5. týden

C Í R K E V

 

Pokračování Ježíšovy zkušenosti se svatým Duchem v dějinách

 

      1. Ježíšova zkušenost se svatým Duchem: Začátek církve

            a) Ježíš ano - církev ne

            b) Svatý Duch a dějiny církve

            c) Rozkol nepochází ze svatého Ducha

      2. Církev žije v charizmatech a svátostech

            a) Prorocko-charizmatický původ církve

            b) Co je charizma?

            c) Vztah mezi charizmatickými a svátostnými znameními

      3. Obnova ducha

            a) Trvalá skutečnost křtu (evangelicky)

            b) Biřmování: Historické pokračování události letnic

                  (katolicky)

 

      1. Ježíšova zkušenost se svatým Duchem: Začátek církve

      a) Ježíš ano - církev ne

     V 5. týdnu narazíme na otázky a problémy, které jsou obtížné a částečně bolestné, kterým se však nelze vyhnout. K zácviku do základní křesťanské zkušenosti patří i nutnost seznámit se s příslušnou naukou. Ježíš byl nejen prorok, ale také učitel (Mt 23,10; J 3,2). Zprostředkoval nejen zkušenost, ale i nauku. Zkušenost je rozsáhlejší a hlubší než rozum může pochopit a naukou předat dále, avšak učení je přesto nenahraditelný úkon církve. Také dar učení je charizma (srv. 1K 12,28; Ř 12,7; Ef 4,11). Snaha nahrazovat nauku zkušeností byla za všech dob církve zvláštním nebezpečím duchovního a charizmatického rozmachu. (Dělo se to většinou jako reakce na stejně neblahou tendenci nahrazovat a potlačovat zkušenost naukou.) Když mluvíme v 5. týdnu o církvi, nemůžeme se přitom odvolat jenom na slovní výpovědi Nového zákona. Struktury, formy vyjadřování, zvyky a nauky nyní rozdělených církví vznikly teprve v průběhu dějin, i když se každá církev při zdůvodňování své specifičnosti odvolává na výroky Nového zákona. V tomto “zácviku” nemůžeme probírat všechny obtížné otázky, které dnes ještě církve od sebe dělí. Musíme se však dotknout některých základních článků nauky o církvi. Křest vodou a obnova ducha se mohou dít jenom uvnitř konkrétní farní obce a církve, a jen do ní se mohou začlenit. Rozhodnutí pro Krista je proto vždy také rozhodnutím pro (prozatím ještě některou “svou”) církev. Rozsáhlý duchovní rozmach, především samotným Pánem církve darovaná obnova darů svatého Ducha, je zároveň nadějným začátkem společné tradice nyní ještě rozdělených církví.

     Proto se tě nejdříve ptám, zda máš ke své církvi vůbec nějaký vnitřní vztah. Co tě bezprostředně napadá, slyšíš-li slovo “církev”. Je pro tebe v první řadě organizací, mocenským aparátem, institucí, kterou reprezentují nositelé úřadu? Společenská skupina, která se vždycky opírala o mocné a bohaté? Nebo spojuješ s tím slovem představu o plnění náboženských povinností, příkazů, požadavků, zákazů? Pro mnohé je dnes příznačné heslo: Ježíš ano, církev ne!

     Pokud jsi se ke své církvi ještě neobrátil zády, tak si zodpověz otázku, zda chodíš rád na bohoslužby. Církev je svým původem a podstatou “shromáždění”, a když už se věřící neshromažďují k bohoslužbě, nemůže být farní obec živá, církev se rozpadá. Průzkum veřejného mínění ukázal, že ve všech křesťanských církvích návštěvnost bohoslužeb klesá hlavně ze dvou důvodů:

     (i) Neexistuje vztah mezi účastníky bohoslužby. Sedíme vedle sebe a za sebou a jsme zaměřeni na toho jediného “duchovního” na kazatelně, u oltáře. O skutečné pospolitosti téměř nemůže být řeč. Dokonce se sotva bere na vědomí přítomnost přátel a sousedů; to by nebylo “zbožné”. Sotva je znát i vzájemnou duchovní pospolitost. Zbývá kostelní píseň. Když lidé vedle mne, přede mnou a za mnou zpívají z nejhlubší víry, posiluje a nese to také mou vlastní víru. Sotva je už však znát, že církev je “shromáždění”, k němuž každý přispívá něčím ve smyslu 1K 14,26 podle daru svatého Ducha, který mu byl propůjčen. Bohoslužba zůstává v podstatě individualistická, každý tam setrvává sám se sebou. Toto je značný kontrast k procesu zespolečenštění, socializace, jak ji vyžaduje moderní život. Hlubším důvodem pro to je jednostranný obraz Boha, o němž jsme mluvili ve 2. týdnu. Bůh je téměř jenom všemohoucí Otec, jehož nemůžeme vidět a slyšet. Svatý Duch, jako Boží skutečnost mezi námi, upadá v zapomenutí. V podstatě platí tvrzení, že existuje jenom jeden Bůh, a toho může na zemi reprezentovat také jenom jeden člověk, ten jeden duchovní. Sotva se přitom tuší, že každý křesťan je duchovní (srv. 1K 2,13). V reformaci 16. století se sice zdůrazňovalo, že každý křesťan je “duchovní” a že má také příkaz zvěstovat, ale zůstalo to spíše jen požadavkem. Rozmach darů svatého Ducha ve všech velkých církvích kolem poloviny našeho století, dar sociálního zážitku Boha může zde přinést pronikavý historický obrat24) - přechod od “já” k “my” i v bohoslužbě!

     (ii) Jazyk a obřady při bohoslužbě jsou cizí. Neshodují se již s našimi životními zkušenostmi a se zkušenostmi víry. Jazykový výraz, písně, to vše pochází z minulých století. Tehdy, v určité dějinné situaci, byly výrazem hluboké zkušenosti víry, ale toto cítění se změnilo, svět se stal jiným. Mnoho modliteb pochází z rolnického životního prostředí, k němuž dnes mnoho lidí už nemá přístup. Mnoho obřadů a výrazových forem v katolické bohoslužbě pochází ze 4. nebo 5. století! Tyto výrazové formy jsou téměř “zmrazená” víra a mohou ji dnes sotva ještě probudit.

     Ne všechno, co nám víra uplynulých století zanechala, je zastaralé. Obnova však patří k podstatě církve právě tak, jako opatrování toho, co se předává. Na druhé straně, obnova není čistě lidské dílo, nevychází ze strategie a plánování, je možno si ji jedině vyprosit na Bohu. Proto je prosba o dary svatého Ducha a o jejich přijetí předpokladem duchovní obnovy v církvi. Kdo jedná pouze podle zásady “církev ano, tradiční církev ne”, vyhýbá se výzvě dát se Bohu k dispozici pro obnovu jeho církve!

     V každém případě platí, že nikdo nepřijde k Ježíši bez církve! Nemůžeme už sami Ježíše vidět a slyšet, a jsme proto odkázáni na dějinné podání, svědectví svědků Ježíšova života. Toto podání není v první řadě předávání jedné knihy, bible, je to živé zvěstování. Církev je - jak řekli reformátoři 16. století - “živým hlasem evangelia” - je a zůstává jím přes všechny hříchy a překrucování.

     Dnes existují dobře míněné misijní metody. Mladí lidé jdou do hlavních nákupních center velkoměst nebo na pláže, začnou rozhovor o smyslu života, o Božím plánu a o Ježíšovi. Často přitom dochází ke skutečnému obrácení, často se lidé opět poprvé po mnoha letech modlí. Protože jsou však osloveni jako jednotlivci, je semeno slova a první plamen zkušenosti obrácení už brzy zase udušen plevelem. Rozhodnutí pro Krista může být trvalé jenom v nějakém konkrétním církevním společenství. Ale i řada “probuzeneckých hnutí”, která vyrostla z velkých církví, nepřinesla často očekávané plody. V první generaci uchvátil Duch hluboké víry mnoho obcí, celé oblasti, ale ve druhé a třetí generaci z toho sotva něco zbylo. Chyběla struktura, řád a disciplina.

     Taková “hnutí” mají navíc tendenci odloučit se od svých církví, utvořit vlastní církve, a tím dál rozšiřovat rozkol křesťanstva. V mnoha krajinách se prostě semkne několik “probuzených” rodin, odmítnou jakýkoli vztah k církvím a sami se také nepovažují za “církev”. Je to začátek nové “sekty”, a tím dalšího štěpení.

     Svatý Duch určitě působí všude tam, kde lidé přicházejí k víře v Ježíše Krista. Ale tento Duch nepřichází jenom občas a někde a nesestupuje jen “shora” na lidi dole. Je to také Duch člověka Ježíše z Nazareta, který se projevil při jeho křtu svatým Duchem. Ježíš tohoto svého Ducha “předal” církvi, takže prochází dějinami církve a přichází také k nám. “Být pokřtěn svatým Duchem” znamená stále i účast na historické počáteční zkušenosti církve (srv. Sk 11,16), a proto musíme o tom ještě trochu přesněji přemýšlet.

      b) Svatý Duch a dějiny církve

     Svatý Duch je přítomen mezi lidmi jako Boží síla a dynamika. Do historie vstoupil definitivně s Ježíšem z Nazareta, protože vtělení Syna znamená i vtělení původce svatého Ducha. Svatý Duch tím vstoupil do historie tak, že v ní zůstává trvale přítomen: “Budu prosit Otce a on vám dá Přímluvce, aby zůstal stále s vámi” (J 14,16). Ve Starém zákoně sestoupil Boží Duch jenom na některé jedince, a to za nějakým zcela určitým úkolem, ale přesto nebyl v dějinách židovského národa přítomen definitivně. Odborníci pro výklad bible nám říkají, že první zkušeností se svatým Duchem bylo náhlé vystoupení a působení mužů, kteří v dobách nouze vykonali jako charizmatičtí vůdcové a zachránci neobyčejné věci. Duch Páně sestoupil na Otniela, takže pomohl Izraeli k právu (Sd 3,10). “Tu spočinul na Jiftachovi Duch Páně” (Sd 11,29), rovněž na Gedeonovi (Sd 6,34). Ve smyslu charizmatického obdarování sestupuje Hospodinův Duch také na Saula (1S 11,6) a Davida (1S 16,13). Něco podobného platí také o Jozuovi (Nu 27,18; Dt 34,9) a o velkých prorocích (Iz 61,1; Ez 37,1-14 atd.).

     Podle židovského pojetí vyhasl po smrti posledních proroků (Agea, Zachariáše, Malachiáše) Hospodinův Duch v Izraeli a ožije znovu teprve v očekávaném konci času v novém velkém prorokovi. Na Ježíše však svatý Duch nesestoupil jen jako na nějakého starozákonního proroka a vůdce. On má moc a sílu předat svou vlastní zkušenost se svatým Duchem Božímu lidu tak, že v něm zůstane trvale přítomna.

     Už od svého vzkříšení umožňuje svým slovem a svými činy učedníkům, aby se podíleli na jeho vlastní zkušenosti se svatým Duchem: “Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti” (J 3,34). Ve svědectví toho, co “viděl a slyšel” (v.32), sděluje nejen nauku, ale svou vlastní zkušenost s Bohem, svoji zkušenost se svatým Duchem! Řekli jsme už ve 2. týdnu, že svatý Duch je dynamika, síla a moc Boží, jeho zkušenost se sebou (srv. 1K 2,10). Ježíšovým svědectvím bude tato Boží zkušenost se sebou definitivně přítomna v dějinách. Ježíš ji dává dál tím, že ji na kříži “předává” těm, kteří jsou tam přítomni (J 19,30; v řeckém původním textu), kteří tam vytrvali jako představitelé budoucí církve.

     O svátku letnic se pak zcela zřetelně ukázalo, že církev je historickým pokračováním Ježíšovy zkušenosti se svatým Duchem! Ten, který křtí svatým Duchem, je tentýž, který byl v Jordánu pokřtěn svatým Duchem. Síla ke svědectví, kterou učedníci o letnicích v sobě zakusili, není nic jiného než síla předvelikonočního Ježíše. Na závěr Markova evangelia, které vzniklo v 1. polovině 2. století, se říká: “Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky, na choré budou vkládat ruce a uzdraví je” (Mk 16,17nn). Jestliže tedy Ježíšovy dary Ducha v církvi trvají, pak musí také on sám, jako původce všech darů svatého Ducha, být živ! Toto je důkaz Ježíšova vzkříšení, vycházející ze zkušenosti prvotní církve! Svatý Pavel je pevně přesvědčen o tom, že ve slově a činu působí skrze něho sám Kristus. V jeho zvěstování se dějí “znamení a divy” silou Božího Ducha a Ježíše (Ř 15,18n). Jestliže se apoštolovým zvěstováním lidé obracejí ke Kristu, potom je to “znamením” přítomnosti Božího Ducha v jeho slově a v jeho díle (2K 12,12; 1Te 1,5; 1K 2,4n; Ga 2,9). Církev vznikla z účasti učedníků na Ježíšově zkušenosti s Bohem a se sebou, a tato počáteční zkušenost zůstává závazná pro všechny časy! Z této zkušenosti totiž vznikl Nový zákon. Přitom je nutno si uvědomit, že zkušenost nelze úplně popsat slovy, ale má mnohem širší rozsah.

     Vzhledem k obnově církve, kterou sám Bůh v historii církve stále znovu nabízí, je mimořádně důležité o tom ještě trochu uvažovat. Zkušenost můžeme předávat dál ve slovech a vyjadřovat ve znameních.

      Předávání zkušenosti slovem

     Když někdo představuje druhému své rodiče slovy: “To jsou moji rodiče”, zaznívá v této větě celá zkušenost s těmito lidmi. Ve způsobu, jakým je ta věta vyslovena, je cítit, jaká je to zkušenost. V těchto slovech sděluje představující něco ze své lásky k rodičům. Není to pouze věcné sdělení bez osobní zaangažovanosti, jako třeba při vysvětlování matematické úlohy. On vydává svědectví o své lásce. Je však zřejmé, že tato láska se nemůže dostatečně vyjádřit ani mnoha slovy. Podobně nám Ježíš svým svědectvím sdělil svou lásku k Otci. Avšak lidská slova nemohou tuto lásku zachytit a pojmout. Proto Jan říká, že Ježíš nám ve svém slově současně dává svého svatého Ducha. Tentýž svatý Duch je po Ježíšově vzkříšení přítomen ve slovech zvěstování, “připomíná” nám všechno, co Ježíš řekl a udělal, udržuje živou jeho zkušenost se svatým Duchem (srv. J 14,26; 16,13n). Církev žije z tohotoslova naplněného Duchem, a proto pro její trvání je nutný nepřetržitý řetěz těch, kteří zvěstují slovo silou svatého Ducha! Církev žije z ústního podání prvotních svědků.

      Předávání zkušenosti znamením

     Protože slova nestačí, vyjadřujeme naši sounáležitost a lásku také znameními. Když například podám jinému člověku ruku a přeji mu “dobrý den”, je to relativně formální znamení sounáležitosti. Když ale druhému člověku něco daruji, vyjadřuji tím hlubší a osobnější vztah. Rodiče darují něco dětem, děti rodičům, přátelé, nevěsta a ženich se vzájemně obdarovávají. Něco darovat, dát, je výrazem osobní lásky. Proto Nový zákon označuje svatého Ducha jako nejprvnější ze všech Božích darů, jako “nebeský dar” (Žd 6,4; srv. Sk 2,38; 8,20). V něm nám Bůh daruje nejen “něco”, ale sám sebe, vlastní zkušenost se sebou. Co se tím myslí, vidíme na lásce mezi manžely. V tělesném spojení si vzájemně darují nejen něco, ale sebe sama, celou svou osobnost. Proto je manželství napodobením toho, jak se nám Bůh sám daroval: “Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem” (Ef 5,25n; srv. 5,5). “Znamení” křtu je tedy znamením toho, jak se nám odevzdal Kristus!

     To platí také, a ve zvláštní míře, o darech eucharistie. V nich nám Ježíš dává nejen něco, chléb a víno, ale sám sebe. Dary eucharistie jsou “znamením” toho, jenž o sobě řekl: “Já jsem ten chléb živý” (J 6,51). V tomto “duchovním” pokrmu a v tomto “duchovním” nápoji nám Ježíš dává zároveň svého vlastního svatého Ducha, neboť jenom v jeho síle se dary proměňují a my v nich zakoušíme Ježíšovu přítomnost. Slova “To čiňte na mou památku” neznamenají tedy, abychom jenom vzpomínali na dění Poslední večeře jako na jakoukoli jinou historickou událost, ale abychom se otevřeli svatému Duchu, který nám to všechno “připomene”. Bez trvalé přítomnosti svatého Ducha v dějinách církve by slavení eucharistie nebylo možné. Přitom je důležité, že Ježíš naposled večeřel jenom s dvanácti (srv. Mk 14,17; Mt 26,20), a že právě jenom skrze těchto dvanáct vešla zkušenost Poslední večeře do dějin církve. Když slavíme eucharistii, podílíme se tedy také na zkušenosti Poslední večeře oněch dvanácti. Proto nám předává Pavel slova Poslední večeře, a tím také zkušenost Poslední večeře dvanácti, aniž by k tomu přidával něco vlastního (1K 11,23).

     Pro tuto skutečnost tvrdí některé církve, především katolická a ortodoxní, že nositelé úřadu, jako nástupci apoštolů, se starají zvláštním způsobem o pokračování zkušenosti Poslední večeře. K tomu patří také církevní řád a disciplina. Nositelé úřadu mají opatrovat tajemství víry s čistým svědomím (1Tm 3,9). Do tajemství víry patří i svěřená nauka a tradice (2Tm 1,13). Toto poslání platí přes všechny hříchy a komolení. A tím se nyní dostáváme k palčivým otázkám rozkolu, jímž je zatemněna historie počáteční zkušenosti církve.

      c)  Rozkol nepochází ze svatého Ducha

     Není možné rozebírat zde ve všech detailech komplikované procesy, které vedly k rozdělení křesťanů. Není to dílo svatého Ducha, ale, jak říká II. Vatikánský koncil, “vina lidí na obou stranách” (Dekret o ekumenizmu, čl. 3,1). V čem tkví tato vina? Lze vycházet z toho, že se tu neprojevuje čistě lidská svévole, ale že řada oddělení vychází ze skutečné zkušenosti se svatým Duchem. Vina pak tkví v tom, že stávající církev tyto zkušenosti se svatým Duchem nepoznala a neuznala, a že ti, kterým byla tato zkušenost darována, ji jednostranně zdůrazňovali. Církev má svůj původ v Ježíšově prorocko-charizmatickém zvěstování. Ježíšovy dary svatého Ducha nemohou pokračovat v dějinách bez určitého řádu (srv. 1K 14,40; 11,34). Lidé, kteří se o řád v církvi starají (nositelé úřadu), jsou však stále v nebezpečí, že budou považovat řád za důležitější než samotné dary svatého Ducha. Proto patří k podstatě církve, že čas od času potřebuje prorocké impulsy a úpravy.

     V určitých historických situacích si Boží Duch stále znovu vybíral muže a ženy k této prorocké službě. Bylo to především tehdy, když určitá charizmata a působení svatého Ducha ztrácela svoji životnost. Je nutné jmenovat zde Luthera, Kalvína a Zwingliho, stejně jako ty, kteří se pak chopili této prorocké služby uvnitř reformovaných církví (Spener, Wesley a další). Taková prorocká kritika církve nevznikla u psacího stolu, ale ze živé zkušenosti se svatým Duchem, která jednotlivcem hluboce otřásla. Když tato kritika nebyla přijata, utvářely se - vinou lidí na obou stranách - nové církve a církevní společenství, a v nich se potom jednostranně zdůrazňovaly a v životě uskutečňovaly určité dary svatého Ducha. Lutherův objev zkušenosti ospravedlnění byl pro katolickou církev právě tak nutný, jako pro reformované církve protest proti kázání, které oslovuje převážně rozum.

     Vina lidí na obou stranách je pak často v přehánění dobrého a pravdivého. Katolická církev přeháněla v průběhu svých dějin řád a disciplinu. Smysl pro pořádek, vytříbený Božím duchem, je určitě také dar svatého Ducha, avšak katolická církev mnohdy pro řád a disciplinu neviděla ostatní dary svatého Ducha. Totéž lze říci i o zkušenosti ospravedlnění v reformovaných církvích a o dalších zkušenostech se svatým Duchem (vzpomeňme jen přílišné zdůrazňování daru jazyka ve svobodných letničních církvích). Tak se stává, že v žádné z nyní ještě oddělených církví nejsou živá všechna Ježíšova charizmata. Katolická církev vyznává tedy výslovně, že živé působení svatého Ducha v ostatních církvích a církevních společenstvích přispívá k její vlastní výstavbě, a že je jí pro rozkol obtížné “vyjádřit v každém ohledu v samé skutečnosti života” plnost toho, co nám zanechal Kristus (Dekret o ekumenizmu, čl 4,9n).

     To však znamená, že jestliže jediný svatý Duch probudil v těch ostatních církvích a církevních společenstvích charizmata, která nejsou vyjádřena ve vlastní církvi, pak žádná z těchto nyní ještě oddělených církví se nesmí svého duchovního dědictví prostě vzdát! Každá církev musí vnést do vytouženého, znovu smířeného křesťanstva svou vlastní zkušenost se svatým Duchem. Podle těchto úvah katoličtí a evangeličtí křesťané, kteří se cítí odpovědni za duchovní obnovu svých církví v evropském prostoru, se domluvili na některých zásadách, které jsou uvedeny v Dodatku této knihy. Z nich vyplývá, že duchovní obnova musí být lutherská, reformovaná, ortodoxní, katolická atd., než se může stát vpravdě ekumenickou. Dynamika této obnovy nevede k nějaké nové charizmatické nadcírkvi (církvi Ducha), ale k jediné, charizmaticky obnovené církvi. Nemůžeme prostě skočit zpět do situace prvotní církve a začít znovu. To by odporovalo skutečnosti, že Kristův Duch působí právě i v historii, a také v historii dosud ještě oddělených duchovních tradic. Toto neuznat by byl přímo “hřích proti svatému Duchu”. Každá církev se tedy musí nechat obohatit dary svatého Ducha, které žijí v ostatních církvích. Nic, co skutečně pochází ze svatého Ducha, nemůže církve oddělovat. Tak, ve vzájemnosti rozličných charizmat, kterými se jednotlivá církevní společenství vyznačují, začíná společná tradice všech nyní ještě oddělených tradic. Snad je to pro každého křesťana nový podnět, aby nově odkryl charizmata, která jsou v jeho církvi zvlášť živá. Kdo bude pokřtěn svatým Duchem, získá právě tím také nový vztah ke své církvi! (Viz přílohy v Dodatku této knihy).

     Současně musíme mít na paměti, že ani Martin Luther, ani Jan Kalvin nechtěli založit novou církev, nýbrž zachovali podstatné formy křesťanského života: strukturu eucharistické bohoslužby, uspořádání farní obce, ordinaci pastorů atd., vůbec nemluvě o kázání a svátostech. Evangelické církve zdůrazňují přitom ovšem silněji kontinuitu evangelia a jeho zvěstování proti obřadům a formám, při nichž se to děje. V každém případě však platí také svědectví otců jako znamení duchovní kontinuity, která patří k podstatě církve (viz Catalogus Testimoniorum v luterských věroučných spisech).

     Úmyslem reformátorů nebyl rozkol církve, ale její duchovní obnova založená na obrácení a víře. To, že došlo k oddělení, bylo zjevně zaviněno dějinnými okolnostmi, stejně jako jednostranností a lidskou vinou na obou stranách. Totéž platí i pro vznik svobodných církví nebo letničních sborů, které ve svých původních situacích hledaly obnovu křesťanstva, probuzení a smíření, a lidskou nedostatečností se staly v určitém okamžiku vlastními církevními společenstvími.

     Všechny příklady z církevních dějin ukazují, že původní zkušenost se svatým Duchem je vždycky také spojena s lidskými a historickými průvodními okolnostmi. Dnes vidíme lépe než kdy jindy, že Bůh nás volá k tomu, abychom v našich církvích přispívali k obnově, která může v budoucnosti vést ke konkrétnímu smíření a jednotě.

 

      2. Církev žije v charizmatech a svátostech

      a) Prorocko-charizmatický původ církve

     “Shromáždění”, které dnes nazýváme “církví”, jak je můžeme vnímat smysly, začíná při Ježíšově křtu, když se Ježíš “společně se vším lidem” nechal pokřtít (Lk 3,21). V síle svého křtu svatým Duchem potom vystoupil tak, jako vystupovali proroci, a shromáždil kolem sebe učedníky. Obsah jeho zvěsti shrnuje Marek takto: “Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu!” (Mk 1,15). Toto zvěstování je provázeno charizmaty (uzdravuje, vyučuje atd.), jak jsme ukázali ve 4. týdnu. Všimněme si, že Ježíš sám nekřtil (J 4,2). Teprve na konci života učinil znamení, které dnes označujeme souhrnným názvem “svátost” - poslední večeři. Toto znamení je nejvyšším výrazem jeho sebeodevzdání, ale nestojí na začátku jeho působení! Historickým původem církve je Ježíšovo prorocko-charizmatické zvěstování. V tomto začátku se zároveň ukazuje i podstata církve. Dříve než svátosti dostanou svůj plný smysl, musí být Ježíšovo poselství zvěstováno vždy nově do příslušné historické situace. Vykonávání svátostných znamení je zařazeno za zvěstování a zároveň jej obzvlášť hutně vyjadřuje. Tak např. o eucharistii Pavel říká: “Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde” (1K 11,26). Ježíš uložil dvanácti, aby po jeho smrti konali tuto hostinu, aby jeho prvotní charizma, jeho odevzdání sebe, jeho zkušenost se svatým Duchem, aby to všechno v dějinách pokračovalo. Ježíšova základní charizmatická zkušenost je v eucharistii jistým způsobem “uchována”, aby se na ní mohli podílet lidé všech dob. Dokonce on sám je v darech eucharistie přítomen jako ten, který se odevzdává Otci za nás.

     Pro porozumění vztahu charizmat a svátostí je teď důležité, že i na ostatní svátosti se dá pohlížet jako na výraz Ježíšova charizmatického sebeodevzdání. Pro křest je to doloženo v listě Efezským: “Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil křtem vody a slovem” (Ef 5,25-27). Ve 4. týdnu jsme již ukázali, že jednotlivá Ježíšova charizmata jsou pokaždé jiným výrazem jeho zkušenosti se svatým Duchem, jeho lásky a sebeodevzdání nám. Církev katolická, ortodoxní, a i jiné církve jsou přesvědčeny, že také v ostatních svátostech jsou určitá jednotlivá charizmata “uchována” a v dějinách dále pokračují. Svátost smíření není v podstatě nic jiného, než opakování onoho obrácení, které je předpokladem křtu. V něm je přítomna Ježíšova “duchovní” plná moc odpustit nebo neodpustit hříchy (J 20, 22) a zároveň charizma milosrdenství, které neodpouští jen jednou, ale stále znovu (M 18,21; Lk 17,3n). Ve svátosti nemocných je přítomno a uchováno Ježíšovo charizma uzdravování (srv. Ja 5,14-16), v biřmování Ježíšovo prorocké charizma, na němž se podílí celá církev a každý jednotlivec (srv. Sk 2,17; 8,14-17; 19,5n). Všichni jsou povoláni ke kněžské službě navzájem, ke spravování mnohotvárné Boží milosti podle jim propůjčeného daru svatého Ducha (1Pt 4,10). Ve svátosti kněžského svěcení (v ordinaci) pokračuje Ježíšovo charizma probouzet charizmata ostatních (Lk 10,1-12), vést všechny lidi jako dobrý pastýř (J 10,1- 18) a jako “apoštol” a jediný velekněz Nového zákona (Žd 3,1) se za ně nabízet v síle svého svatého Ducha Otci (Žd 9,14). I manželství je “napodobením” Kristova sebeodevzdání za nás (Ef 5,1.2.25.32).

     V evangelických církvích se “svátostmi” nazývají křest a večeře Páně. Řada svobodných církví slova svátost vůbec neužívá, protože nebylo užito již v bibli. Všechny evangelické církve však znají křest a večeři Páně, k tomu také konfirmaci, křesťanské manželství, ordinaci pastorů a kazatelů, příslib odpuštění hříchů při zpovědi (absoluci) a v jednotlivých případech i pomazání nemocných (podle Ja 5,14-16). Jenom pro ty poslední se většinou neužívá názvu “svátost”. (Lutherské věroučné spisy nazývají absoluci a ordinaci vždy svátostmi, protože obsahují Boží příslib.)

     “Nikdo rozumný se nebude přít o počet svátostí nebo o význam slova “svátost”, jakmile budou dodrženy ty obřady, které jsou Božími příkazy a mají jeho zaslíbení” (Obrana augsburgské konfese, čl. 13).

     “Otázka počtu svátostí patřila po staletí ke klasickým tématům konfesijních polemik: zde sedm, tady dvě. Nyní nastal obrat. Římskokatolická teologie, která se dříve - do jisté míry poněkud násilně - pokoušela najít pro každou svátost Kristova ustanovující slova, poznala, že to není možné. Ale rovněž evangelická teologie - v důsledku nejnovějšího teologického bádání - ztratila svou jistotu. Dnes už nelze klást tak ostře dělící čáru mezi slovo Ježíšovo a slovo prvotní církve. Teologové na obou stranách se rozpomněli na novozákonní pojem “mysterion”. Ježíš Kristus jako vtělený Boží Syn a církev jako jeho tělo tvoří ono prvotní tajemství, onu prvotní svátost, která se rozvíjí a podává lidu ve zvěstování Slova a v různých církevních aktech. Při všech rozdílech v detailech sdílejí všechna vyznání názor, že mezi všemi těmito církevními akty má křest a eucharistie mimořádný význam” (Evangelický katechizmus pro dospělé, Gütersloh 1975, str. 1125).

      b) Co je charizma?25)

     Překvapuje-li, že dnes mnoho lidí ve všech církvích dostává od Boha dávno zapomenuté dary svatého Ducha, je nezbytné, abychom se také my opět zamysleli nad vztahem mezi svátostnými a charizmatickými znameními. Musíme proto ještě jednou přesněji říci, co je charizma. Charizma znamená doslova “dar milosti”. Pavel nazývá charizmata také “službami” nebo “působením moci” (1K 12,4-6). Svatý Duch se v těchto darech milosti “zjevuje” podobně hmatatelným, smysly poznatelným způsobem, jako se zjevil Boží Syn v člověku Ježíši z Nazareta (srv. 1J 1,1-3; 1K 12,7).

     Slovo dar zde znamená, že nám Bůh své dary milosti nevnucuje, a že je můžeme také skutečně užívat. Když někomu něco dávám, přemýšlím, jestli mu to k něčemu bude. Tak také Bůh nedává někomu, kdo sám od sebe toho není schopen, dar učit druhé. Nedává někomu, kdo je nemuzikální, dar vést při bohoslužbě zpěv. Charizma je určité nadání a schopnost, daná nám od narození, která je Božím Duchem vytříbena, posílena a vzata do služby výstavbě církve a společnosti. Dary svatého Ducha nám nejsou dány pro naši vlastní spásu, ale k tomu, abychom mohli sloužit spáse a uzdravení druhých. Jsou dány “k užitku všech” (1K 12,7), zaměřují nás na druhé.

     V širším smyslu je základnou pro dar svatého Ducha každá vloha k určitému povolání nebo k určité službě. Když například naše povolání, které zajisté předpokládá určité schopnosti, chápeme jako službu bližnímu, společnosti, když naše schopnosti nevyužíváme jen k našemu osobnímu užitku, je výkon našeho povolání v širším smyslu “charizmatický”. V užším církevním smyslu jsou charizmata všechny služby, které slouží k výstavbě farní obce. Nejprve jsou zde “systemizovaná” místa: vedoucí obce (farář), kurátor, kostelník, varhaník atd. Kromě toho existuje mnoho neplacených čestných funkcí, jako je lektor, pomocník při bohoslužbě, sociální pracovník atd. Všechna tato charizmata byla v církvi vždycky živá, zatímco jiná úplně vymřela. K těmto patří především “zářivější charizmata” (II. Vatikánský koncil, Konstituce o církvi, čl. 12), jako je dar prorokování, dar jazyka, dar uzdravování a také společensko-kritická charizmata, o nichž ještě budeme mluvit. V církvi jsou dnes překvapivě obnovována i tato zapomenuta nebo chybějící charizmata. Charizmatická obnova však není pouze jednostranné zdůrazňování těchto “zářivějších charizmat”, ale její vnitřní dynamika obsahuje obnovu celé církve ve všech jejich životních projevech. Vykonávat “zářivější charizmata” vyžaduje samozřejmě velmi hluboké a úplné odevzdání života Pánu církve a Dárci všech darů svatého Ducha.

     Aby bylo možné vykonávat charizmata, k tomu je nutná svornost a sounáležitost všech, kterou Pavel znázorňuje na těle, jež sestává z mnoha údů.26) Podle Pavla dal Bůh každému nějaký dar milosti, ale ne všem tentýž, a už teprve ne jednomu všechny, nýbrž každému ten jeho, a to podle jeho osobitosti (1K 12,11). Podle 1K 12,4 působí tentýž svatý Duch právě tu rozdílnost jeho darů, a tím také jejich nerovnost. Rovnost všech tkví pouze v tom, že každému byl dán jeho vlastní dar, a tedy ne v tom, že by každý mohl vykonávat ve farní obci každou funkci. Obraz nejrůznějších funkcí údů lidského těla říká, že každá funkce je nutná a žádnou nelze zaměnit za nějakou jinou. Bůh začlenil každý úd do těla tak, jak to odpovídalo jeho “plánu” (1K 12,18). Ucho není oko a oko není ruka atd. Všechny údy mají svorně pečovat o sebe navzájem a doplňovat se tak v jedno tělo (1K 12,25). Podobný vztah mají mít k sobě také dary svatého Ducha. Mají se doplňovat a přispívat podle své úlohy k výstavbě farní obce. V 6. týdnu budeme mluvit o jednotlivých darech svatého Ducha ještě podrobněji.

      c) Vztah mezi charizmatickými a svátostnými znameními

     Pod znamením rozumí bible takový proces nebo znak, který lze vnímat smysly a podle něhož se někdo nebo něco pozná.27) Jsme zvyklí mluvit o svátostných znameních (ačkoliv pojem “svátost” se v tomto smyslu v Novém zákoně nevyskytuje). Vnější svátostné znamení křtu tkví v polití vodou a ve slovech, které tento proces vysvětlují: “Křtím tě ve jménu Otce i Syna i svatého Ducha”. Křest se děje “vodou a slovem” (Ef 5,27). Vnějším svátostným znamením eucharistie je chléb a víno spolu se zprávou o jejím ustanovení. Je tedy mimořádně důležité, že Pavel nazývá dar prorokování a dar jazyka (a tím také všechna ostatní charizmata) právě “znameními” (1K 14,22; srv. Mk 16,17). Charizmata ukazují na přítomnost svatého Ducha, protože on se v nich “projevuje”, v nich na něj patříme (1K 12,7). Tak například prorocké slovo je samo o sobě znamením přítomnosti svatého Ducha. Ve větě “Smiřte se s Bohem” (srv. 2K 5,20) se projevuje Duch Boží a Ježíšův, v ní je přítomen on sám se svou mocí. Podobným způsobem se projevuje Duch Boží a Ježíšův ve slovní modlitbě, neboť Duch sám se v nás modlí nevyslovitelným lkáním (Ř 8,26). Něco podobného platí také o ostatních charizmatech. Mezi svátostnými a charizmatickými znameními existuje jistá podobnost, ale také důležité rozdíly. I když u svátostných znamení je větší jistota o přítomnosti svatého Ducha, činí je plodnými teprve charizmatické procesy (prorocké nabádání, útěcha atd.), protože teprve ony umožňují přijetí svátostné nabídky. Přiblížíme si to na vztahu daru prorokování a křtu vodou.

     (1) Oběma je společné, že jejich počátkem je a zůstává Kristus. Dar prorokování se děje “na místě Kristově” (2K 5,20) a také dárce křtu je na Kristově místě, protože sám Kristus je ten, kdo křtí.

     (2) Vykonávání prorocké služby je předpokladem výkonu křtu. Víra, která je předpokladem křtu, pochází ze slyšení. Dar prorokování a ostatní charizmata probouzejí víru, slouží misii. Naproti tomu výkon svátostí předpokládá víru.

     (3) Charizmatická znamení stoupají z našeho nitra, z milostivě darované lásky k druhým lidem (1K 13). Když však lidský dárce lije křtěnci vodu na hlavu a říká při tom slova: “Křtím tě ve jménu Otce i Syna i svatého Ducha”, není tento proces v první řadě výrazem dárcovy osobní lásky k příjemci, nýbrž bezprostředním vyjádřením Boží lásky ke křtěnému. Lidský dárce při tom ustupuje daleko do pozadí.

     (4) Prorok může jenom tehdy skutečně nabádat, poskytovat útěchu atd. (1K 14,3), když se při tom současně osobně zcela vydá Bohu. Jeho slova zasáhnou posluchače tím víc (srv. Sk 2,37), čím víc je on sám poselstvím, které vyřídil, zasažen. Naproti tomu odpuštění hříchů a ospravedlnění nabízené ve svátosti křtu není v přísném smyslu závislé na osobní svatosti a zasažení lidského dárce, jen když má úmysl dělat to, co dělá církev. Samozřejmě, že osobní zasažení toho, kdo vykonává křest, není bez vlivu na víru křtěnce, ale milost křtu Bůh křtěnci nabízí nepochybně a s absolutní jistotou i tehdy, když sám dárce křtu není tímto procesem zasažen.

     Poslední aspekt je zvlášť důležitý. Dárce křtu nejedná z charizmatického obdarování, ale dělá a říká to, co dělá a říká církev. Svátostné znamení nevymýšlí, ale drží se přesně církevního pořádku. To je velice zřetelné při slavení eucharistie. Kdo tuto slavnost vede a opakuje slova Pána Ježíše při Poslední večeři, nejedná přitom ve vlastním smyslu jako prorok. Neříká slova, která by - veden Bohem - formuloval sám, ale opakuje přesně slovo za slovem to, co Ježíš podle podání Nového zákona říkal při Poslední večeři. Všechny církve dbají na to, aby představený eucharistické slavnosti neměnil nic na ustanovující zprávě, a proto je tu ve srovnání s prorockou službou větší jistota, že je Ježíš skutečně přítomen. Prorocké vyjádření musí být zkoumáno, zda pochází od Boha nebo ne, neboť existují také falešní proroci (1J 4,1; srv. 1K 14,29-32). Není tedy v žádném případě absolutně jisté, že v prorockém příspěvku jedná sám Bůh. Podobným způsobem však nelze hovořit o “falešných svátostech”, jestliže lidský dárce říká a koná skutečně to, co říká a koná církev. Svátosti nemusí být v každém jednotlivém případě zkoumány, zda pocházejí od Boha, nebo ne. Přitom je třeba dbát na to, že svátostná znamení nepůsobí nikdy automaticky, ale jsou Boží nabídkou, která je účinná jenom natolik, nakolik příjemce svátost přijme. Tuto nabídku můžeme proto označit také jako neomylnou. Bůh poskytuje tuto nabídku také tehdy, když příjemce v okamžiku přijetí není dosud schopen plně osobně odpovědět. Tuto odpověď může později vykonat dodatečně (problém dětského křtu). Naproti tomu charizmatická znamení nejsou nikdy absolutně jistým, nepochybným “důkazem” přítomnosti svatého Ducha. Musí být stále zkoumána, a k tomu je církvi propůjčen především dar rozlišování (srv. 1K 12,10). To platí také o daru jazyka, na který se v letničních církvích pohlíží zčásti jako na nepopíratelný “důkaz” přítomnosti svatého Ducha po “křtu svatým Duchem”.

     Pro pochopení charizmatické obnovy v katolické církvi je tedy zvlášť důležité, že jisté svátosti zaměřují především na Boha (křest, svátost smíření, svátost nemocných), zatímco v ostatních se propůjčuje především schopnost ke službě pro spásu druhých (biřmování, svěcení, manželství). Tyto svátosti se tím posouvají do blízkosti charizmat.

     Svátostným znamením křtu je omytí vodou doprovázené příslušnými slovy. Tímto znamením nabízí Bůh křtěnci odpuštění všech jeho hříchů a uzdravení všech zranění, způsobených vinou druhých lidí. Křtem Bůh člověka ospravedlňuje, posvěcuje (srv. 1K 6,11) a zaměřuje jej tak na sebe. Křest je tedy začátkem mého věčného života, mého vzkříšení. Zde jsem zcela osobně v mé věčné spáse před Bohem, neboť nikdo mě nemůže zastoupit při odpuštění mých hříchů, ani při mém vzkříšení. Ve křtu tedy dostáváme svatého Ducha, který v nás potírá nepřátelství vůči Bohu a zaměřuje nás na věčný život (Ř 8,7-11). Výrazem tohoto nového vztahu k Bohu je oslovení “Abba, Otče”. Nevyslovujeme je přesně stejným způsobem jako Ježíš, neboť on byl v absolutně jedinečném smyslu Božím Synem, ale vyslovujeme je silou jeho svatého Ducha (Ř 8,15; Ga 4,6). Charizma daru jazyka, o němž ještě budeme hovořit, je podobně výrazem našeho osobního vztahu k Bohu: “Kdo se modlí v jazycích, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu” (1K 14,2).

     I svátost smíření a svátost nemocných, na které se v některých církvích pohlíží jako na svátosti, jsou podobně zaměřeny především na Boha. Také ony slouží k mé osobní spáse před Bohem. Je samozřejmé, že všechny tyto svátosti souvisí s církví. Křtem jsem začleněn do církve a přijímám také příslib, že v dalších stupních růstu budu moci sloužit spáse druhých. Smíření je mír s církví, a právě proto také mír s Bohem. Ve svátosti nemocných je zpřítomněn dar uzdravování, přislíbený celé církvi.

     Na druhé straně lze biřmování, kněžské svěcení (ordinace) a manželství označit jako “charizmatické svátosti”. Vkládáním rukou a pomazáním při biřmování se křesťanu nabízí, aby vešel do historického kontaktu s počáteční zkušeností církve (srv. Sk 8,15-17; 19,5n). Biřmování je svátostný křest svatým Duchem (ještě jednou se k tomu vrátíme). Vkládáním rukou ve svátosti kněžského svěcení vchází biřmovaný do dějinného kontaktu se zvláštním posláním a zplnomocněním Dvanácti, s jejích zkušeností Poslední večeře. Také svátost manželství přijímají manželé (kteří si ji vzájemně udělují) nikoli pro svou vlastní spásu, ale pro spásu manželského partnera a dětí.

     Proto Pavel označuje manželství (právě tak, jako svobodný stav) výslovně jako “charizma” (1K 7,7). Podle katolického (a ortodoxního) chápání se tedy v biřmování, kněžském svěcení a manželství svátostně nabízejí charizmatické milosti. Nemusíme přitom zdůrazňovat, že při přijímání těchto nabídek je křesťan veden také k hlubšímu vztahu k Bohu. Bůh to je, který skrze nás nabádá (2K 5,20), buduje, utěšuje, domlouvá, uzdravuje.

 

      3. Obnova ducha

     Tajemství víry a účasti na Ježíšově zkušenosti se svatým Duchem nelze dostatečně vyjádřit slovy, a teprve ne jedním, jediným slovem. Nelze dostatečně varovat před tím, aby se z celku nějaké křesťanské základní zkušenosti nevybraly určité aspekty, aby se jeden aspekt neprohlašoval za celek křesťanství. Proto jsme se v tomto “zácviku” vyhýbali tomu, abychom se při charakterizaci celosvětového duchovního rozmachu vázali na nějaký určitý výraz. Název “charizmatická obnova” se sice běžně používá, ale i on vede k nedorozumění. Nejrůznější prvky křesťanské základní zkušenosti by se mohly nejlépe postihnout snad názvem “obnova ducha”, nebo také “obnova svatým Duchem”. Proto tomuto fenoménu a výhradám vůči němu věnujeme nyní krátce pozornost.

     Od nejstarších dob se žadatelé křtu uvádějí do křesťanského bytí v několika krocích, které v nás umožňuje a působí svatý Duch.

     (1) Obrácení V Ef 4,22-23 čteme: “Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svátosti pravdy”. Slovem “duchovní” je zde myšlen náš lidský duch, který se obnovuje svatým Duchem, takže se stáváme novými lidmi. Podobně se říká v Ko 3,9: “Svlecte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele”. A v Ř 12,2 čteme: “A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží”. Obnova ducha je v tomto smyslu obnova našeho lidského ducha, tzn. našeho cítění, chtění, myšlení, celé naší osobnosti, způsobená v nás svatým Duchem. Začíná tím, že se dám k dispozici Božímu plánu a vůli, že se začnu ptát po smyslu svého života (1. týden). Ve smyslu Žd 6,6 je takové obrácení hluboký akt v našem životě, který se nemůže opakovat se stejnou intenzitou, ale přesto se musí stále znovu obnovovat.

     (2) Křest vodou na odpuštění hříchů Podle Tt 3,5n je křest “koupel znovuzrození a obnovy ve svatém Duchu”. On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které jsme konali, nýbrž ze svého slitování zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze svatého Ducha”. Obnova ducha je tedy také obnovené přijetí toho, co se s námi stalo při křtu (viz 3. týden).

     (3) Křest svatým Duchem Jak jsme ukázali ve 4. týdnu, způsobilost ke svědectví se v Novém zákoně označuje také jako “být pokřtěn svatým Duchem” (Sk 1,5.8; 11,16; Lk 3,16). Obnova ducha je obnovené přijetí darů svatého Ducha a obnovený “křest smrtí” (srv. 6. den 4. týdne ve druhém dílu tohoto “Zácviku”).

     (4) Vedení svatým Duchem Kdo se stal novým člověkem, už nemá strach ani z Boha, ani z budoucnosti a nechá se vést Božím Duchem (Ř 8,14). Nedůvěřuje potom tolik plánům, které si udělal pro vlastní život nebo pro budoucnost církve, ale Božím plánům a jejich stále nové a překvapivé novosti. Právě v dobách převratů je tato otevřenost vedení svatým Duchem nutná. Jak bude vypadat církev budoucnosti, to neví nikdo. Tím důležitější je otevřenost pro impulsy svatého Ducha. To ukážeme ještě v 7. týdnu.

     (5) Večeře Páně V darech eucharistie je přítomen živý Pán církve. Sílou svého Ducha proměňuje eucharistické dary a sílou téhož Ducha je my přijímáme. Krok k obnově ducha a každodenní vydávání se Kristovu Duchu je proto také spojeno s hlubším porozuměním eucharistie (stejně jako i ostatním svátostem).

     Obnova ducha je celoživotní proces. Protože se však náš život odehrává v prostoru a v čase, je dobré a pomáhá nám, když ji uskutečňujeme občas na určitém místě uprostřed věřících a s jejich pomocí. To však už potom není jenom dodatečně vykonané obrácení, spolu s rozhodnutím pro Krista, nejen obnova křestního slibu, nejen přijetí darů svatého Ducha, nejen otevřenost pro vedení svatým Duchem (dokonce snad odděleně od církve, jejího úřadu a jejích svátostí), nejen nový duchovní přístup ke svátostem, ale to všechno v jednom, jediném nedělitelném procesu!

     Rozdíl mezi katolickými (příp. ortodoxními) a evangelickými křesťany je především v pohledu na svátostnou nabídku “křtu svatým Duchem” stejně jako v pojetí a provádění církevního úřadu. Proto nejdříve k tomu něco řeknou ze svého hlediska evangeličtí spolupracovníci.

      a) Trvalá skutečnost křtu (evangelicky)

      Křest dětí a obrácení

     Křestní praxe v evangelických církvích je různá. Lutherské, uniované a reformované zemské církve, jakož i z okruhu svobodných církví například metodistická církev praktikují “křest dětí”. Křtí novorozeňata, jestliže rodiče křest požadují a spolu s kmotry přislíbí křesťanskou výchovu. Mnohé svobodné církve naopak takový křest dětí odmítají a křtí jen toho, kdo sám vyznal svou víru (asi od dvanácti let). Od křesťana zemské církve, který se připojuje k jejich obci svobodné církve pak zpravidla zcela důsledně očekávají, že se nechá pokřtít. Křesťané katoličtí, evangelických zemských církví a metodisté v takovém případě říkají: “Dal se ještě jednou pokřtít”. Takový “opakovaný křest” odmítají. Pro ně je křest, ať byl vykonán jakkoli a kdekoli, trvalá skutečnost. Je to Boží příklon k člověku, jímž je nám nabídnuta a přislíbena celá plnost spásy, vydobytá pro nás v Ježíši Kristu. Křest má zaslíbení naší spásy. Záleží na nás, zda je přijmeme, aby se síla tohoto zaslíbení v našem životě rozvinula.

     Křtem dětí se dotýkáme v mnohém směru bolavého místa. Svobodné církve, které jej neuznávají, nepokládají křest toho, kdo se stal věřícím, ale byl pokřtěn jako nemluvně, za “opakovaný křest”, ale za jeho veskrze jediný křest, který pak také uznávají jako skutečně účinné znamení Božího zaslíbení.

     Další námitka proti křtu dětí, kterou lze slyšet i v zemských církvích, vychází z toho, že rodiče nechápou plně význam křtu a jsou sotva schopni poskytnout dítěti odpovídající výchovu. Existují pokusy tento problém poněkud řešit přípravou rodičů na křest a jejich dalším duchovním vedením.

     Jistě je pravda, že křest může a smí být vykonán jen tam, kde je žádán, to znamená, kde je žádán křesťanský křest skutečně v jeho duchovním významu. (To ovšem samozřejmě neznamená, že by to rodiče museli umět teologicky exaktně vyjádřit.) Obecně se jeví jako vhodné, aby ten, kdo má být pokřtěn, sám žádal křest. Potud je skutečně křest dospělých věřících základní formou křtu. (Anglikánská církev to nedávno opět ustanovila ve své nové křestní agendě.) Avšak existují i možnosti zástupné a přímluvné žádosti - rodičů za jejich nemluvně. Také při takovém zastoupení můžeme být jisti, že Bůh své znamení a své zaslíbení dodrží. Zda a nakolik by se tato možnost měla nárokovat, a to zejména v takové době a v takovém pluralistickém světě, ve kterém rodiče mohou cestu svého dítěte spoluurčovat daleko méně než dřív, takovou otázku musejí zemské církve od kritiků dětského křtu připustit.

     Na druhé straně se budou muset křesťané zemských církví ptát baptistů, zda oni přece v jiných případech neznají zástupnou a přímluvnou žádost, s jejímž vyslyšením počítají. Zkušenost navíc ukázala, že ani křest věřících se nekoná vždy na základě svobodného a osobního rozhodnutí, ale je důsledkem výchovy a především očekávání rodičů a ostatních členů sboru. Tomu se nelze zcela vyhnout, jako se nelze zcela vyhnout trpké skutečnosti, že někdy i ten, kdo byl pokřtěn jako “věřící”, opustí sbor a nezůstane věrný svému rozhodnutí.

     Musíme počítat s tím, že v mnoha skupinách společně žijí a modlí se katolíci, evangelíci, členové zemských církví i členové svobodných sborů. Za těchto okolností vyžaduje otázka křtu dětí, stane-li se obzvlášť aktuální, mnoho vzájemného pochopení. Není naším úkolem zde (a nebude to ani v charizmatických modlitebních skupinách) zabývat se teologickými otázkami, které v tomto bodě oddělují jednotlivé církve. Také křesťan svobodné církve, pokřtěný po svém obrácení, bude muset svou víru vždy znovu obnovovat. Bude přitom snad mnohé věci popisovat jinak, ale v této situaci jsme všichni stejní. Každá obnova víry ve zpovědi a v novém přimknutí se k Ježíši je to, co Martin Luther nazval “připlazit se zpět do křtu”. Křesťané zemských i svobodných církví mohou každý ve svém křtu rozpoznat znamení trvalé skutečnosti Boží milosti, která chce být stále nově oživována v našem životě.

      Obnovené přijetí křestní skutečnosti

     Kdo ví přesně, jak křest sám o sobě probíhá? I evangelicko-lutherská církev zná odřeknutí se zlého jako součást křestní liturgie. Toto odřeknutí se je však také součástí každé zpovědi, jak společné, tak i jednotlivé. Tím se zmíněná část křtu vždy znovu “obnovuje”. Ke křtu patří vždy také modlitba o svatého Ducha. Je předkládána Bohu při vkládání rukou, a to ihned po lití vody, což spolu s křestní formulí tvoří jádro obřadu. Vkládání rukou vyjadřuje, že křtěný se stal údem Kristova těla, tohoto sboru. Zde Bůh působí tak, že křest vodou, spojený s prosbou o jeho Ducha, je neopakovatelný. Podle evangelického chápání se ani později nedoplňuje. Pro evangelického křesťana jde při obnově křtu o dvě věci:

     (1) o osobní přijetí křestní skutečnosti ve víře a ve vyznání Ježíše,

      (2) o vždy novou aktualizaci (obnovu) působení svatého Ducha.

     Ta první se v biblické terminologii nazývá “obrácení”. Lze říct, že křest společně s osobním obrácením je “znovuzrození” nového člověka. Pro mnohé, kteří vyrostli uprostřed křesťanské obce a kteří se nyní osobně obracejí ve víře k Ježíši, může takový krok, je-li spojen s prosbou o naplnění svatým Duchem, vést i k životu angažovaného křesťana, který používá své dary k rozšíření Božího království, pro druhé lidi a pro jejich spásu.

     Doporučuje se však postupovat zde velice opatrně a pomalu. Jako prosba o svatého Ducha při křtu nejdříve začleňuje křtěnce do společenství věřících, tak bude vhodné, aby i ten, kdo nově obdržel víru v obnově křtu, nejdříve se snažil po jistou dobu zapustit kořeny ve skupině nebo sboru. Bude mu dán svatý Duch k začlenění do společenství a ke společnému kněžství věřících, které bude záležet v modlitbě, ve čtení bible, ve společných prožitcích s bratry a sestrami ve společném slavení večeře Páně. Nepředpokládá se ještě však u něho služba na sebe odkázaného “misionáře” Ježíše Krista. Teprve po nějakém čase zakořenění ve sboru a v životě ve společenství se budou za něho konat modlitby, aby svatý Duch v něm otevřel dary svědectví a služby pro jiné.

     Zde má důležitou úlohu služba duchovní péče vedení sboru, kterou má uskutečňovat společně celá skupina nebo sbor. V žádném případě by se nemělo mluvit o tom, že někdo “dostává” nebo “přijímá” svatého Ducha teprve nyní, při vkládání rukou v charizmatické modlitební skupině. V nejširším smyslu žije Boží Duch v každém člověku již od stvoření a navzdory všem hříchům. A žije zvlášť k naší spáse v každém, kdo věří, neboť jinak není víry v Boha, než působením svatého Ducha v nás. Něco jiného však je naplnění svatým Duchem, který se rozvine v charizmatech ke spáse a blaženosti jiných. Modlit se za toto zpřítomnění a obnovu ducha je úkolem a radostí každého křesťana. Není divu, že toto první sledovatelné proniknutí působení svatého Ducha je přijímáno, ano slaveno se zvláštní radostí a pozorností ve společenství.

      Konfirmace a obnova ducha

     Řekli jsme již, že konfirmace v evangelických církvích nemá tu váhu jako biřmování v katolické církvi (i když se obojí latinsky nazývá “confirmatio”, a je tím vlastně míněno totéž), protože konfirmace nebyla ve všech evangelických církvích a ve všech dobách.

      Historicky nabývala konfirmace různého významu. Vedle potvrzení křtu i osobní vyznání víry, uzavření jednoho stupně náboženské výuky, propůjčení církevních práv a povinností (připuštění k večeři Páně, případně ke kmotrovství). Vždy podle teologického výkladu se zdůrazňuje víc jedno nebo druhé pojetí. Problém konfirmace však dnes sotva spočívá v první řadě v těchto rozličných důrazech, ale mnohem spíš v nedostatku duchovního významu, který má.

     Prosba o svatého Ducha při konfirmaci sotva kdy chyběla, nanejvýš byla všeobecnější formulí požehnání zatlačena na okraj. Také, a právě v evangelické konfirmaci jde o rozvinutí tohoto pojetí křtu, vyjádřeného v prosbě o svatého Ducha, spojené se křtem vodou: o působení svatého Ducha v životě křesťana. Tak ovšem, jak se konfirmace do značné míry provádí, jako zvyk, nebo pubertální zasvěcení a poučení, je vázána na určitý ročník (který se mnohým jeví jako příliš časný). Má-li konfirmace v lidové církvi mít své opodstatnění, pak je jediná cesta - znovu odhalit její význam, uvědomělá meditace a přijetí modliteb a slov požehnání. Ve druhém díle tohoto “Zácviku” uvádíme proto příklady pro účastníky semináře.

     Pro nás, kteří bychom chtěli zprostředkovat zácvik do základní křesťanské zkušenosti, je konfirmace lidově-církevní institucionalizací naléhavě nutného, pro církev “životně nezbytného” zpřítomnění křtu a v něm zaslíbeného a darovaného svatého Ducha. Avšak zůstává téměř výhradně pouze vnější formou a trochu váhavým, ponejvíc v izolaci jednotlivce zůstávajícím prvním setkáním s vírou (které často brzy zapadne).

     Tím není objektivní obsah konfirmace odbyt, zvláště, když se provádí například následující formulí:

      Přijmi svatého Ducha,

      ochranu a záštitu přede vším zlým,

      sílu a pomoc ke všemu dobrému

      z milostivé ruky Boha,

      Otce, Syna a svatého Ducha.

     To vše pak musí být nutně doplněno správně prožívanou křesťanskou základní zkušeností obnovy ducha v živém sboru.

     b) Svátost biřmování: Historické pokračování události letnic (katolicky)

     Co tu bylo řečeno o vztahu křtu dětí a obrácení, platí také pro katolické křesťany. Nebudeme se podrobněji zabývat ani tím, co se liší jen v různých důrazech. O různém chápání zpovědi byla řeč již ve 4. odst. 3. týdne. Smyslem tohoto “zácviku” nemůže být ani diskuse o velmi obtížných historických a teologických otázkách, které jsou spojeny s chápáním a prováděním svátosti biřmování. Zdá se však, že charizmatická obnova uvnitř katolické církve tuto svátost, považovanou za “vedlejší věc”, nově objevuje. Liturgické a učitelské texty katolické církve ukazují, že přijetí svátosti biřmování se vztahuje k počáteční zkušenosti církve s událostí letnic! V roce 1971 přizpůsobil papež Pavel VI. formuli používanou při biřmování formuli požívané ortodoxní církví. Tato formule nyní zní: “Přijmi pečeť daru Ducha svatého”. Jak se říká v příslušném dokumentu z roku 1971, má se touto formulací zřetelněji “připomenout seslání svatého Ducha o svátku letnic”. Navíc, vkládání rukou, o němž se mluví ve Sk 8,15-17 a 19,15n, se má považovat v katolické tradici za “počátek svátosti biřmování, ve které jistým způsobem v církvi pokračuje milost seslání svatého Ducha”.28)

     Samozřejmě je pravda, že svatý Duch je přislíben a dán už také ve křtu, ale milost Boží je “rozmanitá” (1Pt 4,10) a podle katolického chápání historické oddělení křtu a svátostného uschopnění ke svědectví nespočívá jen na lidských úvahách. Je proto zdůvodněno spíše biblicky: (1) Vnější znamení křtu, polití vodou, případně ponoření, se slovy, která se při tom říkají, naznačuje a způsobuje vnitřní omytí, očištění od hříchů (1K 6,11). Působí znovuzrození (Tt 3,5; J 3,5). Nikde v Novém zákoně není vykonávání darů svatého Ducha bezprostředním účinkem křtu!

     (2) Lukáš nikde ve Skutcích apoštolů nemluví o tom, že už křtem vodou jako takovým se uděluje svatý Duch (srv. Sk 8,16; 19,6). Vykonávání charizmat může být darováno už před křtem vodu (Sk 10,44-48).

     (3) Nový zákon jako celek rozlišuje tedy velmi zřetelně, jestli jeden a týž Duch svatý působí znovuzrození, nebo jestli uschopňuje k vykonávání charizmat. Odtud pochází teologický rozdíl mezi křtem a biřmováním, jak lze ukázat i historicky. Když už jsou charizmata sotva živá, nebo už vůbec nežijí, je tento rozdíl sotva ještě důležitý. Biřmování se pak v praxi stává dodatkem křtu! Znovuobjevení charizmat staví do nového světla i biřmování!

     (4) Pro život odtud kromě jiného plyne, že jsem-li dnes pokřtěn, nemohu už zítra vydávat svědectví o svém znovuzrození. To se musí nejprve osvědčit, takže v každém případě bytostně kryté svědectví je možné až po jisté době (viz 7. den 7. týdne ve 2. díle tohoto “Zácviku”). Je tedy naprosto oprávněné označit biřmování za “svátostný křest svatým Duchem”. Není rovněž velký rozdíl, zda se svátostné znamení biřmování (vkládání ruku a/nebo pomazání) s příslušnými slovy uskuteční na malém dítěti (jako v ortodoxní církvi), nebo na dorůstajících mladých lidech (jako v katolické církvi).29) Tato svátost je a zůstává - jako kterákoliv jiná - nabídkou, jež musí být v každém případě stále nově přijímána. Také učedníci po prvním pronásledování obnovovali v modlitbě zkušenost letnic: “Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplnění Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží” (Sk 4,31). Podobně patří také obnova jednou přijaté svátosti biřmování k jeho vnitřní dynamice. Obnova ducha je pro katolíka tedy současně i obnovou biřmování.

     Jak má tato obnova probíhat? Velice osobnímu charakteru obnovy neodpovídá sborové recitování formule nebo modlitby, které při nějaké příležitosti říká celá farní obec. Obnova křestního slibu v liturgii velikonoční vigílie ukazuje, že právě tento proces se již opět stal obřadem, který už jednotlivce bezpodmínečně nezasahuje v jeho hlubinách. Tomuto osobnímu charakteru obnovy ducha je daleko přiměřenější takový postup, kdy jednotliví členové farní obce po osobní a intenzivní přípravě (např. tímto “zácvikem”) předstoupí před přítomné a říkají volně formulovanou osobní modlitbu, v níž se odevzdávají Kristu. Vhodná doba pro to je kolem svátku letnic. Obnovu ducha je možné dělat i v menších modlitebních skupinách. V rámci liturgie eucharistické slavnosti je pro ní místo před přípravou darů. Zkušenost se svatým Duchem je však možná v každé době, když se křesťané modlí spolu “ve svých domech” o plnost Ducha, stejně jako po ukončení tohoto sedmitýdenního zácviku. Vkládat ruce na toho, kdo prosí o obnovu ducha, by měli především ti, kteří jej osobně provázeli v přípravě. Ruce mu vkládají na hlavu a na ramena a říkají při tom modlitby přímluv, chvál a díků.

     Tento proces není nějaká nová svátost, ale vykonává se v něm všeobecné kněžství, podle kterého si křesťané vzájemně pomáhají ve víře a posilují se. Je to výraz všeobecné solidarity ve víře, sociální zkušenosti s Bohem. Toto vkládání rukou je pro katolíka srovnatelné s vkládáním rukou při kněžském svěcení. Kněží vkládáním rukou nedoplňují vkládání rukou biskupa, ale projevují kněžskou solidaritu. (Dnes probíhá většinou němě, ale bylo by určitě oživením bratrského společenství, kdyby se při tom říkaly také osobní modlitby.)

     Symbol vkládání rukou je sám o sobě mnohoznačný. Může vyjadřovat požehnání, provázet modlitbu o uzdravení atd. Při biřmování a kněžském svěcení se vkládáním rukou vyjadřuje dějinný kontakt s počáteční zkušeností církve. Ten, který vkládá ruce, přijal sám vkládání rukou od někoho, na nějž také byly vloženy ruce, až zpět k první obci (srv. Sk 8,14). Odtud plyne, že křest svatým Duchem, zkušenost se svatým Duchem souvisí s církví v celé její historii až po její počáteční zkušenost. Katolický nebo ortodoxní křesťan by proto nikdy neměl být ochoten, s odvoláním na vlastní zkušenost se svatým Duchem, ať by byla jakkoli hluboká a otřásající, zakládat nějakou novou církev. Měl by si být vědom toho, že svatý Duch nepřichází jen občas “shůry” a nezakládá stále nové církve a struktury, ale přichází právě historickou cestou předávání kázáním a svátostmi. Toto si obzvlášť uvědomuje, když přijímá svátost biřmování, a proto je mu tato svátost drahá. Dosavadní historická zkušenost ukazuje, že ve velkých církvích buď už určitá charizmata (jako např. dar prorokování, dar uzdravování, dar jazyků) nejsou vůbec živá, nebo dochází k sektářskému štěpení. Pro charizmatickou obnovu je však životně důležité, aby se skutečně nechala vést Božím Duchem tak, aby se existující tradiční církve obnovily zevnitř. To ale předpokládá, že normativní počáteční zkušenost církve dostane historicky novou podobu. Pod tímto zorným úhlem má svátost biřmování pro budoucnost charizmatické obnovy důležitý význam, jehož se nesmí vzdát. V obnově ducha se člověk nejprve otevírá všem darům svatého Ducha, které mu Bůh slíbil a udělil. Když někdo už předtím na sobě zakusil, že mu Bůh dal určité dary svatého Ducha, může při obnově ducha (nebo při jejím opakování) také zvlášť prosit o zintenzivnění těchto darů. Je neblahou jednostranností, když se “křest svatým Duchem” v letničních církvích spojuje jenom s prosbou o dar jazyka. Zpravidla teprve po první obnově ducha vrůstá člověk delším procesem do vykonávání nejrůznějších darů svatého Ducha.