4. týden

J E Ž Í Š  K R I S T U S

 

      Ježíšova základní zkušenost: Svědectví o Bohu

 

      1. Kdo byl Ježíš Kristus?

      2. Ježíšův křest svatým Duchem jako pravzor naší obnovy ducha

            a) Zkušenost prvotní církve se svatým Duchem je klíčem

                  k pochopení zprávy o Ježíšově křtu

            b) Počátek prorocko-charizmatického působení

            c) Boží zásah do životní historie

      3. Ježíš - první charizmatik

            a) Charizma jako dar svatého Ducha

            b) Ježíš - prorok

 

      1. Kdo byl Ježíš Kristus?

     Na začátku 3. týdne jsme řekli, že zácvik do základní křesťanské zkušenosti má odpradávna mnoho aspektů. Ve křtu vodou jde v první řadě o mou osobní spásou před Bohem, o “odpuštění hříchů”, zatím co událost letnic a její pokračování v církvi nás zaměřuje na spásu druhých. Eucharistie je pak plné začlenění do církve.

     Událost letnic se označuje také jako “křest svatým Duchem” (Sk 1,5; 11,16). Podle chápání prvotní církve “zakusil” Ježíš tento proces na sobě při svém křtu v Jordánu. Proto je nutné o tom ve 4. týdnu ještě pojednat trochu podrobněji. Historické studie Nového zákona ukazují, že Ježíšův křest v Jordánu je nepopiratelná historická událost, stejně jako jeho smrt na kříži v Jeruzalémě. Je nemožné napsat Ježíšův životopis, protože to nebylo úmyslem evangelistů. Přesto začátek a konec Ježíšova veřejného působení, jeho křest a kříž jsou mezníky v jeho životní historii, které Nový zákon popisuje s historickou přesností. Také z toho důvodu dostávají dnes zprávy o Ježíšově křtu vyšší význam, neboť podle nich bude možno získat původní obraz o člověku Ježíši z Nazareta a očistit jej od rozličných dějinných přemaleb z pozdější doby. Zprávy o Ježíšově křtu, o začátku jeho veřejné činnosti nám ukazují Ježíše jako nového, posledního proroka, který podává svědectví o Bohu jedinečným a neopakovatelným způsobem. Ještě uvidíme, jaký význam má toto zjištění pro současnou situaci církve.

     Nejdříve si položíme několik otázek: Jaký je tvůj zcela osobní obraz o tomto Ježíši z Nazareta? Jaký to byl člověk? Jenom někdo, kdo kázal a žil lásku k bližnímu? Ušlechtilý, čistý člověk, který nikomu neučinil nic zlého? Sociální revolucionář a reformátor, na nějž je možno se odvolat, když se jedná o obhajobu hesel třídního boje,o rozdělení majetku a o pozemkovou reformu? Nebo to byl snad člověk, který se vzepřel politickým a společenským proudům své doby? Snad blouznivec, který chtěl dobro, ale zůstal nepochopen? Nebo superhvězda, za kterou proudí zástupy nadšených, fascinovaných lidí?

     Je důležité, abychom měli k Ježíši zcela osobní vztah, k tomu Ježíši, kterého nám představují evangelia. Ta však jsou víc než nějaký popis života. Ve světle zkušenosti letnic, která v prvotní církvi stále pokračovala, nám chtějí ukázat nejvnitřnější podstatu tohoto člověka Ježíše z Nazareta, aniž by ji chtěla učinit průhlednou. Každá lidská osobnost je ojedinělé tajemství, a to platí v nepředstavitelné míře o tomto Ježíši z Nazareta, neboť on se nedá zařadit do žádného psychologického schématu. Jedná, žije a mluví tak originálně, že to je a stále zůstává nepochopitelně nové. Ale právě proto nás palčivě zajímá, jaké byly Ježíšovy základní zkušenosti, jak on sám zakoušel svůj vztah k Bohu. Naštěstí nám k tomu Nový zákon poskytuje důležitou informaci. Sděluje nám totiž, že Ježíš Boha ve své aramejské mateřštině oslovoval “Abba”. Studiem Nového zákona se zjistilo, že toto oslovení je jedním z nejjistějších Ježíšových slov (srv. Mk 14,36). Nic necharakterizuje člověka Ježíše víc, než toto oslovení při modlitbě!11) První křesťané převzali toto oslovení (srv. Ga 4,6; Ř 8,15) a zakusili přitom v sobě sílu a moc Ježíšova Ducha. Navíc se na dvanácti místech v evangeliích říká, že se Ježíš v modlitbě obrací “na Otce”. To je zřetelná připomínka Ježíšova základního postoje vůči Bohu. Slovo “Abba” lze jen těžko přeložit. V Ježíšově době to bylo důvěrné, v rodinném životě zdomácnělé oslovení dětí pro jejich otce, něco v tom smyslu, jako “tatínku”, nebo “tati”, ale užívali je také dospělí. Když Ježíš takto oslovuje Boha, ukazuje se v tom nenucená, samozřejmá prostota, která stojí ve zřetelném protikladu k přísnému uctívání vzdáleného, nepřístupného Boha Ježíšovy doby.

     Oslovení “Abba” ukazuje na Ježíšovu prvotní zkušenost, na jeho mimořádně niterný vztah k Bohu, z něhož jsou vyloučeni všichni ostatní lidé. Nikdy, na žádném místě evangelií se Ježíš nespojuje s ostatními lidmi, když se modlí k svému Otci. Ježíš učil učedníky modlit se “Otče náš” (Mt 6,9;Lk 11,2), ale nikdy nezahrnuje sebe do tohoto “my” učedníků před Otcem. Velmi zřetelně to vyjádřil Jan: “Jdu k Otci svému i Otci vašemu, Bohu svému i Bohu vašemu” (J 20,17). Na druhé straně, když Ježíš do označení “my” zahrnuje Otce, jsou všichni ostatní lidé vyloučeni: “Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek” (J 14,23). Stejně zřetelné je to i v J 17,11: “Abyste byli jedno jako my” a J 17, 21n: “Aby všichni byli jedno jako ty, Otče ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás ..., aby byli jedno, jako my jsme jedno”.

     I toto “my” označuje jenom vztah já-ty mezi Otcem a Synem. To znamená, že Otec a Syn stojí jako “my” vůči všem ostatním lidem! Tyto a podobné formulace jsou vzpomínkou prvních křesťanů na Ježíšovu základní “Abba”-zkušenost, která se projevovala v celém jeho životě až do jeho smrti. Když první křesťané pohlíželi zpět na Ježíšův život, mohli mu vložit do úst výrok: “Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal” (J 4,34). “Nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal” (J 5,30; srv.6,38; Žd 10,9).

     Se slovem “Otec” spojujeme rádi představu neúprosné autority, příkazů a zákazů. V Ježíšově zvěstování a životě se však slovem Otec myslí Bůh, který je k lidem přátelský, který lidi osvobozuje a miluje, který chce nastolit vládu míru, spravedlnosti a radosti - v protikladu k neúprosné lidské historii utrpení, neštěstí, nepokojů, nespravedlnosti, urážlivého, zotročujícího útlaku. Toto je základní náboženská zkušenost člověka Ježíše z Nazareta. Na jejím základě je on jediným Božím svědkem, který nám svým životem zjevuje a ukazuje kdo a jaký Bůh je. Nevíme kdy, kde a jak Ježíš tento vztah k Bohu v sobě a na sobě zakusil. Lukáš se domnívá, že charizma moudrosti - Bohem darované “poznání” jeho vůle - bylo Ježíšovi dáno už v jeho dvanácti letech (Lk 2,40.52). Moudrosti pak “přibývalo” (Lk 2,52), a asi ve třiceti letech vystoupil Ježíš na veřejnost jako nový, svatým Duchem naplněný prorok. Nový zákon neříká nic o nějakém Ježíšově “zážitku povolání”, ale zprávy o jeho křtu připomínají, jak náhle začalo jeho veřejné vystoupení (spoluobčané v jeho městě se proto plni údivu ptali: “Copak to není Josefův syn?” (Lk 4,22)). Smíme se domnívat, že Ježíšovo prorocko-charizmatické omilostnění se náhle naplno projevilo při jeho křtu v Jordánu, neboť od té doby vystupuje jako prorok naplněný svatým Duchem a vydává veřejné svědectví o své ojedinělé “Abba”-zkušenosti. Chceme-li vědět, jak prvotní církev Ježíšovu zkušenost se sebou vykládala a vykonávala, musíme se držet zpráv o Ježíšově křtu.

 

     2. Ježíšův křest svatým Duchem jako vzor naší obnovy ducha

     a) Zkušenost prvotní církve se svatým Duchem je klíčem k pochopení zprávy o Ježíšově křtu

     Nejranější spisy Nového zákona byly napsány asi dvacet let po události letnic (list Soluňanům kolem r. 52, Galaťanům kolem r. 54) a evangelia Marka, Matouše a Lukáše vznikla ještě o 20 až 30 let později. Janovo evangelium vzniklo mezi r. 90 a 100. Vzpomínka na to, co Ježíš řekl a učinil, byla tedy dlouhou dobu téměř výhradně dosvědčována a předávána v prvotně křesťanských misijních kázáních a ve vyučování. Tak je pochopitelné, že zkušenosti, kterých se prvním křesťanům dostalo po Ježíšově smrti (osobní styk se vzkříšeným Ježíšem, událost letnic) vplynuly do zpráv o Ježíšově křtu. Klíčem k pochopení těchto zpráv je charizmaticko-misijní událost letnic v prvotní církvi, stejně jako její křestní praxe. Novější bádání ukazuje, že křest vodou k odpuštění hříchů se v dřívějších dobách zřetelně odlišoval od vkládání rukou (jako znamení pokračující události letnic).12) Stopu po tom najdeme ve Skutcích apoštolských: “Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého” (Sk 8,14-17). “Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jménu Pána Ježíše. Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení” (Sk 19,5n; srv. 2,38). V těchto textech se nepopírá, že by byl svatý Duch dáván také při křtu, ale jeho působení v člověku je zde v odpuštění hříchů a v prvním začlenění do církve. Vkládání rukou apoštolů má naproti tomu ukázat, že pokřtěný vstoupil do styku s událostí letnic, a současně tento styk s charizmaticko-misijní počáteční zkušeností církve uskutečňuje. Tímto vnějším znamením nabídl a propůjčil Bůh pokřtěnému dary svatého Ducha (charizmata), které mají sloužit svědectví a misii. Při vkládání rukou (Sk 8, 15nn; 19,5n) nejde o osobní spásu pokřtěného, nýbrž o jeho zaměření na spásu druhých. Tomuto procesu, na rozdíl od křtu vodou, Nový zákon říká také “křest svatým Duchem” (Sk 1,5; 11,16). “Křest svatým Duchem” je tedy nadpis Lukášovy zprávy o charizmaticko-misijním šíření církve (Sk 1,5). Jeho průběh popisuje ve Sk 2,1-13 (událost letnic). Křest svatým Duchem může být darován také před křtem vodou (Sk 10,44-48), a na tom se znovu ukazuje, že oba tyto procesy a zkušenosti jsou naprosto rozdílné. Zácvik do základní křesťanské zkušenosti má víc aspektů, které se plně nekryjí. Později se ještě zmíníme, že pro ortodoxní a katolickou církev jsou zprávy o vkládání rukou apoštolů počátkem svátosti biřmování. Tuto svátost lze tedy nazývat svátostným křtem svatým Duchem. Svátosti jsou Božími nabídkami a mohou v nás působit jenom tehdy, jestliže tyto nabídky přijmeme. Proto musíme v průběhu naší vlastní životní historie těm milostem, které jsou ve svátosti biřmování přislíbeny, stále znovu dávat svůj souhlas a přijímat je. Tomuto procesu říkáme obnova křtu svatým Duchem, (případně obnova biřmování), nebo obnova ducha. Něco podobného platí pro konfirmaci a jiné formy obnovy křtu v reformovaných církvích.

     Odborníci pro výklad Nového zákona říkají, že zprávy o Ježíšově křtu jsou pojaty tak, aby jim křesťané mohli porozumět jako pravzoru svého vlastního “zácviku” do víry a do vydávání svědectví.13) Byly součástí prvotně křesťanského vyučování. Kázání Jana Křtitele o smíření, která jsou před zprávami o Ježíšově křtu, mají proto zároveň charakter “křestní promluvy” a již pokřtěným křesťanům připomínají jejich vlastní křestní přípravu a vyučování. Tak je pochopitelné, že ve zprávách o křtu se zřetelně rozlišuje mezi Ježíšovým křtem vodu a jeho křtem svatým Duchem: “Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho” (Mt 3,16; srv. Mk 1,10). Lukáš navíc zdůrazňuje, že Ježíš byl pokřtěn svatým Duchem když se modlil (3,21). Také to odpovídá prvotně křesťanské zkušenosti, neboť svatý Duch je darován při vzývání Boha v modlitbě (srv. Sk 1,14; 4,31; 8,15nn; 13,3; Lk 11,13).

     Než se na to podíváme blíž, řekneme ještě něco k pojmu “křest svatým Duchem”.14) Zkušenost prvotní církve, která se ve křtu svatým Duchem opakuje, je totiž dnes darována historicky nově a překvapivě mnoha křesťanům ve všech církvích. Znamená to, že Pán církve začal sám obnovovat svou církev! Prvotní církev vložila Janu Křtiteli do úst slova: “Já vás křtím vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým” (Mk 1,8; Mt 3,11; Lk 3,16). Co se tím myslí blíž? Při křtu vodou na odpuštění hříchů jsme ponořeni do vody (původně byl křtěný při křtu zcela ponořen do vody). To, čím jsme pokřtěni při křtu vodou je voda. Při křtu svatým Duchem však nejsme zaliti vodou, ale Boží silou a dynamikou, která se také nazývá svatý Duch, a která nás činí schopnými vydávat svědectví. V tomto smyslu se říká ve Sk 2,33, že vyvýšený Pán na nás “vylil” svatého Ducha (srv. Sk 2,45; Tt 3,6; Ř 5,5). Stejný obraz je v 1K 12,13: “neboť my všichni .... byli jsme jedním Duchem pokřtěni” (jedním Duchem uchopeni, jedním Duchem napojeni). Stejný význam mají výroky, že budeme naplněni svatým Duchem (Sk 2,4; 4,31; 9,17), že jej přijmeme (Sk 2,38; 8,15-19; 10,47; 19,2), sestoupí na nás (Sk 8,16; 10,44; 11,15), budeme jím pomazáni (2K 1,21; srv. Sk 10,38). Ve výrazu “křest svatým Duchem” je tedy slovo křest užito v přeneseném smyslu. Jsme ponořeni do svatého Ducha jako do živého elementu, pohybujeme se v něm jako ryba ve vodě, dýcháme jej jako vzduch který nás obklopuje, jsme jím naplněni a vyplněni jako nádoba atd. Proto je také proces křtu svatým Duchem odlišný od křtu vodou a v žádném případě není jeho náhradou. V křtu svatým Duchem jsme vloženi do Boží síly ke svědectví, abychom sebe vyjádřili a vydali jiným. Mohli bychom tomuto procesu také říkat “křest svědectví” na rozdíl od křtu od hříchů.

     Rozdíl mezi těmito oběma procesy plyne v neposlední řadě i z následující skutečnosti. Když se člověk ve křtu poprvé setká s odpouštějící a smírnou Boží láskou a stane se členem církve, nemůže hned příští den o této lásce vydávat svědectví. Odpuštění hříchů se musí nejdříve osvědčit v odpovídajícím životě, zkušenost musí zrát a růst než o ní můžeme svědecky hovořit. Také v Ježíšovi “rostlo” poznání Boží vůle a zkušenost s jeho přítomností (srv. Lk 2,52). Jeho vlastní křest svatým Duchem byl pak definitivním průlomem k jeho prorocko-charizmatickému působení.

      b) Začátek prorocko-charizmatického působení

     Tři zprávy o Ježíšově křtu se vzájemně doplňují (Matoušova odpovídá v podstatě Markově). Podle prvotně křesťanského zvyku si je přečteme jako přípravu na náš křest svatým Duchem: “Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: 'Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?' Ježíš mu odpověděl: 'Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.' Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: 'Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil'“ (Mt 3,13-17). “Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: 'Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil'“ (Lk 3,21-22).

     Lukáš zdůrazňuje, že se Ježíš nechal pokřtít společně s ostatními. To je právě to, co vzbuzuje údiv. Měl Ježíš zapotřebí nechat se pokřtít, nechat se sebou něco dělat, a k tomu ještě od člověka, který stál hluboko pod ním? Nemohl začít svou veřejnou činnost z vlastní aktivní mocenské svrchovanosti? Bylo nutné k tomu takové “ponížení”, “ritus”, který na sobě nechal vykonat? Matouš na to odpovídá: “Tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá”. Zde se plně rozvíjí dar moudrosti a poznání Boží vůle, který byl podle Lukáše dán už dvanáctiletému Ježíšovi. Ježíš nedělá nic z vlastní vůle, ale všechno přijal od Otce, i to, že o něm prorocky svědčil. Na začátku své veřejné činnosti chce ve znamení ukázat, že svědectví o Bohu se neděje z vlastní vůle, z vlastní snahy, ale je to povolání a dar. Trpně a odevzdaně dovoluje Ježíš, aby jej Jan pokřtil, protože chce dosvědčit, že on nezvěstuje sebe, nýbrž Otce! Již první Ježíšovo otevřené vystoupení bylo tedy prorockým činem. Je důležité, abychom se toho pevně drželi, neboť právě prvotní církev od počátku viděla v Ježíši nového a současně posledního, nepřekonatelného proroka, který ve své osobě, ve svých slovech a činech zjevuje, kdo a jaký je Bůh.

     Ve starozákonním pojetí je prorok “volající”, “hlasatel”, a jako takový současně “povolaný”. Prorok je ten, kdo pro někoho, na jeho místě a v jeho poslání jiným něco sděluje a dosvědčuje.15) Sdělovat a svědčit lze slovy, nebo také činy. Už starozákonní proroci spojovali své zvěstování s nápadným, symbolickým jednáním. Tak např. prorok Jeremiáš nesl na ramenou volské jho, aby nabádal k poslušnosti vůči Bohu (snášení politické vlády Babylóňanů). Podobně se nechává Ježíš při svém prvním veřejném vystoupení křtít, aby tímto znamením upozornil, že - jak to odpovídá kázání Jana Křtitele - všichni lidé potřebují obrácení a musí se nově obrátit k Bohu. Takto Ježíš objasňuje lidem, že žijí daleko od Boha a zároveň se s nimi solidarizuje. Ježíšovo smýšlení, které se tím projevuje, vložil evangelista Jan do úst Jana Křtitele: “Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!” (J 1,29). Ježíš se solidarizuje s těmi, kteří přijetím Janova křtu smíření vyznávají, že je jim zapotřebí obrácení.16) Křest v prvotně křesťanském chápání vždycky souvisel s obrácením a snímáním hříchů. U Ježíše to ovšem neplatí pro něj osobně, ale se zřetelem na hříchy druhých!

     Když na konci 6. týdne (nebo později) předstoupíš, přítomní na tebe vloží ruce a budeš prosit o křest svatým Duchem a obnovu ducha (obnovu biřmování), pak půjde o proces, který zahrnuje zároveň obnovu křestního slibu: “Odříkám se nedůvěry vůči Bohu!” Bez takového vnitřního obrácení, bez současného vyznání osobních hříchů nemůže nikdo přijmout dar křtu svatým Duchem, dar svědectví! Zároveň se tento proces stane pro tebe také prorockým činem. Už tím, že předstoupíš, dosvědčíš, že znovu potřebuješ obrácení, odpuštění hříchů a pomoc druhých. Modlitební shromáždění je vždycky zvlášť intenzivní, když někdo prosí o obnovu ducha. Proto je tento proces současně službou víře ostatních! Křest svatým Duchem tě zároveň netušeným způsobem uschopní snášet břemena a hříchy druhých. Týdny nebo měsíce po tomto kroku budeš pozorovat určité změny ve svém životě. Méně než dřív jsi koncentrován na sebe. Máš víc času pro ostatní. Jsi otevřenější pro jejich problémy a potřeby. Zakusíš sám na sobě, že už nežiješ tolik pro svůj osobní užitek, že jsi uschopněn pro službu, že jsi - aniž bys to vlastně sám chtěl nebo zamýšlel - nově zaměřen na ostatní!

     Matouš přikládá zvláštní význam tomu, že Ježíši byla po křtu (poté, co se vynořil z vody) darována zkušenost se svatým Duchem, která jej hluboce poznamenala. Viděl Ducha Božího sestupovat na sebe jako holubici a slyšel hlas. Výrazy “vidět” a “slyšet” jsou v Novém zákoně poukazy na zkušenost s Boží přítomností, která začíná smysly. Evangelisté nechtěli říci, že Ježíš po svém křtu viděl nějakého ptáka. Holubice je jenom velmi stará představa (symbol) Božího Ducha, ale není to Duch sám! Zprávy také netvrdí, že Ježíš slyšel tajemný nebeský hlas, jako z nějakého amplionu skrytého mezi stromy. Spíše tím říkají, že Ježíš v této hodině a v přítomnosti ostatních zakusil velmi hluboce přítomnost Boha, který si jej vyvolil. Kdo mluví tak, že je to slyšet, je nyní zde přítomen!

     Všimněme si, že Ježíš sám viděl a slyšel, že však také okolostojící viděli a slyšeli s ním17), neboť u Matouše zní hlas z nebe: “Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil”. Ježíšova zkušenost se svatým Duchem má od počátku veřejný charakter. V tomto smyslu nechává také evangelista Jan mluvit Jana Křtitele: “Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm” (J 1,32). Ježíš od začátku neskrýval svoji zkušenost se svatým Duchem jako soukromé tajemství, ale dovolil aby se lidé na ní podíleli. Vzdal se jí a zveřejnil ji. Zde je původ církve! Žije z toho, že Ježíš zveřejnil svoji vlastní zkušenost se svatým Duchem a že křesťané ji ve vzájemném svědectví “dědí”. Zděděná nedůvěra se tak překonává zděděnou a předávanou Ježíšovou zkušeností se svatým Duchem. Každý je povolán, aby svým osobním svědectvím víry, zveřejněním své zkušenosti se svatým Duchem udržoval Ježíšovu zkušenost se svatým Duchem živou!

     Lukáš jde ještě o krok dál. Popisuje, počínaje zkušeností prvotní církve se svatým Duchem, jak se na Ježíšově zkušenosti u Jordánu podíleli ti, kteří tam byli přítomni: “zatímco se modlil ..., Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě ...”. Prvotní církev na sobě zakusila, že zkušenost se svatým Duchem je plodem modlitby, a jejím prvním projevem je opět modlitba (srv. Sk 1,14; 4,31; 8,15nn; Lk 11,13). Tato zkušenost byla pro ně klíčem k pochopení Ježíšovy osobnosti. První křesťané byli přesvědčeni, že Duch, jehož působení zakusili v důvěrném oslovení “Abba, Otče” je Duchem Ježíšovým. Ano, tato zkušenost se svatým Duchem je pro ně posledním důkazem Ježíšova vzkříšení (srv. 2,33). Tak lze interpretovat i Lukášovu zprávu o křtu. Lukáš neříká výslovně, co se Ježíš - podle chápání prvotní církve - při své první veřejné modlitbě modlil. Ale “hlas”, který Ježíš a kolemstojící “slyšeli”, může něco naznačit. “Ty jsi můj milovaný Syn” (Ž 2,7). Ve Starém zákoně platil král za “syna Božího”, a proto nesmíme z citátu tohoto žalmu bez dalšího vyvozovat, že Ježíš zakusil svůj křest svatým Duchem ve smyslu pozdějšího učení o tajemství Boží Trojice jako “Syn Boží”. Ježíšovo zvolání “Abba”, které se dochovalo, určitě pochází od něj a odráží jeho nejvlastnější zkušenost s Bohem. Mohlo by nám však objasnit Ježíšovu charizmaticko-prorockou základní zkušenost, kterou poprvé zveřejnil při svém křtu svatým Duchem. Evangelista Jan ji znovu procítil, když nechal Ježíše v jeho modlitbě na rozloučenou říkat: “Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný” (J 17,1n). Snad se Ježíš při svém křtu svatým Duchem tak nebo podobně modlil. V žádném případě nemyslí Lukáš nějakou čistě vnitřní Ježíšovu modlitbu, z níž by kolemstojící nic nezpozorovali. První Ježíšovo zvěstování Slova byla veřejná modlitba! Ježíš se nemodlil ke svému Otci jenom o samotě, ale také velice osobně před ostatními, jak se zachovalo např. v Mt 11,25n: “Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo”. Matouš si tuto modlitbu jistě nevymyslel, ale s největší pravděpodobností ji převzal z vyprávění o Ježíšově působení na zemi.

     Pro mnohé dnešní křesťany je jejich prvním skutečně osobním svědectvím před druhými modlitba před a při jejich křtu svatým Duchem (obnova ducha a obnova biřmování). Snad budeš i ty v těchto dnech přiveden tak daleko před Boha, že svou víru zveřejníš před ostatními v nějaké osobní modlitbě. Snad také ty při tom uslyšíš “hlas”: “Ty jsi můj milovaný syn (moje milovaná dcera)”. Syny a dcerami Božími jsou všichni, “kteří se dají vést Duchem Božím” (Ř 8,14). Snad budeš v tomto okamžiku tak zasažen ve své hlubině, že ze sebe nevypravíš ani slovo, nebo jenom řekneš: “Tady jsem, Pane”, Ostatní na tebe vloží ruce, vysloví prorocká slova pocházející od Boha, budou za tebe prosit, chválit Boha a děkovat mu. Když uvidíš a uslyšíš něco o Božím Duchu, potom zakusíš jeho přítomnost, i když v tomto okamžiku nic “nepocítíš”. Nejde přeci o tebe samého, o tvé vnitřní uchvácení, při kterém bys odpočíval, které bys mohl téměř užívat. Křest svatým Duchem je křest pro svědectví! Téměř každý o sobě říká, že se jeho život po tomto procesu zřetelně změnil. Samozřejmě se to mohlo stát také už předtím. Mnoho lidí dnes Bůh probouzí bez vkládání rukou a modlitby. Vnější viditelná znamení nám však pomáhají na cestě k Bohu.

     Shrňme nyní naše úvahy. Ježíš se postavil na stranu hříšníků a to byl jeho první veřejný čin. Později byl ještě zřetelněji zaujat pro stranu, která si byla před Bohem vědoma své hříšnosti, a také pro ty, kteří byli z tehdejší společnosti vyvrženi. Pro Samařany, bezprávné, chudáky. Jeho prvním veřejným slovem byla modlitba. Ne náhodou právě v některých rukopisech Lukášova evangelia jsou verše “Modlitby Páně”: “Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé” nahrazeny verši: “Tvůj svatý Duch na nás sestup a učiň nás svatými” (srv. pozn. k Lk 11,2). První ze všech proseb, které nás Ježíš učil vyslovovat, je prosba o svatého Ducha, a tuto prosbu nám Otec v každém případě vyplní (srv. Lk 11,13). Ježíšovo zvěstování: “Boží království se přiblížilo” (Mk 1,15) prvotní církev chápala tak, že bezprostředně před námi je křest svatým Duchem, definitivní vylití svatého Ducha!

      c) Boží zásah do životní historie

     “Když Ježíš začínal své dílo, bylo mu asi třicet let.” (Lk 3,23). Tento údaj o stáří se nesmí brát doslova, protože vychází ze starozákonních vzorů (věk kněží: Nu 4,3; Josef na začátku svého působení: Gn 41,46; David při svém pomazání na krále: 2S 5,4 atd.). Jisté však je, že Ježíš nevystoupil už v patnácti letech jako nějaké zázračné dítě, jako některý z moderních guru. Proč vedl naprosto normální život řemeslníka až do zralého mužského věku? Rádi bychom dnes věděli, jak vypadal jeho všední den. Kdy vstával, jak často a jak dlouho se denně modlil, čím se jinak zabýval. Nevíme, co se dělo ve dvacetiletém, pětadvacetilém Ježíši. Zřejmě se však v tomto věku ke svému povolání a vyvolení ještě veřejně neznal. Asi ve třiceti letech si musel uvědomit, že teď musí vystoupit na veřejnost, veřejně svědčit. Toto náhlé Ježíšovo vystoupení má v sobě všechny znaky osobního zlomu, i když ho evangelisté nepopisují jako “prožitek povolání” podle vzoru starozákonních proroků. Určitě nechtějí říct, že Ježíš při křtu poprvé zakusil přítomnost svatého Ducha, ale chtějí sdělit, že Bůh se při Ježíšově křtu k němu znal, uznal jej a veřejně jej potvrdil jako slíbeného Mesiáše. V tomto smyslu také Jan Křtitel říká: “Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Boží vyvolený” (J 1,34). Církevní učitelský úřad potom v prvních stoletích jasně vypracoval nauku, že Ježíš už od prvního okamžiku své existence byl “Syn Boží” a svatý Duch byl v něm stále přítomen v celé své plnosti. To však nijak nevylučuje, že Ježíš jako člověk vrůstal do vědomí, že je Synem Božím (příslušné slovní výroky se nám ovšem nedochovaly), a že také plnost svatého Ducha v něm dozrávala teprve postupně. To se ukazuje nejen ve smrtelném strachu na Olivové hoře, ale také v události ukřižování. Podle Žd 9,14 se Ježíš na kříži Otci nabídl “v síle věčného Ducha”. Vzkříšení je potom pro Ježíše další stupeň jeho zkušenosti se svatým Duchem: “Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých” (Ř 8,11). V události letnic se Ježíš definitivně ukazuje jako ten, který sám křtí svatým Duchem a církvi zanechává svou vlastní zkušenost se svatým Duchem (Sk 2,33): “Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte.” Ale ani událost letnic není závěrem Ježíšovy historie, ale jeho historie trvá až dodnes, do této hodiny!

     Ježíš chce také tebe zalít, naplnit, pokřtít silou svatého Ducha, a tato událost bude potom také pro tebe řezem ve tvé životní historii. Bude takovým životním obratem, jako byla pro ty, kteří byli přítomni prvnímu svátku letnic! Když byl Ježíš zajat, učedníci utekli (Mt 26, 56), nechali jej samotného (J 16,32). Zřejmě neměli ani k Ježíšově spasitelné smrti, ani k vlastní smrti vnitřní vztah (srv. Mk 8,33). Dokonce ještě po velikonočních událostech se plni strachu před Židy shromáždili za zavřenými dveřmi (J 20,19). Po svém křtu svatým Duchem o svátku letnic ale vystoupili před židovskými úřady až k smrti odvážně s vyznáním: “O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet” (Sk 4,20). Musela v nich tedy mezi velikonocemi a letnicemi vyrůst zkušenost, která se potom naplno projevila v události letnic. Pavel ji jednou vyjádřil slovy: “Beru na sebe podobu jeho smrti” (Fp 3,10). Přijetí vlastní smrti je začátek letnicového obratu nejen v životě učedníků, nýbrž v životě každého, kdo se nechá Božím a Ježíšovým Duchem vést k plnému křesťanství.

     Vtělení “Slova”, “Syna” (srv. J 1,14; Fp 2,5-11; Ga 4,4-6) je jedinečná historická událost, která se neopakuje. Milost vtělení byla dána jen člověku Ježíši z Nazareta. Jen on je “stejné podstaty s Otcem”, jak se říká ve vyznání víry prvního ekumenického koncilu z r. 325, které všechny křesťanské církve i dnes považují za závazné a které se modlí v liturgii. Všechny křesťanské církve dále vyznávají, že Syn, který se stal člověkem ve smyslu J 7,39; 15,26; Sk 2,33, posílá a dává svatého Ducha.19) Vtělením Božího Syna vstoupil tedy do dějin také původce svatého Ducha! To je nepřekonatelný rozdíl mezi Ježíšem z Nazareta a starozákonními proroky, kteří také byli naplněni Božím Duchem.20) Boží Duch byl tedy v člověku Ježíši přítomen už od jeho narození. Ale plně se to projevilo teprve při jeho křtu.

     Nový zákon a staré koncily učí, že Ježíšovo vtělení a jeho zkušenost se svatým Duchem spolu sice úzce souvisí, ale že to není totéž. Vtělením je člověk Ježíš z Nazareta “Božím Synem” tak, jak nemůže být žádný jiný člověk. Milost vtělení jej váže k Otci. Ježíšova modlitba “Abba” to vyjadřuje. Ježíš není Božím Synem jenom proto, že v něm přebývá svatý Duch, není ani “vtělením svatého Ducha”, ale Ježíšovo vtělení a jeho zkušenost se svatým Duchem jsou v sobě různé události.21)

     Ježíšova zkušenost se svatým Duchem je totiž podle textů Nového zákona zaměřena na spásu druhých (srv. Sk 10,38; Lk 4,18 atd.). Má veskrze prorocko-charizmatický charakter. Jeho zkušenost se svatým Duchem z něj dělá Božího svědka, ale ne Božího Syna. Boží synovství je předpokladem svědectví pro Boha.

     Je mimořádně důležité dbát obou těchto rozdílných zaměření Ježíšovy základní zkušenosti: směrem k Otci a směrem k nám. Později ještě uvidíme, že rozdíl mezi milostí ospravedlnění (na jejíž základě smíme volat v Ježíšově Duchu “Abba”) a charizmatickou milostí (konsekrační milostí, milostí služby) sloužící spáse druhých má svůj původ v tomto dvojím zaměření Ježíšovy základní zkušenosti. Musíme si ještě dobře uvědomit, že za žádných okolností se nepodílíme na milosti vtělení, neboť nejsme “Božími Syny” ve stejném smyslu jako je Ježíš. Jako “pomazaní” (to je doslovný překlad názvu “křesťané”) se podílíme na pomazání Ježíše svatým Duchem, na jeho křtu svatým Duchem, na jeho zkušenosti se svatým Duchem, na jeho plnosti svatého Ducha. Církev proto není pokračováním vtělení, které se jedinečným způsobem uskutečnilo na člověku Ježíši z Nazareta, ale je historickým pokračováním jeho zkušenosti se svatým Duchem, jeho charizmat, která, jak ještě ukážeme, zase úzce souvisí se svátostmi. Proto se ještě podívejme, nakolik se s Ježíšovým křtem svatým Duchem projevily na veřejnosti i jeho dary svatého Ducha.

 

      3. Ježíš - první charizmatik

      a) Charizma jako dar svatého Ducha

     Jak zjistila novozákonní věda, je Ježíš, podle nejranější a nejdůležitější představy poslední, Božím Duchem naplněný, jeho Duchem “pomazaný” prorok.22) “Kristus” znamená doslova “pomazaný”. Ježíš ovšem nebyl, na rozdíl od starozákonních králů a kněží, pomazán olejem, ale “Duchem svatým a mocí” (Sk 10,38). Slovo “pomazán” je zde tedy užito v přeneseném smyslu, podobně jako už ve vztahu k starozákonním prorokům. Typickým příkladem tohoto pojetí, které převládá ve všech novozákonních spisech, je Lk 4,16-24. Ježíš si nechává v synagoze svého otcovského města Nazareta podat svitek proroka Izajáše a předčítá z něj: “Duch Hospodinův je nade mnou. Proto mě pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy” (v. 18n). Podle Lukášovy zprávy vztahuje Ježíš tento citát z Iz 61,1n na sebe a označuje se tak sám jako slíbený prorok posledního věku (srv. Lk 4, 24). Nemůžeme s jistotou říci, zda se Ježíš skutečně považoval za “proroka”, ale celé jeho vystoupení a jeho osud je v linii starozákonních proroků. V žádném případě se jeho současníci na něj nedívali jako na “kněze”.

     Citát z Iz 61,1n obsahuje již soupis “darů svatého Ducha”, projevy Ježíšova křtu svatým Duchem. Otec mu je nedal pro jeho vlastní osobu, ale proto, aby Otec skrze něj mohl prosazovat svou misijní, spasitelnou vůli ve světě. Byly dány pro chudé, zajaté, ztroskotané. Největší misionář všech dob, svatý Pavel, označuje tyto dary svatého Ducha také jako “charizmata”. Jako jinde, i zde volí zřídka užívané slovo, aby označil zvláštní ráz křesťanské základní zkušenosti. Prvotní církev přenesla na Ježíše mnoho titulů a označení. Všechny se nechají shrnout do věty, že Ježíš je první charizmatik. Prorok, učitel, léčitel, pán nad démony a silami přírody, Boží Syn, prostě “Pomazaný”.

     Všechny Ježíšovy dary svatého Ducha nelze vyjmenovat, protože v něm je přítomna “plnost” milostí (J 1,16). Vyjmenujme nyní alespoň některé z nich.

      b) Ježíš - prorok

     V Ježíši viděli jeho současníci v první řadě proroka (srv. Mk 6, 15; 8,28; Lk 24,19). Evangelisté se také domnívají, že sám Ježíš se považoval za proroka (Mk 6,4; Lk 4,24; 13,33; Mt 13,57; 23, 31-39). Ježíš ovšem nestojí v jedné řadě se starozákonními proroky. On je “víc než Jonáš”, “víc než Šalamoun” (Mt 12,41).

     Toto nepřekonatelné “víc” rozpracoval především Jan. U něj se charizmatický prorok Ježíš jeví jako “Boží posel”, který viděl a slyšel, tedy sám zakusil to, co o Bohu zvěstuje. A to zakusil zcela jedinečným způsobem, jak to nemůže zakusit žádný jiný člověk. On je absolutně jedinečný “Boží svědek”. Slovo “svědectví” má v Novém zákoně stejný význam jako v našem dnešním, všedním slovníku. Kdo je např. pozván jako svědek před soud, má vypovídat o skutečnostech, které sám viděl a slyšel, vnímal myslí. Přitom se předpokládá, že tyto skutečnosti nejsou všem známy, a proto se svědkovi musí důvěřovat. Svědecká výpověď tedy není ryze rozumový proces, neboť svědek sám si činí nárok na důvěru. Očekává, že se mu bude důvěřovat, a to tím víc, čím méně mohou ostatní jeho výpovědi přezkoumat. V tomto smyslu je Ježíš z Nazareta nejpůvodnějším Božím svědkem. Následující texty o charakteru jeho svědectví nelze číst “neutrálně”, ale je nutné zaujmout stanovisko vůči jejich neslýchaným nárokům: “Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl” (J 1,18). “Kdo přichází z nebe, je nade všecko, svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil tím, že Bůh je pravdivý. Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti” (J 3,32-34). “Ne, že by někdo Otce viděl; jen ten, kdo je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný” (J 6,46n). “Já oznamuji světu to, co jsem slyšel od něho ... . Já mluvím o tom, co jsem viděl u Otce ... . Vy jste ho nepoznali, ale já ho znám” (J 8,26.38.55). “Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mě přebývá, činí své skutky” (J 14,10).

     Tento člověk Ježíš z Nazareta, kterého nám Jan popisuje,tedy tvrdí, že jenom on skutečně Boha viděl a slyšel. Slov “vidět” a “slyšet”, jak víme již z 2. týdne, se v Novém zákoně používá k popisu bezprostředního styku s někým, bezprostřední zkušenosti. Ježíš tedy o sobě tvrdí, že jenom on exkluzívním způsobem Boha poznal a zakusil. A říká zcela jednoznačně: “Vy jej neznáte!” (J 8,19.55). Ježíšova zkušenost s Bohem je tedy absolutně jedinečná, ano, je sama v sobě božská. Ve vyznání víry se proto modlíme: “Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha”. Věříš tomu? Můžeme se skutečně u Ježíše učit, kdo a jaký Bůh je? Nesvědčili o Bohu také jiní velcí lidé a zakladatelé náboženství? Není přinejmenším Bůh Starého zákona, kterého uctívají také Židé a muslimové, pravý Bůh, a není tedy Ježíš v podstatě někdo, kdo nám přibližuje právě jenom určitou stránku na tomto Bohu? Ježíšův nárok, vylučující všechny ostatní lidi, je ve skutečnosti nemilý, neboť Ježíš se nepodřizuje žádnému lidskému zkoumání, nepřipouští srovnání s jinými náboženskými postavami. Dokonce pro něj není směrodatné ani svědectví Jana Křtitele: “Já nepotřebuji svědectví od člověka” (J 5,34). Ježíš tedy od nás požaduje, abychom jeho svědectví o sobě bezvýhradně důvěřovali.

     Nenechává ovšem své současníky, a tím také nás, bez možnosti přezkoumat jeho vlastní svědectví. “Svědčím-li já sám o sobě, mé svědectví není pravé ... . Skutky, jež mi Otec svěřil, abych je vykonal. Tyto skutky, které činím, svědčí o tom, že mě Otec poslal. A sám Otec, který mě poslal, vydal o mně svědectví” (J 5,31.36.37). Prorocké činy, které Ježíš konal, celý jeho život a jeho vystoupení jsou Božím svědectvím o pravdivosti jeho nároků. Staví se na stranu hříšníků, bezprávných a ztroskotaných, a dává nám tak poznat, kdo a jaký Bůh je: “Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce” (J 8,19; srv. 14,7-9). Kdo se tedy stýká s Ježíšem, kdo jej zná z bezprostředního setkání, ten ví, a současně také zakouší, kdo a jaký je Bůh.

     V 5. týdnu ještě ukážeme, že křesťanská církev není v podstatě nic jiného, než pokračování tohoto jedinečného prorockého, charizmatického Ježíšova svědectví. Prostřednictvím našeho “křtu svatým Duchem” se na něm máme všichni podílet, takže také my dosvědčujeme a zvěstujeme co jsme viděli a slyšeli (srv. 1J 1,1-3).

     V tomto Ježíšově charizmatu, že je poslem, svědkem, Božím prorokem, jsou mu dána i ostatní charizmata (v Novém zákoně nejsou zdaleka vylíčena v plném počtu). Charizma moudrosti se u dvanáctiletého Ježíše (Lk 2,40) neukazuje jenom v chytrých odpovědích na lstivé otázky (srv. Lk 20,20.26), nebo v jiných chytrých odpovědích (srv. Lk 13,17; 14,6; 20,39), ale především v jeho “poznání” Boží podstaty, které nemá ze sebe, ale které mu dal Bůh (srv. J 14.10; 12,49). K rozdílu mezi lidskou chytrostí a charizmatickým vnuknutím se ještě vrátíme. Ježíš byl také značně obdarován charizmatem znalosti lidí, které nespočívalo na “psychologických poznatcích”. Nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku” (J 2,25; srv. 4,18; 11,14; 13,11; 11,27).

     Když Ježíš konal své prorocké činy, prokazoval tím také svoji vše přesahující víru v Boží moc, schopnou potřít nemoci a protibožské síly, víru, která “přenáší hory” (srv. Mt 17,20; J 11,41). Proto mu také bylo - jako žádnému jinému člověku - propůjčeno charizma uzdravovat, což není nutné detailně popisovat, a charizma rozlišovat působení božských, lidských a protibožských sil. K tomu poslednímu jeden z mnoha příkladů. Ježíš nazývá Petra “satanem”, protože Petr nemyslí na to, co chce Bůh, ale na to, co chtějí lidé (Mt 16,23).23). Ježíšovo základní charizma je jeho sebeodevzdání (srv. 5. odst. 1. týdne), z něhož vyrůstají všechna jeho, a tím také naše charizmata.