5. týden

C Í R K E V

 

      1. a 2. den: Sociální modlitba (misijní liturgie)

      3. den: Jaký dům mne chcete stavět?

      4. den: Každý je nenahraditelný

      5. den: Bůh začíná jen jednou

      6. den: Charizmatický zmatek?

      7. den: Důvěřuj neomylné Boží nabídce!

 

      1. a 2. den: Sociální modlitba (misijní liturgie)

     Církev, podle svého původu, je Bohem svolané shromáždění. Neuskutečňuje se především v mnoha odděleně žijících jedincích, ale ve společném slyšení slova a slavení svátostí, tedy v bohoslužbě. Při ní je každý pro každého “správcem Boží milosti v její rozmanitosti” (1Pt 4,10). Rozhodujícím krokem k živé farní obci, v níž spolupracují rozmanité dary svatého Ducha, je modlitební bohoslužba, k níž každý přispívá podle jemu propůjčených darů: “Když se shromažďujete, jeden má žalm, druhý slovo ponaučení, jiný zjevení od Boha, ještě jiný promluví ve vytržení a další to vyloží. Všechno ať slouží společnému růstu” (1K 14,26). To je nejkratší popis prvokřesťanské bohoslužby, kterou první křesťané konali nejprve “po domech” (viz Sk 2,46). Velkou nadějí církve je dnes opět “svatý Duch v malé skupině” (V. Schurr).15) Sociální zkušenost s Bohem, která je při tom darovaná, vede k sociální modlitbě (a odtud také k nové sociální a politické angažovanosti. Modlitební skupina proto není exklusivní kroužek přátel, ale misijní spojení. Rovinu, na níž se přítomní pohybují, neurčují v první řadě oni sami, ale je jím předem poskytnuta v Božím slově, v přítomnosti svatého Ducha, nezávisle na subjektivní zkušenosti. Jak vypadá taková modlitební bohoslužba, k níž každý něčím přispívá?

     Je vhodné, když se může sedět v kroužku, (i v kapli, v rohu kostela, na kůru atd.). Na začátku přečte někdo kousek z bible a krátce přečtený text vyloží. Má jasně ukázat, co jemu samému text řekl. Boží slovo nás oslovuje vždy bezprostředně a vybízí nás k odpovědi. (Kdo má příslušné vzdělání, měl by se s tímto textem seznámit již doma i z historicko-kritického hlediska, a proto je dobré, když je text znám dopředu. Vědecké diskuse by se měly vést mimo modlitební setkání.) Přítomní mohou číst třeba po řadě každý jednu větu z textu. Po společném, asi desetiminutovém mlčení může každý říci, zda a nakolik ho jím přečtená věta oslovila. To už je čin, kterým může každý přispět. Z dalšího společného mlčení se zrodí osobní odpovědi na Boží slovo.

     Toto mlčení není tedy ponořením do sebe, v němž člověk doufá, že v sobě nalezne základ všeho bytí (jak je tomu v některých orientálních meditačních technikách). Je nasloucháním Božímu slovu, které zasahuje samotné základy člověka, vyžaduje ho celého a zintenzivňuje jeho aktivitu. Toto mlčení je už samo v sobě sociálním děním. Každý o každém ví, že se teď nechává oslovit Božím slovem. Je značný rozdíl, čtu-li si bibli sám pro sebe a nechávám ji na sebe působit, nebo zda se otevřu Božímu slovu a nechám se nést mlčením ostatních. Mnozí to na začátku pociťují jako trapné. Čeká se, že někdo něco udělá, nebo něco řekne! Odhalují se tisíce překážek a výhrad, které v sobě nosíme. Mnozí pociťují toto mlčení jako požadavek, možná dokonce i jako nátlak. Jiní si chystají věty a současně si myslí: Co si asi ostatní o mně řeknou? Dělám to dost dobře? Nebudu se blamovat? V naší zbožnosti jsme tak koncentrováni na sebe, že zpočátku máme trapný pocit, jako bychom se měli stavět na odiv. Proto maskujeme své zábrany nejrůznějšími výmluvami: To není nic pro mne! Konec konců, existuje přece nějaká intimní náboženská sféra! Do této formy modlitby spojené se svědectvím vrůstá člověk většinou až delším - podle okolností i kritickým - procesem, trvajícím týdny až měsíce.

     Člověk, který se modlí, obrací se celou svou bytostí ve svatém Duchu skrze Krista k Otci. Protože modlitby a vzývání jsou vysloveny nahlas a před druhými, mají současně charakter zvěstování, a chce-li Bůh, slouží víře druhých. Modlitba se stává službou! Přitom si nemusíme přítomnost druhých nijak zvlášť uvědomovat. Použije-li mě Bůh k tomu, aby mým vyznáním řekl něco druhému, je to jen jeho dílo!

     Poslouchej však také, co ti Bůh říká příspěvkem někoho jiného. Z vyznání víry druhého přijmeš víc, než bys kdy vůbec čekal! Je velký rozdíl, zda se modlíš a mlčíš sám, nebo společně s druhými. Ve společné modlitbě dochází v netušené míře k socializaci a solidarizaci. Tvá modlitba pak už není jen velice osobní, ale i velice sociální. Osvobodí tě od nesprávné privátnosti tvého náboženského života a dá ti nově zakusit význam tvrzení, že víra pochází ze slyšení.

     Sociální modlitba dále znamená, že modlitební příspěvky navzájem spolu souvisí. Proto je nutné rozlišovat mezi spontánní a sociálně- charizmatickou modlitbou. Už Pavel musel napomínat, aby mluvili jeden po druhém, neboť “Bůh není Bohem zmatku, ale Bohem pokoje” (1K 14,33). Tento pořádek je v tom, že nikdo neříká spontánně co ho právě napadlo, bez ohledu na předcházející modlitební příspěvky (viz 1K 14,40). Spontánní modlitba může sotva přispět ke zkušenosti se společenstvím. Zpravidla je zaměřena na sebe, neslouží výstavbě a vede často k rozložení modlitební skupiny. Zpočátku se může stávat, že účastníci modlitebního setkání říkají jen za sebe “Pane, děkuji ti”, “Pane, prosím tě”, aniž si navzájem naslouchají. Každý vyjevuje své nitro. Modlitební setkání nalézá svoji sociální, resp. charizmatickou dimenzi teprve tehdy, když se každý při každém modlitebním příspěvku ptá: “Co mi Bůh chce tímto druhým říci?” A následující modlitba je pak současně odpovědí na předcházející a potvrzuje ji.

     Odpověď na příspěvek druhého se může vyjádřit i tradiční formulací. Ta potom často nabyde překvapující hloubky. Když někdo např. vysloví nějakou prosbu, mohou ji přítomni podpořit zvoláním: “Pane, smiluj se”. Takové zvolání se neříká proto, že je to v průběhu bohoslužby předepsáno, ale jako odpověď na modlitbu druhého. Také části tradičního chvalozpěvu “Sláva na výsostech Bohu” mohou posloužit s velkou vnitřní účastí jako odpověď na chválu druhého. Na prorocký napomínající modlitební příspěvek lze odpovědět: “Sláva tobě, Kriste”. To je pak vyžadovaným potvrzením takového příspěvku (viz 1K 14,29 “ostatní ať to posuzují”). Odtud plynou dvě Pavlova základní pravidla pro modlitební bohoslužbu:

     (i) Vše se má dít tak, aby to sloužilo společnému růstu (1K 14,26)

      (ii) Vše se má dít ve vzájemnosti a v pořádku (1K 14,33.40).

     Úkolem vedoucího je pečovat o to, aby byla respektovaná tato sociální a charizmatická dimenze. Podle okolností musí (případně prorockým slovem) do průběhu zasahovat, nebo (v krajním případě a vhodnou formou) někoho poprosit, aby sledoval tuto sociální linii. Od vedoucího se očekává, že bude mít především dar rozlišování duchů, tj. Božím Duchem darovanou schopnost posoudit, zda některé projevy pocházejí v první řadě z lidských pohnutek, nebo od Božího Ducha, nebo od protibožských mocností. Vedoucí musí také vycítit, kdy modlitební bohoslužbu zakončit (požehnáním nebo písní), pokud nenavazuje mše. Modlitební bohoslužba trvá tak dlouho, dokud Boží Duch vede přítomné: půlhodinu, nebo také tři hodiny i déle.

     Popsanou charizmatickou dimenzi získá modlitební bohoslužba mnohdy teprve po delším “zácviku”, trvajícím týdny i měsíce. Zpočátku převažují většinou prosby, zatímco později klanění se Bohu kvůli němu samotnému. První fáze “zácviku” vyústí mnohdy v první krizi. Zpočátku se příliš čeká na to, že se něco stane. Modlitba není uvolněná, nálada je často stísněná, mnozí se účastní jen ze setrvačnosti. Jedné modlitební skupině se stalo toto. Když po několika měsících zbyli z dvacetičlenné skupiny jen tři, řekli si: Je to opravdu Boží vůle, abychom se takto modlili, nebo nás nejvíce žene naše vlastní úsilí a snaha obnovit církev? Pak se celou noc modlili o pochopení, poznání a vedení, a potom začal teprve bolestný proces odevzdání svého života. Nově se naučili přijmout zcela osobně vlastní smrt a dát se Bohu k disposici. Za několik měsíců se pak za vzájemného vkládání rukou modlili o přijetí darů svatého Ducha, a tento “křest svatým Duchem” se stal novým začátkem. Skupina se rychle rozrostla na víc než dvěstě osob. Mnozí z nich jsou misijně činní ve svých farnostech a Boží Duch tam přes ně povolal k životu nové modlitební skupiny. Sociální a charizmatická modlitba vede k obnově farní obce, zatímco sólová modlitba, zdůrazňování sebe, vede k sektářskému odštěpení!

 

      3. den: Jaký dům mně chcete stavět?

     Co je církev, to nelze vyjádřit několika slovy. Není to menší tajemství víry než vtělení. Bible to popisuje rozličnými obrazy, převzatými z pastýřského nebo zemědělského života, ze stavby domu nebo i z rodinných a snoubeneckých vztahů. Promysleme si v tomto týdnu několik takových obrazů.

     Slovo “církev” spojujeme často s představou církevní hierarchie a zapomínáme přitom, že jde o každého z nás, že každý z nás je chrámem Božím, tj. místem jeho přítomnosti. Misijní liturgie však předpokládá, že každý jednotlivec, i shromáždění jako celek, je si vědomo milosti, že je chrámem svatého Ducha. Pouze tak můžeme osobní modlitební příspěvky přijmout s tou uctivostí, která je i v modlitební bohoslužbě počátkem lásky.

     “Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy” (1K 3,16n). Jak se to shoduje: chrám Boží a modly? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: “Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem” (2K 6,16). “Šalamoun vystavěl Bohu chrám. Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: 'Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět', praví Hospodin, 'a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout?'“ (Sk 7,47nn). Chrám znamená doslova “výřez” a od nejstarších dob se tím míní oddělené místo, v němž je zvláštním způsobem přítomen Bůh nebo božstvo. Pro Židy v Ježíšově době byl takovým místem chrám v Jeruzalémě. Ježíš tam byl “denně” a učil (Mk 14,49; Mt 26,55). Chrám považoval za “Boží dům” (viz J 2,16), ale Ježíš sám je ve svém učení a ve své osobě “víc než chrám” (Mt 12, 6). On sám je chrámem Božím.”'Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.' Tu řekli Židé: 'Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?' On však mluvil o chrámu svého těla” (J 2,19nn). Ježíš sám je ono vynikající oddělené “místo”, v němž je Bůh jedinečným způsobem přítomen! Když máme podíl na jeho křtu svatým Duchem, stáváme se také takovými “chrámy”! Každý křesťan je tedy pro každého místem Boží přítomnosti. To se obzvlášť projevuje, když jsou “všichni shromážděni na jednom místě” (Sk 2,1) v modlitbě. Ve veliké úctě před přítomností Božího Ducha naslouchá každý příspěvku toho druhého, dává se jím oslovit a přijímá otázky, které mu tento příspěvek klade. Při veškeré nutnosti posuzování darů svatého Ducha jsou tyto příspěvky přece především “zvláštním projevem Ducha” (1K 12,7). Položme si proto otázku: Jestliže dnes přijde do modlitebního shromáždění nevěřící nebo nepoučený člověk, padne tady na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: “Vskutku je mezi vámi Bůh” (1K 14,25)?

 

      4. den: Každý je nenahraditelný

     Církev žije ve shromáždění, k němuž každý něčím přispívá. Neovládnou ale bohoslužbu především ti, kteří mají od přírody dar výřečnosti, nebudou se roztahovat z ctižádosti a z touhy po uplatnění? A co se stane, když nejen malá skupina, ale celá farní obec místo tradiční bohoslužby bude v neděli slavit modlitební bohoslužbu? (Lze si představit, že by v každé farnosti před jednou z nedělních bohoslužeb byla “misijní bohoslužba”.)

     Pavel zná přesně tyto problémy a připomíná Korinťanům, že jsou jako obec Kristovým tělem. Kdo toto tělo, toto shromáždění (případně obětní dary, na jejichž základě je obec Kristovým tělem) nerozlišuje od jiného shromáždění, (resp. obyčejného chleba a vína), jí a pije odsouzení (1K 11,29). Pavel ukazuje vzájemný vztah rozličných darů poukazem na vztah údů v našem těle: Čti 1K 12,13-22.

     Nikdo nemá všechny dary milosti, ale ani každý nemá tytéž, nýbrž Duch dává každému jeho dary milosti, jak sám chce (1K 12, 11). Každý má proto při bohoslužbě své nenahraditelné a nezastupitelné místo, podobně jako každý úd v těle. Noha není ruka, ucho není oko, atd. Každý úd je ve své činnosti odkázán na ostatní, a každý je proto nenahraditelný. Teprve při vzájemné souhře rozličných funkcí může být tělo činné jako celek.16)

     Proto nemůže apoštol, vedoucí obce, říci prorokům, že je nepotřebuje. Podobně nemohou proroci říci učitelům, že je nepotřebují. Kde by zůstala církev jako “tělo Kristovo”, kdyby sestávala jen z apoštola, jen z proroka, jen z učitele, nebo kdyby byla ovládána jen jedním darem svatého Ducha? Bůh má s každým jednotlivcem svůj plán, každému svěřil příslušný úkol pro celou církev.

     Je zvláštním nebezpečím charizmatické obnovy, že oslnivější charizmata nemístně vystupují do popředí a méně nápadná jsou v menší pozornosti. Kdo např. zařizuje prostor pro modlitební shromáždění, kdo přejímá obtížné organizační úkoly nebo pečuje o pokladnu, koná stejně nenahraditelnou službu. Pro vlastní modlitební bohoslužbu platí, že kdo je výřečný, měl by se držet zpátky. Kdo je od přírody ostýchavý, měl by mít odvahu přednést svůj příspěvek. Především by měl každý sledovat modlitební příspěvky druhých, nebýt netrpělivý než na něj přijde řada, ale především naslouchat. Možná tě Bůh chce zasáhnout nějakým skromným příspěvkem tak, že ti ještě celé dny bude ležet v hlavě. Když jeden na druhého dbá, pak jedno charizma vyvolává druhé. Když se každý zabývá jen sám sebou, zůstává bohoslužba bez užitku.

      5. den: Bůh začíná jen jednou

     I když je shromáždění malého společenství slova a oltáře jakkoli důležité, přece jen církev je více než “skupina”, více než jednotlivá farní obec. Církev nevznikla sdružením skupin nebo farních obcí, ale začala jednou provždy člověkem Ježíšem z Nazareta, první událostí letnic. Bůh v Ježíšovi jednal neodvolatelně a skrze něho neodvolatelně založil svou církev. Neodvolává své rozhodnutí, drží slovo. nezakládá církev stále nově. Tohle má rozhodující význam pro každou obnovu v církvi. Dynamika charizmatické obnovy nesměřuje k nové charizmatické církvi, která by odhodila všechny duchovní tradice, ale může být plodná jen tehdy, když se jí nechají uchopit všechny stávající církve. Třeba tě to teď nezajímá, ale má-li křest svatým Duchem a obnova ducha co činit s Ježíšovou zkušeností se svatým Duchem, bude tě zajímat i historický vývoj, kterým se tato zkušenost k nám dostává. Církev je pokračováním Ježíšovy zkušenosti se svatým Duchem!

     Pro prvotní církev bylo rozhodujícím krokem obrácení pohanů. Asi 12 let po první události letnic káže Petr v domě pohana Kornélia a přitom výslovně poukazuje na to, že církev začala s Ježíšovým křtem svatým Duchem: “'Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí ...' Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratři židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit jazyky a velebit Boha” (Sk 10,37nn.44nn). Jak zde zřetelně vidíme, zvěstování o ”pomazaném” a svatým Duchem pokřtěném Ježíši se děje mocí svatého Ducha, a navíc se v něm současně “dědí” zkušenost se svatým Duchem. V duchovním slově kázání má svoji historii i sama Ježíšova zkušenost se svatým Duchem! “Dárcem” svatého Ducha přitom není Petr, nýbrž sám povýšený Pán. Ten však používá lidského slova, aby připravil lidi na přijetí svatého Ducha. Svatý Duch však není přímo “obsažen” v Petrových slovech, nestává se “dědictvím” jako nějaké peníze. Boží slovo je vždycky osobní nabídkou a působí v posluchačích jen natolik, nakolik jej přijímají, nakolik jsou připraveni odpovědět.

     Možná jsi už sám někdy zakusil, že druzí lidé přišli k víře tvým osobním vyznáním víry. Ne díky tvé výřečnosti, ale proto, že svatý Duch použil tvůj rozum, tvou vůli, tvé city. Nebudeme moci nikdy přesně určit, co z toho dělá přímo Bůh a co my. Přesto jsou zcela jisté tyto dvě věci:

     1) Není tomu tak, že bychom zčásti jednali my a zčásti Bůh, nýbrž jak Bůh, tak i my jednáme vždy zcela úplně.

     2) Svatý Duch nepřichází jen takříkajíc “shora”, aby zakládal stále nové obce a církve, které budou pak žít v rozdělenosti a navzájem se vylučovat. Bůh založil svou církev na začátku jednou provždy, a proto je tento začátek trvalým měřítkem dějin církve. Ve svědectví víry pokračuje Ježíšova zkušenost se svatým Duchem; v něm se děje církev. Na to poukazuje sám Petr, když před jeruzalémskou obcí referuje o události v Kornéliově domě: “Když jsem k nim začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na nás. Tu jsem si vzpomněl na to, co řekl Pán:#Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým#” (Sk 11,15n).

     Protože všichni lidé jsou a zůstávají hříšníky, protože sklon ke hříchu a ke zneužití je nevykořenitelný, nemůže se tato počáteční zkušenost udržet čistá. Historie církve je znetvořena hříchem, zneužitím, mylným vývojem, oddělením a rozkolem. Nic z toho nepochází ze svatého Ducha, a proto církev potřebuje neustálou reformu a neustálé pokání. Modlíme se za to, aby se mocí svatého Ducha všechny křesťanské církve znovu sjednotily, aby se charizmatická obnova stala současně počátkem jedné společné tradice, aby všichni byli jedno, jako byli na počátku Židé i pohané, aby rozličné místní církve dorostly k jediné společné církvi Ježíše Krista.

 

      6. den: Charizmatický zmatek?

     Z historie církve víme, že charizmatická hnutí vedla často k odštěpení, ke vzniku nových církví, a to vinou na obou stranách. Stávající církve nebyly ochotny nechat se takovým hnutím oslovit a přijmout jeho impulsy, a tzv. “charizmatikové” nebyli ochotni se podřídit. V některých církvích, které - od začátku našeho století - vznikaly na základě charizmatického hnutí, se ptají podobně, jako se ptali v korintské obci: Kdo se stará o pořádek a disciplinu? Bez silné Pavlovy autority by se byly rozkolné tendence dále rozvíjely (viz 1K 1,1-13). Je to Pavel, který dává určité směrnice pro slavení večeře Páně (1K 11,34) a v souvislosti s vykonáváním darů svatého Ducha při bohoslužbě tvrdí: “Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje” (1K 14,33). “Všechno ať se děje slušně a spořádaně” (v.40). Vzhledem k těmto výrokům zdůrazňovali reformátoři 16. století nutnost církevního “úřadu”.

     Církevní úřad v prvotní církvi je charizmatickou službou jiným charizmatům, a to v dvojím ohledu:

     (i) Představený obce se má v lásce Kristově starat o řád ve vykonávání darů svatého Ducha.

     (ii) Představený obce se má starat o spojení s ostatními obcemi a má mít na zřeteli celek církve.

     Mezi nejtíživější problémy charizmatické obnovy, která v polovině našeho století začala i ve velkých církvích, patří vedení, disciplina a pořádek. Proto by se všichni měli poučit z historie korintské obce. Brzy po Pavlově smrti tam propukly tendence k rozkolu. Asi 40 let po vzniku prvního listu Korinťanům a asi 30 let po Pavlově smrti napsala “církev Říma” dopis “církvi v Korintě”. Napsal ho velmi pravděpodobně římský biskup Klement, a tak vešel do historie pod označením: první list Klementův. V Korintě někteří mladší, troufalí lidé, kteří nebyli ve velké vážnosti, sesadili osvědčené představené. Tím se nejen obec dostala do zmatku, ale i nevěřícím byla dána záminka ke zlehčování Ježíšova jména (viz 1,1; 47,7). Autor listu vybízí proto k pořádku a k podřízenosti vedoucím. Poukazuje na to, že apoštolové předvídali zápas o vedoucí postavení. Proto ustanovili představené, kteří pak svěřili dalším zkušeným úkol, aby po jejich smrti převzali jejich službu: “Vaši představení byli ke své službě určeni apoštoly, nebo později jinými, a uvedeni za souhlasu celé obce. Pastýřský úřad Kristův vykonávali pokorně, bez chyb, nezištně, klidně a dlouhou dobu dostávali ode všech nejlepší vysvědčení. Nepovažujeme za správné je sesadit” (44,3). Jak se má ale znovu nastolit pořádek? Dopis byl napsán mezi léty 90 a 100, a tehdy nebyl ještě žádný pevný církevní řád. Co se nabízí víc, než obrátit se ke starozákonnímu vzoru? “Bůh chtěl, aby se konaly bohoslužby a oběti, ale ne nazdařbůh a bez řádu, ale v určitých dobách a hodinách. Nejvyššímu knězi byly svěřeny určité úkony. Také kněžím je dáno jejich zvláštní místo a i levité se měli věnovat svým zvláštním službám; laik je vázán předpisy pro laiky” (40,2.5).

     Pokračování starozákonního řádu je podle tohoto dopisu v pořadí: Kristus - apoštolové - biskupové (popřípadě starší, diakoni; 42,1-4). Tady pod vlivem Starého zákona vzniká něco jako duchovní řád církve, vycházející z Božího ustanovení.

     Slovo “laik” ve smyslu, jaký se mu dává dnes, se v Novém zákoně nevyskytuje. Poprvé se vyskytuje na citovaném místě prvního Klementova listu. V tomto semináři se nebudeme zabývat obtížnými otázkami, které byly a dodnes ještě jsou spojeny s církevním úřadem. Dodnes také nebylo dosaženo plné dohody mezi katolickými a evangelickými křesťany. Charizmatická obnova dává však důvod k naději, že církevní úřad v budoucnosti bude více chápán a uskutečňován jako charizma pro ostatní charizmata. To předpokládá, že i ve velkých církvích se budou vykonávat dary svatého Ducha veřejně. Církevní úřad může být vykonáván “charizmaticky” jen tehdy, budou-li probuzena i ostatní charizmata. Bylo by proto v současné situaci důležitou službou představeného farní obce, kdyby si uvědomil své vlastní dary svatého Ducha, přijal je, a pak jako misionář své farní obce “probouzel” mocí svatého Ducha jeho ostatní dary v obci.

 

      7. den: Důvěřuj neomylné Boží nabídce!

     V přednášce pátého týdne jsme ukázali, že Bůh svoji blízkost nenabízí jen slovem zvěstování, ale také znameními, která označujeme hromadným názvem “svátosti”. Slavnost eucharistie, opakování slov, která Ježíš podle církevní tradice říkal ve večeřadle, je neomylnou Kristovou nabídkou, v níž nám chce rozdělit sám sebe, a tak stále obnovovat své “tělo”. Smíme být absolutně jisti, že v eucharistii nám Kristus odevzdává sama sebe, neboť on sám svým svatým Duchem mění tyto dary ve své tělo a svou krev. Také znamení křtu (lidský “udělovatel” křtu polévá křtěného vodou a říká: “Křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého”) je takovou neomylnou Kristovou nabídkou, neboť je to on sám, kdo prostřednictvím lidského udělovatele křtí. Nabízí nám Bůh také nějakým svátostným znamením účast na Ježíšově křtu svatým Duchem? Svátost biřmování

     Podle katolického chápání je vkládání rukou apoštolů Petra a Jana v Samaří počátkem svátosti biřmování. Co se tehdy stalo? Jáhen a “evangelista” Filip (viz Sk 21,8) kázal evangelium v samařském hlavním městě Sichemu, které leží asi 50 km severně od Jeruzaléma. “Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jím byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil. Byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého” (Sk 8, 14 - 17).

     Lukáš, na rozdíl od Pavla a Jana (viz Ř 8, 2-16, Ga 3,2.5, J 3,5), ve svých Skutcích apoštolských nemluví o tom, že by svatý Duch byl dán už křtem. Pomiňme zde řadu problémů, které z toho pro biblisty a církevní nauku vyplývají. Lukáš zdůrazňuje, že nově vznikající obce zůstávají ve spojení s jeruzalemskou původní obcí. Tak např. Petr navštěvuje věřící v Judsku (Sk 9,32) a Barnabáš je poslán do Antiochie (Sk 11, 22). Podle Lukáše má skupina Dvanácti od počátku povinnosti ke všem vznikajícím obcím. Svatý Duch je podle něho především silou ke svědectví (Sk 1,8), a tu podle jeho chápání dává Bůh také vkládáním rukou těch, kdo jsou odpovědni za rozvoj misií. “Dárcem” a počátkem svatého Ducha je a zůstává Kristus sám, ale používá při tom také vkládání rukou apoštolů. Apoštolové nejsou přitom zcela pasivní, protože se modlí o seslání svatého Ducha. Avšak Duch sám není darem apoštolů, nýbrž darem povýšeného Pána!

     Také v Efezu přichází svatý Duch po křtu vkládáním rukou apoštola Pavla. Znamením, že počáteční zkušenost letnic trvá, je mluvení jazyky a prorokování (Sk 19,6). Křest a vkládání rukou jsou zde spolu časově spojeny. V pozdějším vývoji západní církve bylo obojí jednání od sebe odděleno (ač i při křtu zůstalo vkládání rukou a prosba o seslání svatého Ducha). V pravoslavné církvi je dodnes i nejmenším dětem udělován najednou křest, biřmování i svaté přijímání.

     Pro katolického křesťana je svátost biřmování důležitá a vzácná, protože naznačuje duchovní návaznost na počáteční zkušenost církve. Kněz nebo biskup, který vkládá ruce na biřmovance, sám toto vkládání rukou také přijal, a tak to jde až k počátkům církve. Nejde tu o “řetězové vkládání rukou”, ale o projevení vědomí, že Bůh začíná jen jednou, a že svou církev založil jen jednou. To platí přes všechny hříchy a omyly lidských “udělovatelů” svátostí. Svátostné znamení biřmování dává absolutní jistotu, že Bůh sám nabízí plnost svého svatého Ducha, a to jako sílu ke svědectví.

     Tak se ptá i biskup při obnově křestního vyznání biřmovance: “Věříš v Ducha svatého, Pána a dárce života, v Ducha, jenž byl o letnicích dán apoštolům a dnes bude skrze vkládání rukou dán také tobě?” Podobně mluví i florentský koncil roku 1439: “Při biřmování je dáván Duch svatý k posílení, jako byl dán apoštolům o letnicích, aby křesťan odvážně vyznával Kristovo jméno. Proto je biřmovanec pomazáván na čele, sídle bázně a nesmělosti, aby se nebál vyznávat Ježíšovo jméno.” Vkládání rukou při biřmování tedy naznačuje, že křesťan přichází do hmatatelného kontaktu s počáteční zkušeností církve. Mazání na čele je při tom současně odtabuizování falešné bázně a soukromnosti. Vkládání rukou a mazání olejem je doprovázeno slovy: “Přijmi pečeť daru Ducha svatého.” Přijal jsi už tuto nabídku? Vydal jsi už někdy při bohoslužbě nebo jinde svědectví o své víře? A zažil jsi už někdy radost z toho, že skrze svatého Ducha, který žije v tobě, skrze tvé vyznání víry přišli k víře i jiní?

     Oddělení křtu a svátostného uschopnění ke svědectví nevzniklo - podle katolického chápání - pouze lidským přemýšlením. Milost Boží je rozmanitá (1Pt 4, 10), Bůh nás přivádí do vztahu k sobě, a tím začíná už dnes naše vzkříšení, náš věčný život. Vztahuje nás však i k druhým, a dary svatého Ducha nás uschopňuje ke službě víře druhých (viz obrázky ve 3. a 4. týdnu v 1. dílu). Oba aspekty jsou neoddělitelné a jsou výrazem jediné milostivosti Boží, ale nejsou ve všech ohledech jedno a totéž. To se ukazuje v rozdílných “znameních” křtu a biřmování. I evangelické církve trvají na dějinném kontaktu s počáteční zkušeností církve, neboť nebyla v dějinách církve doba, v níž by poselství o Kristu nebylo zvěstováno a předáváno z generace na generaci. V tom jsou evangeličtí i katoličtí křesťané zajedno. Při zvěstování poselství o Kristu celá církev ve všech dobách následuje apoštoly.

E-mail na pana faráře: farnostkostelec@gmail.com

Pro komunikaci s webmastery ohledně webu, čerstvé novinky, změny a podobně, které chcete dát na web můžete posílat na následující adresu.
Případné změny budeme konzultovat s panem farářem, možná by bylo dobré vyžádat si od pana faráře souhlas podávat informace (požadavky) přímo na nás, aby se komunikace zjednodušila.

E-mail na webmastry: info@farnostkostelec.cz

Číslo farního účtu pro případnou podporu a dary:  426287379/0800

Děkujeme

Kontakt

Římskokatolická farnost Kostelec nad Černými Lesy administrátor Jaroslav Lízner Nám. Smiřických 23 281 63 Kostelec nad Černými Lesy 731 128 512
321 697 370 (nejsou vidět zmeškané hovory)