k tobě, má duše po tobě žízní jak vyprahlá země “(Ž 143,6). “Bože, tys Bůh můj, hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ... Proto ti žehnám po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně” (Ž 63,2.5; viz Ex 9,29.33; 1Kr 1,22; Jb 11,13; Ž 26,2; 119,48; 141,2; Iz 1,16 atd.). Na mnoha místech Starého zákona 'rozprostříti ruce' znamená 'modlit se'.13) Ani v Novém zákoně není tento postoj neznámý: Čti 1Tm 2,8. Ve starověku se křesťané modlili téměř výhradně v tomto postoji, a to nejdříve podobně jako pohané, s pažemi rozepjatými a zdviženými vysoko k nebi. Ve druhém a třetím století, aby se odlišili od pohanů, rozpažovali ruce do tzv. 'orantského postoje'. Tím chtěli napodobit Krista, který se na kříži modlil s rozepjatými pažemi. Tertullian kolem roku 200 píše: “Své ruce nejen pozvedáme, ale také je rozpažujeme, abychom, napodobujíce Krista v utrpení, vyznávali ho i při modlitbě. (De orat. 14). Tento postoj byl užíván až do středověku, později byl vyhražen knězi. Tomáš Akvinský uvádí tento význam: “když kněz po proměňování rozpažuje ruce, představuje tím názorně rozpažení Kristových rukou na kříži” (S.Th. III, 83,5 ad 5). Tento postoj se užívá dodnes na některých poutních místech a v některých řeholích.

     Vše nové je nezvyklé, ale můžeš do tohoto postoje vrůst, porozumíš-li mu jako výrazu ochoty přijmout svou smrt v síle Kristova kříže. Je současně výrazem radosti, že jsme již s Kristem vstali a přemohli smrt. V římské liturgii jsou věřící před velkým díkůčiněním v prefaci vybízeni: “Vzhůru srdce!” Proč by se toto vnitřní pozvednutí nemělo projevit i navenek rozpažením rukou? Neradujeme se jen v myšlenkách, ale celou osobou, včetně těla. Tento postoj není vyhrazen pouze soukromé modlitbě. Ve společenství se ním přiznávám k Ježíšově smrti a vzkříšení, a tím i k našemu vlastnímu vzkříšení, které vítězí nad smrtí.

     Sepnuté ruce, jak je známe při modlitbě zejména v katolické církvi, byly v prvních stoletích mezi křesťany neznámé.14) Církevní otcové o tomto gestu nepíši. Rozšířilo se teprv při pokřesťanštění Germánů. Původně sepnutýma rukama vyjadřoval vazal svou poddanost lennímu pánovi. Tento výraz poslušnosti, použitý jako gesto při modlitbě, vyjadřuje předpoklad, že nám byla darována schopnost poslouchat, že jsme tedy přijali Boží milost, jak to vyjadřují i rozepjaté paže.

     V novější době se v modlitebních skupinách používá při modlitbě obvykle postoj s lokty přitaženými k tělu, předloktím vystřeným dopředu a dlaněmi otevřenými a otočenými směrem vzhůru. I to vyjadřuje skutečnost, že všechno přijímáme od Boha.

 

      2. den: Bože, zkoumáš mě a znáš mě

     Podněty k modlitbě ve třetím týdnu by tě rády dovedly k obnově křestního slibu, k odpovědi na otázku: “Odříkáš se Satana?”, resp. “Odříkáš se nedůvěry vůči Bohu?” Pokus se proto v tomto týdnu nahlédnout do sebe a vypátrat kořeny své nedůvěry vůči Bohu. Bůh, tvůj Stvořitel, je Pánem nad historií tvého života. Zná vše, co předcházelo, situaci i okolnosti, které tě bez tvé osobní viny od něho oddělují. Udělej si v tomto týdnu vice času než jindy a modli se denně žalm 139. (Čti Ž 139,1-5.13-16.23).

     Velice ti prospěje, když si vypíšeš všechny své negativní zkušenosti, na které si vzpomínáš. Zkušenosti s rodiči, se sourozenci, ve škole, v zaměstnání, v manželství nebo v jiných životních situacích. Kdo tě kdy zklamal, kdo zneužil tvou důvěru? Kdo tě odstrčil, nebo s tebou jednal nespravedlivě? Třeba máš své negativní zkušenosti i s církví. Možná tě pohoršuje, že se přátelí s bohatými a mocnými. Třeba bys rád navázal znovu styky s Bohem, ale nechceš mít nic společného s institucí církve. Napiš si bolestné vzpomínky, zklamání, atd., v pořadí, jak tě napadnou: 1 ..... 2 ..... 3 .....

     Prosme Boha o sílu a důvěru, abychom mu mohli (na konci tohoto týdne) předložit tyto své negativní zkušenosti.

 

      3. den: Žiješ v nepřátelství s Bohem

      Jsou dva nebezpečné způsoby života bez Boha:

  a) Prožíváni pozitivních zkušeností, o nichž jsme mluvili ve druhém týdnu. Máme mnoho zájmů v naší moderní kultuře, jsme uchváceni a okouzleni jinými lidmi, apod.

  b) Prožívání negativních zkušeností, kvůli nimž žije oddělena od Boha většina lidí. Přitom tito lidé na svých negativních zkušenostech často vinu nemají, ale přesto je nemohou odvolat nebo změnit. Rádi by sice Boha milovali, protože jsou přesvědčeni, že nic nepovstalo náhodou, ale negativní zkušenosti se jim usadily v hloubi duše a vedou je k nepřátelství s Bohem. Když Pavel užívá slovo 'tělo', myslí většinou celého člověka, pokud je od Boha vzdálen: “Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské ... Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží duch přebývá. Kdo nemá ducha Kristova, ten není jeho” (Ř 8,7.9). Jen sám Boží duch, tento Duch svatý, Duch Kristův nás může osvobodit od onoho nepřátelství vůči Bohu, které žije v hlubinách našeho podvědomí!

     Pavel, který byl vychováván ve velmi přísné škole znalců Zákona, viděl kořen svého nepřátelství vůči Bohu především v mnoha příkazech, které ho zase znovu lákaly k tomu, aby je přestupoval. V dnešní kultuře to už nejsou náboženské zákony a příkazy, které nás oddělují od Boha. Je to především celá životní situace, 'hřích světa', o němž mluví Jan, vnitřní odklon celé kultury od Boha, jimž jsou všichni křesťané nakaženi. Následující text vyjadřuje velmi jasně, že nepřátelství s Bohem nemá základ jen v mé vůli, ale v postojích, situacích a okolnostech, které přicházejí zvenku a jimiž jsem ovlivňován: “Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mne. Vím totiž, že ve mě, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mne přebývá ... Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!” ( Ř 7,15-20.24n). Negativní zkušenosti, které sis vypsal, tě vedou k postojům a činům, které vlastně ani nechceš a které tě tiše, skoro nepozorovaně, oddělují od Boha! Dej se smířit s Bohem!

 

      4. den: Bůh nás chce zachránit svým svatým Duchem

     V Novém zákoně jsou některá klíčová místa, která uvádějí do základní křesťanské zkušenosti obzvlášť naléhavě. Mezi ně patří i zpráva o uzdravení hluchoněmého (Mk 7,31-37). Od nejstarších dob měl tento text místo v obřadu křtu. Křtěnci se říká (před nebo po křtu): “ Effatha, otevři se!” Čteme-li a přijímáme-li uvedený text jako osobní slovo Boží, je současně obnovou křestního dění. Tehdy ti bylo nabídnuto, že budou otevřeny tvé uši, tvá ústa, celá tvá osoba! Tím hluchoněmým není ten člověk, který žil před dvěma tisíci lety v Palestině. Jsme to my sami, protože naším vnitřním nepřátelstvím a naší dosavadní životní historií jsme ohluchli pro Boží volání a oněměli pro to, abychom ho z celého srdce chválili a velebili! Co Ježíš tehdy učinil hluchoněmému, chce učinit každému z nás, kdykoli čteme tento text. Bere tě stranou od zástupu, odděluje tě a chce tě osvobodit k novému životu. Teď, v této chvíli chce nově začít. Obrací se k tobě zcela osobně a i tobě říká uzdravující slovo: Otevři se!

     Čti Mk 7,32-37. Všimni si nejprve, že hluchoněmého přivedou k Ježíši jiní. Ani my nemůžeme Krista z vlastní síly o něco prosit, ale musí nás k němu dovést jiní. Jiní mají také spoluvinu na tom, že žijeme v prostředí, v němž se nemůžeme Bohu skutečně otevřít. Hřích a nepřátelství vůči Bohu mají sociální charakter, nespočívají pouze v naší vlastní vůli (i když samozřejmě taky). Podobně nám jiní sdělují svoji zkušenost s uzdravující Boží přítomností. I zkušenost s Bohem má sociální charakter. Už to je velká milost, najdeme-li jiné, kteří nás přivádějí k Ježíši. Nikdo nevěří sám. Křesťanem se člověk stává jen ve společenství věřících. Hledej proto společenství těch, kteří pocítili Boží oslovení a dali se probudit k novému životu. Jsme tak němí, že ani nemůžeme vyslovit prosbu o uzdravení. Nemáme ani důvěru, ani odvahu považovat naše uzdravení za možné. Jsme velice omezeni, ujařmeni našimi negativními (nebo pozitivními) zkušenostmi. Jiní tě dovedou k Ježíši! Bůh svěřil službu smíření celé církvi a jiní ti 'na místě Kristově' řeknou: “Dej se smířit s Bohem!” (2K 5,20). Sám si tuto výzvu říct nemůžeš. Boha nenajdeš tím, že se meditačními technikami ponoříš do sebe. Spása se udála slovem zjevení, a to ti musí říct jiní.

     Tehdy prosili lidé Ježíše, aby na hluchoněmého vložil ruce. Vkládání rukou je v bibli víceznačným gestem. Znamená uchopení moci, požehnání, předání úřadu, a také uzdravování. My lidé jsme tělesné bytosti, a proto i vnitřní pochody vyjadřujeme tělesně. Podobně i Bůh s námi jedná vždycky tělesně, a to znameními, které konají druzí. Křesťanství není nikdy čistě vnitřní, ale uskutečňuje se ve znameních, která můžeme vnímat! Je to jasné, všimneme-li si, že Ježíš vložil hluchoněmému prsty do uší a dotkl se slinami jeho jazyka. Proč ho neuzdravil pouhým vnitřním úkonem vůle? Proč se jím zabýval tak tělesně, že se ho tělesně dotýkal? Ne aby mu předával magickou sílu, ani kvůli léčebným účinkům sliny, ale chtěl mu dokázat svou osobní blízkost a vyjádřit svou solidárnost! Rozumíš-li tomu textu jako Božímu slovu určenému tobě, pak se Ježíš, v síle svého svatého Ducha, kterého nám zanechal, obrací docela osobně k tobě. Nezalekni se této výpovědi! On slíbil svou přítomnost pro všechny časy, a ta je vždycky konkrétní a skutečná, jsme-li připraveni se jí otevřít. Jsme však k tomu připraveni? Hluchoněmý zřejmě nebyl připraven, protože ho Ježíš musel vybídnout: Otevři se! Vybídnutí neplatí jen orgánům tohoto muže, jeho uším a jazyku, ale celé jeho osobě! Hluchoněmý, i když ještě nemohl slyšet, tomuto vybídnutí jistě porozuměl a přijal ho .

     Ježíš ho neuzdravil jen sám ze sebe, ale obrátil se k Otci, modlil se! Slovo 'povzdechnout' znamená v Novém zákoně vždycky 'z hloubi vycházející modlitbu'. Možná vyslovil v této chvíli ono oslovení, které, přeloženo do jeho aramejštiny zní: Abba, Otče! I nyní se Ježíš modlí za tebe a obrací se k tobě. Pro Boha tě prosím: Otevři se! Nejsi ztracen ve své osamělosti a uzavřenosti, ve svém nepřátelství, z něhož se nemůžeš osvobodit! Nabízím ti svou spásu! Chci si shromáždit nový lid, chci obnovit svou církev a rád bych teď začal s tebou! Chci osvobodit svět, změnit lidi, každého jednotlivě, také tebe. Chci vyjmout z tvého srdce bezbožnost. Budeš se divit, jaké dary jsem pro tebe ještě připravil: Otevři se! Můj svatý a uzdravující Duch je už v tobě. Stačí, aby tvoje svoboda učinila jen docela malý krůček ke mě. Stačí, abys jen překonal svou nedůvěru vůči Bohu sílou tohoto mého Ducha! Rozhodni se! Neotálej déle! Poznej svůj strach a přenech ho mně. Já jej uzdravím!

     Co odpovíš? Jsi opravdu připraven vyjít ze sebe? Nebo máš strach, že se musíš vzdát části sebe, přenecháš-li Bohu své obavy? Možná tvoje nedůvěra a strach před Bohem jsou jen alibi, aby ses mu nemusel odevzdat, a proto se jich tak držíš! Užíváš svou nedůvěru jako zbraň, protože se obáváš důsledků, které jsou bolestivé, protože bys musel zavřít jiné dveře, otevřeš-li dveře pro Boha. Nikdo nevydrží být totálně uzavřen a každý se nějak otevře, ať už druhým lidem, nebo budoucnosti, kterou si vysnil. Zavři už konečně všechny dveře, které sis udělal jako východisko ze své osamělosti a otevři ty, u kterých stojí Ježíš a klepe. “Vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím před dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou” (Zj 3,19n). To je první důsledek toho, žes mu otevřel. Bude s tebou večeřet! Daruje ti pokrm, který má v sobě zaslíbení neporušitelného života. Dá ti sám sebe!

     Po uzdravení hluchoněmého se lidé nadmíru divili, že všechno dobře učinil. I ty se budeš nadmíru divit nad mocí toho, který tě zachránil. Bůh sám vykonal záchranu, kterou žádný člověk nemůže nabídnout. Nevyhladí tvou minulost, zranění tvého života, ale změní to tak, že budeš moci říci s Pavlem: “ Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha” (Ř 8,28).

 

      5. den: Obrať se a zruš nesprávné vazby

     Nikdo nemůže žít bez osobních vazeb. Čím více je člověk nedůvěřivý a úzkostlivý vůči Bohu, tím více se váže na lidi nebo na moc, majetek, bohatství. Naděje na zajištění, kterou tyto vazby poskytují, znemožňuje důkladné uzdravení a nedopřává proniknout Božímu království na zemi. Proto Ježíš vyžaduje obrácení. To je současně odklonem od nesprávných, přehnaných vazeb. Teprve když spálíme za sebou všechny mosty, když si neponecháme žádná zadní vrátka, když důvěřujeme jen slovu Ježíšovu, budeme uzdraveni a uschopněni svědčit o radostném poselství jiným. V textu, který v prvních třech evangeliích obsahuje vybídnutí k dětské důvěře vůči Bohu (např. Mk 10,17-27), je bohatý muž vyzván, aby všechno prodal a následoval Ježíše. Často se v této zprávě přehlédne, že Ježíš na muže pohlédl. Marek říká dokonce: “S láskou na něj pohlédl”. Křesťanské obrácení není pouhé pohrdání světem, ale děje se v osobním vztahu k Ježíši! Není to pouhý akt vůle, vlastní síly, který mě uschopní všechno opustit, ale láska k Ježíši, v síle jeho svatého Ducha. Koho Ježíš volá k následování, dá mu k tomu sílu! Avšak nejen bohatství znesnadňuje obrat k Ježíši, ale i přehnané vazby, jak je napsáno dále: “Tu se Petr ozval: 'Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou'. Ježíš jim řekl: 'Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný'“ (Mk 10,28nn). Text je jasný a nepřipouští kompromis. Kvůli Bohu a evangeliu musíme v původní důvěře dítěte nejdříve spálit za sebou všechny mosty! Tím není rozhodně řečeno, že bys od nynějška byl vyvázán ze všech povinností, které máš ke svým rodičům, sourozencům, dětem nebo majetku. Naopak, je možné, že tvé rozhodnutí pro Krista a tvůj obrat k němu vyžaduje od tebe zesílenou angažovanost pro rodiče, sourozence a děti, zesílenou politickou a sociální angažovanost pro osvobození světa (že své domy a pole dáš do služby tohoto osvobození). Není každý povolán žít jako mnich v chudobě a celibátu. Co ale máš odložit, jsou přehnané vazby. Když to uděláš, budou tyto vazby proměněny a posvěceny. Domy, bratry, sestry, matky, děti a pole obdržíš nazpět, tj. všechny vztahy budou v hloubi duše uzdraveny, obrátíš-li se s radikální důvěrou k Bohu! Bůh sám je nám otcem i matkou i bohatstvím, on sám nás uzná a ocení!

     Takový obrat nezůstává bez vnitřních i vnějších důsledků. Vydáváme-li svědectví o našem novém vztahu k Bohu, klademe tím požadavek, který vyvolává odpor. A nedají na sebe dlouho čekat ani vnitřní důsledky. Mnoho lidí je dnes probuzeno k novému životu ve svatém Duchu, ale bojí se důsledků. Bojí se, že by museli radikálně změnit svůj život, a to okamžitě. V takové úvaze je něco satanského: “Obrátíš-li se ke Kristu, musíš to udělat naprosto důsledně. Musíš opustit svou ženu, děti, musíš žít zcela chudě, jinak by to byla lež a pokrytectví! Raději dej od toho ruce pryč a zůstaň, jaký jsi!” Satanská moc umí vždycky dobro, o které usilujeme, vystupňovat v takovém přehánění natolik, že se jím vzdalujeme od Boha! V přehánění zdržujeme sami sebe ze strachu, že to neuděláme dost důkladně. Z obav před tím se vyhýbáme každému rozhodnutí a jakékoli důslednosti. “Vše opustit” však znamená především opustit sebe sama! Nejsi-li vázán v obavách na sebe sama, můžeš odložit i další vztahy, které tě oddělují od Boha.

 

      6. a 7. den: Modlitba o uzdravení vzpomínek a očekávání

                        (Obnova křestního slibu)

     Svátosti jsou a zůstávají nabídkou. Ve křtu nám Bůh nabízí osvobození od zděděné nedůvěry vůči němu, způsobené vinou druhých a naším sklonem ke hříchu. Ale neosvobodí nás bez nás. Musíme mu - v síle svatého Ducha - svěřit naši nedůvěru tím, že mu odevzdáme celý svůj život: “Pane Bože, odříkám se nedůvěry vůči tobě.” Každý z nás si zatlačil do svého podvědomí negativní zážitky, bolestné vzpomínky, nesplněná přání. Tam žijí a vystupují stále znovu na povrch jako varování před Bohem. Navíc vedou často i k fyzickým onemocněním, emocionální předrážděnosti, skleslosti a izolaci. Otevřeme-li a nabídneme-li Bohu hlubiny naší duše, pak nás jeho uzdravující síla povede nejen k němu samotnému, ale i k vyléčení našich vztahů k druhým a k tělesnému uzdravení.

     Možná někdo při čtení následujícího textu velice zneklidní, protože se mu vynoří problémy, s nimiž se sám nemůže vypořádat. Takový člověk by se měl nejdříve poradit s někým zkušeným nebo s psychologem. Tento text není náhražkou psychoterapie!! Rozebíráme v něm před Bohem problémy a otázky, které se netýkají každého. Předlož je Bohu ve vzpomínce na tvé známé. Ne v domýšlivém pohrdání, ale abys je mohl lépe chápat a milovat. Je prospěšné modlit se modlitbu za uzdravení vzpomínek a očekávání společně s ostatními a vzájemně si pomáhat k tomu, abychom poznali skryté odpory vůči Bohu. Bůh už často tímto způsobem obdivuhodně uzdravil a uspořádal vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi manžely, mezi sourozenci, ale i vztahy na pracovišti, mezi sousedy a přáteli.

     Je dobré, aby sis k tomu vybral dobu, kdy jsi odpočatý a uvolněný, a taky místo, kde budeš mít klid. Zaujmi uvolněnou, pohodlnou polohu. Předstup před svého Tvůrce v pokoře a důvěře. Čím déle se budeš modlit, tím více tvých překážek před Bohem padne!

     “Můj Pane a Bože, můj počátku a cíli! Ty jsi Pánem dějin i Pánem mého života. Byls přítomen svou tvůrčí sílou, když se moji rodiče spojili a když jsem rostl v matčině lůně. Tobě děkuji za svůj život i za to, že v tomto okamžiku ti smím celé své bytí vrátit ve svobodě té důvěry, kterou dáváš ty sám. Mé vzpomínky nedosahují až k počátkům mého bytí, ale 'tvé oči mě viděly v zárodku' (Ž 139,16). Znáš všechny okolnosti života mých rodičů, mé matky, které mě dodnes zatěžují, které mi překážejí nalézt tebe i sebe. Nenarodil jsem se ze své vůle. Nezvolil jsem si sám svůj charakter ani své vlohy. Nechápu, proč je utrpení, které začalo už s narozením, ale důvěřuji ti. Provázel jsi mne i ostatní lidi svou milující péčí od počátku. Tvůj Syn vzal na sebe a do svého utrpení všechna moje a naše zoufalství a zklamání. Děkuji ti, že mě v síle jeho utrpení chceš uzdravit, a že s tím začínáš v této chvíli.

     Nevím nic o tom, jak jsem se narodil, ani o prvním roce svého života. Dnes však vím, že moje matka (nebo ten, kdo byl na jejím místě), byla pro mne rájem obrovské důvěry. Možná už tehdy začala moje nedůvěra, strach, nepřátelství. Možná, že můj - tehdy ještě neprobuzený - duch si uložil ve své hloubce první zklamání.”

     Teď se pokus vybavit si své dětství a mládí. Jaký vztah měla k tobě tvá matka? Potřebovals více mateřské lásky, takže ještě dnes jsi hnán hladem po uznání? Nebo jsi žil v prostředí přehnané péče a lásky, takže je i dnes přehnaně očekáváš od svého okolí? Jaký byl tvůj vztah k otci? Možná žes ve svém dětství potřeboval více otcovské lásky, která dává sebedůvěru a utužuje. Silné lásky, jaká může přicházet jen od otce. Nemůžeš sice vrátit zpět svou životní historii, avšak Bůh sám byl vždy tvým otcem i matkou a chce jim být i nadále. Skutečně musíš opustit otce i matku, sourozence i děti, abys je nově získal v Bohu. Promysli si podle svých životních zkušeností a okolností následující “slova života”. Boží Duch sám ti vloží do srdce odpověď.

     “Běda tomu, kdo se chce přít se svým tvůrcem, střep z hliněných střepu! Copak smí hlína říct svému tvůrci: 'Co to děláš?' a tvůj výrobek: 'On nemá ruce.'? Běda tomu, kdo by řekl otci: 'Cos to zplodil?' nebo ženě: 'Cos to porodila?'! Toto praví Hospodin, svatý Izraele, jeho tvůrce: 'Ptejte se mě na ty věci, které přijdou! Ohledně mých synů, díla mých rukou, budete mi něco přikazovat? Zemi jsem učinil já a člověka jsem na ní stvořil'“ (Iz 45,9-12).

     “Cožpak může žena zapomenout na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní” (Iz 49,15).

      “Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit” (Iz 66,13).

     “Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho boji” (Ž 103,13).

     “Neodvrhuj mě a neopouštěj, Bože, moje spáso. I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme” (Ž 27,9n).

     Vrať tomuto otcovskému i mateřskému Bohu své dětství. On je uzdraví.

     “Můj Pane a můj Bože. Ty jediný jsi dokonalý, ty sám jsi dokonalá a nesobecká láska. Dopřej mi, abych stále více zakoušel, že jsem tvé dítě, že jsem ve své jedinečnosti před tebou důležitý, že mě uznáváš. Uzdrav mé nejvnitřnější pohnutky a snahy od každého přehánění. Dopřej mi zakusit tvou milující blízkost, jestliže jsem byl málo milován, chválen a uznáván. Jestliže jsem však už jako dítě zažil přehnanou chválu, falešné uznávání, odejmi ode mne všechnu falešnou jistotu, přehnanou sebedůvěru a jakékoli obavy o mne samotného.”

     Pros Boha o uzdravení všech zranění, která ti zůstala ze styku se sourozenci. Možná měli před tebou přednost. Možná jsi je neměl nikdy opravdu rád. “Dopřej mi myslet na ně s opravdovou ochotou ke smíření. Až je příště potkám, ať je mezi námi tvá odpouštějící, nesobecká láska. Očisť vše, co stojí mezi námi. Už teď ti děkuji, Bože mého života, za to, že ty to můžeš uspořádat a že to skutečně dáš do pořádku.”

     Pro mnohé z nás jsou první zranění, zatěžující náš život, spojena se vstupem do školy. Cizí učitelé, cizí děti, nucení, závist, selhaní. Pokus se vzpomenout si na školní léta. V těch, kdo patřili k nejlepším ve třídě, byla probuzena přehnaná očekávání od života. Měli první úspěchy, byli sebevědomí, měli radost z toho, že byli silní a mocní. Nenaučili se rozumět druhým, spoléhali jen na svou vlastní sílu! Jestliže tvé okolí - rodiče a učitelé - v tobě živili tento postoj, předlož ho teď Bohu! Pro jiné začaly už tehdy obtíže života. Učitelé je zřídka chválili, nevšímali si jich, byli k nim nespravedliví.

     Možná se ti ostatní děti kvůli něčemu smály. Začal ses uzavírat do sebe, stal ses bázlivým. Možná se v tobě neprobudila schopnost vypovídat se, sdílet se s druhými. Nemohla se rozvinout tvá sebedůvěra, a teď, jako dospělý, se za to mstíš bezohledností a potlačováním druhých. Přines to všechno teď v osobní modlitbě před Boha a pros ho, aby vznikla společnost, v níž by děti vyrůstaly bez utlačování, ale i bez falešné nezávislosti.

     Pak přišlo dospívání, první hluboké okouzlení, fascinace, i první osobní zklamání. Jaký životní postoj vládl ve tvém okolí? Ctižádost? Poddanost? Přehnaná touha po vlastnictví? Jaká očekávání byla v tobě probuzena nebo potlačena? Máš první sexuální zkušenosti, které dodnes nejsou vyhojeny? Vybav si to všechno klidně, bez křečovitosti, se všemi detaily i okolnostmi. Děkuj Bohu za jeho blízkost a lásku, která toto všechno přesahuje. On je pánem tvé životní historie!

     “Prosím tě, můj Bože, i o uzdravení všech těch zkušeností, které jsem učinil během dospívání. Poprvé jsem byl skutečně okouzlen a fascinován jinými lidmi a vrůstal jsem do společnosti, v níž mé srdce nemohlo procitnout k tobě. až do této chvíle mě obklopoval a hluboko ovlivňoval hřích světa. Dej, abych získal odstup od všeho, abych v tvé síle mohl plnit své úkoly ve společnosti a na svém místě.

     Prosím tě, abys mi odpustil zklamání a zranění, která jsem způsobil druhým. Uzdrav rány, které ve mně zanechalo první zneužití mé důvěry, první trvalá zkušenost se zlem; rány, které mě činí stále ještě nedůvěřivým vůči tobě. Uzdrav také všechny zklamané naděje, všechna přehnaná očekávání, která v sobě dodnes nosím. Proměň ty sám všechny tyto zkušenosti, abych na ně mohl myslet beze smutku, studu a potlačovaného hněvu. Ani tvůj Syn na kříži nevymazal křivdy a zlo v dějinách, ale proměnil je. Tvá milost je vždycky ještě větší, než jakýkoli velký hřích světa. Smiř mě tedy sám s tebou, se mnou a s ostatními.”

     Jak to bylo se zaměstnáním? Možná sis přál dělat něco jiného. Možná v tobě vznikla závist, nenávist a nová nepřátelství k nemilosrdné společnosti, hodnotící jen výkon. Snažil ses o jistotu, vybudovat si existenci, ale je možné, žes přehnaně hledal domov a bezpečí sám v sobě, v úspěchu, v majetku, v blahobytu.

     “Uzdrav mě, Pane, z přehnané potřeby osobní jistoty, abych se stal schopnějším pracovat nejen pro svůj osobní prospěch, ale abych své povolání pochopil jako službu druhým a společnosti, jako dar tvé milosti. Uzdrav zranění, která si vzájemně způsobují společenské skupiny, uzdrav vzpomínky na vzájemné utiskování ve světě práce, a dej, abych přispěl k tomu, aby se společenské změny ve světě neprosazovaly z nenávisti, ale proto, že tys Pánem historie.”

     Je možné, že základ tvého oddělení od Boha leží ještě mnohem dál, nikoli ve tvé osobní historii, ale v historii společnosti, v níž žiješ. Patříš-li k těm, jejichž předkové byli vykořisťováni začínajícím světem průmyslu, nebo k těm, v jejichž zemi sociální spravedlnost sotva jen začíná, předlož i tuto svoji bolestnou zkušenost Bohu. Církev, v souladu s Kristovým měřítkem, je hodnocena v každé době podle toho, zda je solidární s chudými a nepatrnými a angažuje se za ně. Nenech se oddělit od Boha vinami církve a smiř se se svou církví (aniž bys proto zapomínal na své kritické podněty). Boha můžeš nalézt jen ve společenství věřících, i když se zpronevěřilo Ježíšovu poselství. Odpusť církvi, co udělala tobě i tvým předkům. Tak přispěješ k tomu, aby církev ve vzpomínce na Ježíšova slova i činy znovu uplatnila ve společnosti bohatých a mocných svoji osvobozující moc.

     Osvobozující síla smíření může a musí působit i ve tvém osobním životě, ve tvém stavu. Jsi-li ženatý, zpřítomni si historii svého manželství. Všechna zklamaní, zranění, bezohlednost, rány, které jste si navzájem způsobili. Pros Boha o uzdravení už v kořenech, od počátku. Přijmi svého manželského partnera před Bohem takového, jaký je. Nemůžeš od základu změnit jeho charakter a vlohy. Pros Boha, aby uzdravil tvá očekávání. Neočekávej od partnera nic, co ti nemůže dát. Bůh uzdravil již mnohá manželství a může teď, v této chvíli, začít uvádět do pořádku i tvé manželství.

     Jsi-li osamělý, ovdovělý nebo rozvedený, odevzdej Bohu s důvěrou historii svého života. Možná jsi měl jiné plány pro život, nezvolil sis tento životní stav sám. Pociťuješ ho jako násilí a potlačení svého rozvoje. Bůh má pro tebe plán. Chce ti dát úkol. Ne jako náhražku za to, co sis přál, ale proto, že tě potřebuje, aby mohl zůstat přítomen v církvi a ve světě. Chce uzdravit základy tvého života, tam, kde jsi nejvíce zraněn.

     Žiješ-li v řeholi, pak jsi možná právě tam učinil zkušenosti, které tě nevedou k Bohu. Možná byla zklamána tvá naděje v řeholní život a teď jsi resignoval a otupěl. Dej se znovu proniknout vřelostí a láskou Boží. Vrať se k počáteční zkušenosti svého povolání a dovol Bohu, aby od tebe odňal každou pochybnost o tom, že on tě povolal do tohoto stavu! Bůh posílá svého oživujícího Ducha dnes, v této době obnovy a probuzení také do klášterů a do řeholních domů. Probouzí nová modlitební společenství a oživuje původní duchovní zkušenost! Obnov teď svůj řeholní slib a pros Boha o odvahu odevzdat mu i před svědky svůj život a smrt.

     “Pane, obnov svou církev a začni u mne! Velebím tě, že to uděláš; oslavuji tě.”

     Patříš-li k nositelům úřadu v církvi, potřebuješ obzvlášť uzdravení. Možná tě zkušenost 'marnosti' tvé práce učinila manažerem. Možná přemáháš svá zklamání tím, že ovládáš druhé a vykonáváš moc, která není od Boha, ale je kompenzací tvého pocitu zbytečnosti, je sebepotvrzením. Tvá vlastní zklamání vedou ostatní - zejména jsi-li představeným - k ještě větším zklamáním. Odvracejí se od tebe i od církve. Žehráš na rozmanité instituce ve své církvi, nebo trpíš rozkolem a nepřátelstvím v ní. Důvěřuješ více vlastnímu úsilí a strategii, než působení svatého Ducha. Jeden katolický biskup při bohoslužbě smíření veřejně prohlásil: “Dříve jsem byl králem ve své diecezi. Potom, co jsem prosil ostatní, aby na mne vložili ruce - byla to má obnova kněžského svěcení - mohu na tuto dobu vzpomínat jen se zarděním.”

     Čti 2Tm 1,6-9. Udělej si čas a nech v sobě působit svatého Ducha. On, který zkoumá i hlubiny Boží (1K 2,10), žije a pracuje také v tobě, chce osvobodit i tvé hlubiny a temnoty.

      “Smyj z nás hříchy, stopy vin,

      dej svou svěžest žíznivým,

      vyhoj z bolestí a ran.

      Zchladlým srdcím oheň dej,

      z lhostejnosti pomáhej,

      odveď ze scestí a chraň.”          (ze svatodušní sekvence)

     Nyní předlož své osobní hříchy Bohu ve svátosti smíření! Smiř se s Bohem i co se týká tvých osobních hříchů!

E-mail na pana faráře: farnostkostelec@gmail.com

Pro komunikaci s webmastery ohledně webu, čerstvé novinky, změny a podobně, které chcete dát na web můžete posílat na následující adresu.
Případné změny budeme konzultovat s panem farářem, možná by bylo dobré vyžádat si od pana faráře souhlas podávat informace (požadavky) přímo na nás, aby se komunikace zjednodušila.

E-mail na webmastry: info@farnostkostelec.cz

Číslo farního účtu pro případnou podporu a dary:  426287379/0800

Děkujeme

Kontakt

Římskokatolická farnost Kostelec nad Černými Lesy administrátor Jaroslav Lízner Nám. Smiřických 23 281 63 Kostelec nad Černými Lesy 731 128 512
321 697 370 (nejsou vidět zmeškané hovory)