6. týden
D A R Y S V A T É H O D U C H A
Přijetí darů svatého Ducha: Cesta k živé farní obci
1. Dary svatého Ducha ve farní obci
2. Dar prorokování
3. Dar jazyka
4. Společensko-kritická charizmata
5. Dar uzdravování
1. Dary svatého Ducha ve farní obci
Vykonávat dary svatého Ducha patří k prorocko-charizmatické podstatě církve a bylo v ní vždycky živé. Ovšem vykonávat některé dary Ducha si už ve druhém a třetím století vyhradil církevní úřad, takže vznikl výrazný rozdíl mezi “duchovními” a “laiky”. Po dobách pronásledování začala císařem Konstantinem na začátku 4. století první christianizace veřejného života. Dary svatého Ducha sloužící misii ustoupily do pozadí a chrizmatika prvotní církve se stahovala v následující době stále víc do mystiky klášterů.31) Odtud pak vycházely stále znovu prorocké impulzy (žebravé řády středověku, lidové misie “novověku” apod.). Také ostatní charizmata uvedená v Novém zákoně zůstala v církvi zachována: charizma výuky, péče o chudé a nemocné, uzdravování (posledně jmenované především na některých poutních místech) atd. Nikdy rovněž nezemřelo všeobecné kněžství všech věřících. Zůstalo živé ve vztahu rodičů k dětem, učitelů k žákům atd., ale osobní vztah k Bohu se přesto stále víc stahoval do soukromí, především od doby “osvícenství” v 18. století.
Historici se shodují v tom, že události kolem poloviny 20. století představují jeden z největších historických mezníků, připravený nástupem průmyslové kultury v 18. století. Lidé pociťují výrazněji než dříve, že ve stále komplikovanějším životě jsou na sobě závislí. V tomto kroku od “já” k “my”, v této socializaci a solidarizaci se ohlašuje nová epocha. Náš pohled se osvobozuje pro sociální zkušenost s Bohem, dosvědčenou v Novém zákoně, o níž jsme mluvili ve 2. týdnu, a tím zároveň také pro zkušenost s církví a s farní obcí, k níž každý něčím přispívá. Naléhavé volání reformátorů 16. století tím dostává nový význam. I společná synoda německých biskupů ve svém dokumentu o pastorační službě ve farní obci říká: “Jedním z nejdůležitějších cílů církevního reformního hnutí je živá farní obec, v níž spolupracují mnohotvárné dary svatého Ducha” (1.1.1). Přesto je nutné ještě zdůraznit, že vykonávání darů Ducha nelze zavést jako liturgickou reformu nebo zřízení farní rady a jiných grémií. To předpokládá, že se každý křesťan velice osobně otevře přijetí těchto darů. Tedy krok víry, obnovy křtu a obnovy ducha je předpokladem pro přijetí darů Ducha.
Důležitým organizačním a pastoračním zárodkem je zde příprava mladistvých na konfirmaci a k přijetí svátosti biřmování, když tuto přípravu vedou aktivní členové farní obce. Je vhodné, aby ti, kteří tuto službu vykonávají, utvořili modlitební skupinu ve farnosti, aby si vzájemně pomohli k osobnímu kroku obnovy ducha a k přijetí darů svatého Ducha. Taková skupina by byla zároveň modelem modlitebních skupin vůbec. Není to kruh přátel, “charizmatický kroužek”, není to pouze skupina pro zkušenosti se sebou. Chce sloužit výstavbě a oživení farní obce. Jestliže z nějaké modlitební skupiny nevycházejí stavební impulsy pro život farnosti, zůstává nejenom neplodná, ale často má také tendenci stáhnout se ze života farní obce a odštěpit se. To však není obnova farní obce a církve, ale její rozpad.
Je samozřejmé, že zpočátku se mohou a smějí tvořit i modlitební skupiny přesahující jednu farnost. Nejsou-li však členové těchto skupin aktivní i ve své farní obci, neberou-li na sebe odpovědnost za ni a nepomáhají-li podle možnosti i tam k vytváření modlitebních skupin, nemůže charizmatická obnova rozvinout svou dynamiku k obnově církve.
V dalším můžeme popsat jenom některá charizmata. Omezíme se přitom na taková, která v Novém zákoně patří k normálnímu životu obce, v průběhu dějin však postupně upadla do zapomenutí. Přitom se dostane ke slovu současně trojí neblahá privátnost víry: vůči Bohu, vůči obci a vůči společnosti.
2. Dar prorokování32)
Svatý Pavel považuje tento dar po apoštolské službě za nejdůležitější v církvi (1K 12,28) a nabádá proto každého k tomu, aby se tomuto daru otevřel (1K 14,1), i když ne každému se tohoto daru dostane (1K 12,29). Na daru prorokování můžeme dobře ukázat, co je charizma, neboť tento dar je původní forma charizmatu vůbec: “Kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí a povzbuzení” (1K 14,3). Krásný příklad prorocké řeči je ve 2K 5,20: “Jsme tedy posly Kristovými, Bůh k vám promlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: Dejte se smířit s Bohem!” Když tedy někdo v modlitebním shromáždění zvolá: “Smiřte se s Bohem!”, vytuší přítomní podle způsobu, jakým byla tato věta řečena, že tu k nim nemluví člověk, který si něco předsevzal, který před ně předstoupil s osobním požadavkem, ale že je tu činný Bůh: “Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé poslaní od Boha” (2Pt 1,21). Toto je nesmírný proces a každý hned tuší: Nemohu si prostě umínit, že promluvím k druhým na místě Kristově. Nemohu chtít, aby Bůh skrze mně vyřídil poselství ostatním. Mám-li mluvit na místě Boha, musím být na něm plně závislý, vydat se mu, naslouchat mu. Bůh mě ovšem neužívá jako mluvicí stroj, užívá mé pocity, mou vůli, můj rozum, má ústa, aby mluvil k přítomným. Starozákonní proroci často ukazovali, že nic není tak namáhavé a vzrušující, jako když člověk soustředěně naslouchá Bohu a mluví na místě Boha. Proto lze do tohoto daru vrůst jenom po hlubokém osobním odevzdání svého života Bohu.
Jako první krok se doporučuje pronášet ve shromáždění slova bible. Prorocký charakter této služby je v tom, že tato slova odpovídají situaci, to znamená, že vycházejí ze souvislosti modlitební bohoslužby, budují, nabádají, těší. Tak se například někdo během bohoslužby modlil o milost obrácení a jiný mu odpověděl slovem z knihy Zjevení: “Vzpamatuj se a čiň pokání. Hle stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou” (Zj 3,19n). Je neuvěřitelné, jak může takové slovo zapůsobit. Kdyby tu teď byl tělesně přítomen Ježíš, mohl by říci tu větu on, a on ji opravdu říká ústy někoho z přítomných!
Komu je dán dar prorokování, naslouchá vnitřně volání a pokynů živého, vyvýšeného Pána a ptá se: Co by teď Ježíš řekl, kdyby byl jako muž z Nazareta mezi námi ještě přítomen? Co chce teď živý Ježíš přítomným říci? Proto jsou proroctví často pronášena formou první osoby, jako by teď a tady mluvil Ježíš.
Další krok je, když Bůh jednotlivce vede tak daleko, že mu dá k dispozici své vlastní představy, slova, obrazy a mluví skrze něj k druhým. Proroctví přitom nemusí být bezpodmínečně pronášena formou první osoby. Často je lepší, když někdo povstane a řekne: “Věřím, že Bůh by nám teď řekl ... .”
Následující proroctví bylo proneseno na svatodušní pondělí 1975 během slavnosti eucharistie, kterou kardinál Suenens koncelebroval se 750 kněžími, a za účasti 10 000 věřících na mezinárodním kongresu katolické charizmatické obnovy církve. Pravděpodobně to bylo poprvé v dějinách svatopetrského dómu, že takto volně formulované proroctví bylo proneseno během slavení eucharistie:
“Posílil jsem tě svou silou. Chci obnovit svou církev, chci vést svůj lid k nové jednotě. Žádám tě: Odvrať se od neužitečných zábav, měj čas pro mně! Rád bych do hloubky proměnil váš život. Pohlédněte na mne! Jsem ve své církvi stále ještě přítomen. Znovu vás volám. Nově si vytvořím zástupy svědků a shromáždím svůj lid. Moje síla spočívá na něm. Budou následovat mého vyvoleného Pastýře. Neodvracej se ode mně! Nech se mnou proniknout! Zakus můj život, mého Ducha, mou sílu! Chci vést svět ke svobodě.”
Podle Pavlovych pravidel mají přítomní posuzovat, zda proroctví pochází od Boha (1K 14,29). Může být zcela nutné, aby shromáždění nesouhlasilo. Citované proroctví, které pronesl nějaký “laik”, však bylo v katedrále svatého Petra potvrzeno dlouhotrvajícím potleskem, a to i přítomnými biskupy, od nichž se v prvé řadě očekává dar rozlišování (o tom víc v 7. týdnu). Jsou také “falešní proroci” (Mk 13,6.22; Mt 7,15; 1J 4,1; 2Pt 2,1; atd.)! Dejme tomu, že by se ve zmíněném proroctví vyskytla také věta: “Oddělte se od vaší církve, odstraňte svátosti. Můj Duch je to, který oživuje, a všechno ostatní je lidské dílo”. Je zřejmé, že taková výzva k rozkolu by nebyla dána svatým Duchem, který je Duchem jednoty.
Ne vždycky je možné přesně rozlišit, co pochází od Boha, co od lidí, nebo dokonce od protibožských sil. Zůstává zbytek nejistoty, který tkví v lidské svobodě a v možnosti omylu. Vždycky je Bůh zcela činný a vždycky je člověk zcela angažovaný. Prorok pronáší slova, která vycházejí z něj samého. V nich se objevují představy a obrazy, které souvisejí s jeho životní historií a životní zkušeností. Současně však chce Bůh skrze ně mluvit k druhým, probudit je k víře. Přesná hranice se ovšem nedá stanovit, a proto Pavel říká, že přítomní mají “posuzovat” (1K 14,29.32). Poslední soud o pravosti darů svatého Ducha přísluší podle katolického chápání celku všech biskupů jako reprezentantům celé církve. Pro evangelíky má tuto funkci příslušný místní sbor ve svém spojení s ostatními místními sbory (srv. evangelický příspěvek na konci 7. týdne).
Když vykonáváš prorocký dar, vydáváš tím svoji privátnost (své soukromí) Bohu a farní obci. Je-li to Bůh, který skrze tebe nabádá, potom se předpokládá, že jsi své pocity, svou vůli, svůj rozum, sebe sama zcela a úplně otevřel a dal k dispozici Bohu. Slovo “privátní” (soukromý) znamená “oddělený”. Kdo mluví na místě Kristově, není už v tomto procesu oddělen od Boha, ale milostivě je s ním sjednocen. Prorok se však vzdává svého soukromí i vůči obci. Nemluví “za sebe”, ale jako člen obce a podřizuje se úsudku ostatních proroků.
3. Dar modlitby v jazycích
Mnozí se zbaví svého soukromí vůči Bohu potom, co dostanou dar modlitby v jazycích: “Kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu a nikdo mu nerozumí. Je puzen Duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím” (1K 14,2). Bůh je nejen nepoznatelný, ale také nevyslovitelný. To je výslovné učení a dogma církve. Boží tajemství nemůžeme v naší obyčejné lidské řeči obsáhnout a vyslovit. Modlitba v jazycích je však vyslovením toho, co zůstává navěky nevyslovitelné! Musíme tedy Bohu dovolit, aby vnikl do naší schopnosti mluvit, aby v nás vyslovil své tajemství. Modlitbou v jazycích se vydáváme Bohu až do hlubin našeho člověčenství. Nejhlubším výrazem toho je schopnost mluvit (zvíře se nikdy nenaučí lidské řeči). Ve slově “já” jsem sám zcela přítomen, tělem a duší, rozumem, vůlí a city. Nikdo nemůže místo mě říci mé “já” nebo “ty”. Modlitba v jazycích je v tomto smyslu přímé oslovení Boha, vycházející z osobních hloubek, aniž ten kdo se modlí, rozumí “smyslu” (srv. 1K 14,11).
Toto vyslovení nevyslovitelného se stalo téměř neznámým. Jestliže jsme je ještě nikdy neslyšeli, nebo nezažili na sobě, nemůžeme si o něm učinit ani nejmenší představu. Proto se tato modlitba setkává s mnoha nedorozuměními.33) Není to - jak se snaží mnohé biblické překlady přiblížit - řeč “ve vytržení” nebo “extatická”, ale úplně normální řeč v normálním tónu. Pavel předpokládá, že člověk, který se takto modlí, může začít nebo přestat kdy sám chce (1K 14,27; “jeden po druhém”). Modlitbě v jazycích se zpravidla naslouchá jako vysílání zpráv v rozhlase v nějaké řeči, která je posluchači zcela neznámá. Jde o sled samohlásek a souhlásek s určitou melodií řeči a rytmikou, s tím rozdílem, že toto mluvení je z hlediska rozumu “nesmyslné”, a kromě toho velmi osobní, protože vychází z postoje hluboké úcty a klanění.
Předstupně k tomu známe i v našem tradičním modlení. V gregoriánském chorálu jsou dlouhé sledy tónů, při nichž se zpívá jenom samohláska “a” (například na závěr Alleluja). Samohláska “a” v sobě nemá “smysl”, neobsahuje žádné sdělení, žádnou informaci. V takovém zpívání Bohu z vlastního nitra je to pouze slovní most k Bohu. Vychází z hlubších vrstev mé osoby, které čistě rozumově nelze obsáhnout. Podobný postup je při modlitbě k Ježíši, která je známá především ve východní církvi. Ten, kdo se modlí, často celé hodiny opakuje zvolání: “Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou”. Když jsme slyšeli tuto větu jednou, známe obsah, ale při této formě modlení nezáleží v první řadě právě na obsahu, ale na procesu, v němž oslovuji Ježíše, Boha, a tak zakouším jeho přítomnost ve mně. Pro “rozum” je takové neustálé opakování “nesmyslné”. Podobně se děje v modlitbě růžence. Během modlitby nesledujeme rozumem obsah každého jednotlivého slova, nebo vyslovovaných vět. Nemá “smysl” 50krát říkat tutéž modlitbu. Při modlitbě v jazycích k tomu přistupuje jenom jedno. Vyslovované samohlásky a souhlásky patří nějaké řeči, kterou neznáme, kterou v této formě ještě nikdo nemluvil. V ní se vyslovuji před Bohem já sám, odevzdávám úplně sám sebe i svoji řeč jemu.
Odevzdání se Bohu v modlitbě v jazycích může vyjadřovat dík (1K 14,16), přímluvu (Ř 8,27; Ef 6,18), zvěstování velkých Božích činů (Sk 2,11;10,46). Nejhlubší dimenze však dosáhne, když se klaníme Bohu kvůli němu samotnému. Když Boha chválíme za jeho stvoření, můžeme vypočítávat mnohé tvory, které stvořil. Když jej ale chválíme, protože je nezměrné, nepochopitelné, nevyslovitelné tajemství (srv. 1K 14,2), selhávají nám slova. Můžeme jenom volat: “Chválíme tě, velebíme tě, vzdáváme ti díky”, a museli bychom vlastně tato zvolání stále opakovat, nebo začít s výčtem Božích “vlastností”: “Ty jediný jsi svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi svrchovaný atd.”. Jde-li o samotného Boha, protože je Bůh, nevíme skutečně co a jak se máme modlit. Můžeme se potom jenom odevzdat přítomnosti Božího Ducha v nás. On sám “se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním” (Ř 8,26). Řecké slovo, které se na tomto místě překládá jako “lkát”, bylo v prostředí Nového zákona odborným výrazem pro modlitbu, která nevycházela z rozumové úvahy, ale z Ducha.34) Toto slovo se vyskytuje také v Mk 7,34 a 8,12. Marek se tedy pravděpodobně také domníval, že i Ježíš se takto modlil.
Nazýváme-li Boha nevyslovitelným tajemstvím, myslíme tím, že ani všechny možnosti naší řeči ani celý obsah našeho chápání jej nemohou pojmout. To platí také pro slova “Bůh”, “Otec”, “svatý” atd. Spojujeme s nimi určité představy a obsahy, které jsou převzaty z naší lidské zkušenosti. Je-li Bůh “otec”, ale, jak říká bible od první do poslední knihy, “jehož nelze zakusit”, lze jeho tajemství vyjádřit jenom slovy, která nejsou převzata z naší lidské zkušenosti. Kromě toho se můžeme naší mateřštinou a mnoha naučenými rozumovými pojmy velmi dobře vůči Bohu zaštítit, mluvit o něm. Modlitbou v jazycích však mluvíme k Bohu (1K 14,2). Proto v ní nesdělujeme něco také ostatním lidem, ale vzděláváme sami sebe, přinášíme před Boha sebe (1K 14,4).
Z tohoto důvodu varuje Pavel před tím, aby v bohoslužbách farní obce vystupovala modlitba v jazycích do popředí. Není-li, kdo by ji “vyložil”, nemá se nikdo před farní obcí takto modlit. Máme to dělat “pro sebe a před Bohem” (1K 14,28). Tato forma modlitby zůstává tedy natolik soukromou, nakolik v první řadě obohacuje “soukromou” modlitbu. V samotném procesu této modlitby se však hluboce vzdáváme soukromí vůči Bohu, neboť v něm se už nemodlíme “odděleně” od Boha k nějaké “vyšší bytosti” před a nad stvořením, ale Bůh, svatý Duch se modlí ve mně skrze Krista k Bohu Otci, jehož nelze poznat ani zakusit.
Něco jiného je ovšem společné “zpívání v Duchu” (srv. Ef 5,19n; Ko 3,16n). Někdo zanotuje tón, ostatní se přidají dalšími melodiemi “jak je Duch vnukne” a modlí se přitom v jazycích. Komu tento dar není dán, může spojit s těmito melodiemi i modlitby ve své mateřštině. Toto “zpívání v Duchu” dává modlitební bohoslužbě často netušenou hloubku. Není náhodou, že takový zpěv se často rozvine při mši po opakování slov proměňování a po zvolání: “Tajemství víry”.
Výklad modlitby v jazycích v rámci bohoslužby je podle Pavla zvláštní dar svatého Ducha (1K 12,10). Ten, kdo vykládá modlitbu v jazycích, pokouší se ji opět vykonat, pod vedením svatého Ducha se do ní vcítit a dát jí tak obsah. Je jasné, že se přitom nemůže jednat o “překlad”, neboť ten, kdo se modlí, nespojuje s tím, co říká, žádný obsah. Dar výkladu je dán především proto, aby také ostatní měli z modlitby v jazycích užitek (1K 14,17), aby se udržela společenská dimense zkušenosti s Bohem a aby také rozum nezůstal bez zisku (1K 14, 14). Výklad je tedy spíš doplněním než překladem!
Očekává od tebe Bůh, že také ty poprosíš o tento dar? Korinťanům Pavel říká: “Chtěl bych, abyste se všichni modlili v jazycích” (1K 14, 5) a výslovně děkuje Bohu, že se on sám modlí v jazycích (v. 18). Nabádá proto, aby se dar jazyka nepotlačoval (v.39). Zdůrazňuje však také, že tento Bohem “ustanovený” dar není dán všem (1K 12,28.30). Většině lidí je dán, jsou-li ochotni odevzdat Bohu i svou řeč.
Ten, kdo prosí o dar jazyka v naší moderní, racionální kultuře, musí překonat určité bariery strachu. Jsme výchovou vedeni k tomu, abychom se neustále pozorovali, abychom se při práci řídili rozumem, abychom se nepouštěli příliš rychle a nekriticky do něčeho, co neznáme. Při modlitbě v jazycích však musíme nejdříve vystoupit z loďky, z toho, nač jsme zvyklí, co nás chrání. Musíme se pokusit o nemožné a jít po vodě, ačkoliv považujeme za nemožné, nebo alespoň nepravděpodobné, že nás ponese. Přitom také nám platí Ježíšovo zvolání: “Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!” (Mt 14,27).
Je možné, že budeš poprvé velmi rozrušený, protože skutečně musíš překročit nějaký práh. Musíš se zcela oprostit od sebe. Musíš se jednoduše začít modlit, aniž si všímáš lidí kolem sebe. Mnozí mají před tím strach. Proto je dobré, aby při tvé první modlitbě v jazycích se s tebou modlili ti, kteří tento dar už přijali. Mnozí dostanou dar této modlitby i bez vnitřního vzrušení, jestliže se úplně dětsky a v dobrém smyslu “naivně” vydají Bohu. Tato modlitba sama o sobě nemá nic společného s extazí nebo s citovým výbuchem.
Je nepravděpodobné, že by tato forma modlitby nalezla v blízké budoucnosti přístup do velkých farních bohoslužeb.35) Na závěr Markova evangelia, které vzniklo teprve kolem poloviny druhého století, se říká: “Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení.... budou mluvit novými jazyky” (Mk 16,17). Tedy ještě sto let po Ježíšově smrti bylo všeobecně známo, co znamená modlitba v jazycích. Text ukazuje, že toto “znamení” přítomnosti svatého Ducha bylo dáno nejen prvním křesťanům, ale byl to normální průvodní jev křesťanské misie. Dnes stojíme opět před novou epochou historie víry a ještě jsme nenalezli jazyk, kterým bychom tuto novost stále nového Boha popsali.36) Pán dějin chce náš jazyk očistit, prolomit vnitřní zábrany, dát nám nová slova. Nabídneme-li mu naši schopnost mluvit, budeme opět i v naší srozumitelné mateřštině zvěstovat nově a směle “tajemství evangelia” (Ef 6,19).
Na závěr zdůrazněme, že charizma modlitby v jazycích, jako i každé jiné charizma, předpokládá u člověka jeho přirozenou schopnost, tj. lidskou dovednost mluvit. Modlitba v jazycích musí být tedy, jako každý dar svatého Ducha, zkoumána, je-li pravá. Vyslovování nesrozumitelných posloupností samohlásek a souhlásek je jevem, který lékaři dobře znají při jistých nemocech, nebo při stavech omámení. Takový jev pak není charizmatický, ale má ryze psychický původ.37)
4. Společensko-kritická charizmata
Při modlitbě v jazycích se vzdáváme své soukromé existence vůči Bohu a otevíráme se mu. Proto nyní přechod k rozmluvě o charizmatu společensko-kritické angažovanosti není skokem do úplně jiné oblasti. O toto charizma by měl “usilovat” každý (1K 14,1), stejně jako o ostatní z lásky pramenící dary svatého Ducha. Pavel ve svých seznamech charizmat jmenuje také správcovství, charitativní úkoly, rozdělování darů lásky shromážděných při eucharistické hostině. Slovo, překládané v 1K 12,28 jako “služba potřebným” (antilempsis) znamená úkol toho, jenž při obchodech, dovozu a vývozu dbá na to, aby se dodržovaly dohody. K tomu patří vrozená schopnost ke správní službě. Boží Duch tuto schopnost očišťuje a posiluje a bere ji do služby při výstavbě církve (a společnosti). Tím se z ní stává charizma.
Uvnitř křesťanské obce se tento dar ukazuje nejen jako charizma milosrdenství člověka k člověku, jako osobní služba lásky nemocným a potřebným, ale také jako správa darů lásky před tváří celé farní obce, jako charizma rozdělování (Ř 12,8). Tím se nemyslí pouze vedení účetnictví, ale také péče o to, aby uvnitř místní obce a mezi různými místními obcemi se spravedlivě vyrovnávalo materiální vlastnictví.
Pavel koná sám tuto službu, když vyzývá Korinťany ke sbírce pro chudou obec v Jeruzalémě, aby se přebytek a nedostatek vyrovnaly, (a to jak v materiální, tak i v duchovní oblasti; 2K 8,13n). Něco takového bychom dnes nazvali “rozvojovou pomocí”. Duchovní a materiální vyrovnání mezi chudými a bohatými národy “bez vedlejších úmyslů” (srv. Ř 12,8). Takové vyrovnání předpokládá kritiku existujících poměrů, která se u Pavla ukazuje v souvislosti s agapé před eucharistickou slavností. Ostře kárá Korinťany, protože bohatí zůstávají bohatými a chudí chudými (1K 11,20nn). Nevyzývá sice ke změně stávajících “společenských” poměrů, jako i Ježíš nestanovil nějaký konkrétní společensko-kritický program, ale volá po změně smýšlení, jak vyžaduje Ježíš, a po přijetí důsledků, které z ní plynou. Tak se mění nejen lidé, ale, na základě kritického rozboru a podle okolností i panující struktury.
Pavel dále ukazuje, že společensko-kritická sociální angažovanost křesťana nespočívá pouze v nějakém politickém světovém názoru (ideologii). Tomu totiž nejde v první řadě o pravdu, ale o dosažení politických cílů. Společensko-kritická angažovanost křesťana je však charizma. Je to “milost” (2K 8,1) a historické pokračování Ježíšova sebeodevzdání. Pavel říká o Makedonských, že v materiálním daru dali nejen něco, ale “dali sami sebe předně Pánu a z vůle Boží také nám” (2K 8, 5). Některé překlady text uhlazují (angažovali se předně pro Pána a pak také pro nás). Z počátku nám to připadá trochu přehnané, když se odevzdání materiálních statků popisuje jako odevzdání se Kristu. Toto však není jen emocionálně laděný způsob vyjadřování. Pro Pavla jsou charizmatické, v Kristově štědrosti zakotvené i potřeby a činnosti všedního dne, které bychom označili jako “světské”: “Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: Byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli” (2K 8,9). Ježíš své Boží království nepodržel pro sebe, ale ponížil se, učinil se chudým, aby byl chudý s námi chudými (srv. Fp 2,5-8).
Ptejme se, co to pro každého z nás znamená. Jestliže sociální zkušenost s Bohem v bohoslužbě nevede současně k zesílení sociální a politické angažovanosti, jestliže zůstane omezena na vyvolený kruh tzv. “charizmatiků”, je taková jednostrannost vinou! Můžeš se při bohoslužbě velice dojímavě a uchváceně modlit; neprovázejí-li však tvou víru činy, potom “podvádíš sám sebe” (srv. Ja 1,22). Jsi potom uchvácen víc sebou než Kristem, který se vydal za druhé. “Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: 'Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad', ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá” (Ja 2,15-17).
Jako křesťan jsi ovšem na druhé straně chráněn vůči každé ideologii, která vidí spásu lidstva pouze v rozdělení majetku, a z toho vyvozuje totalitní nárok: “Kdybych rozdal všecko, co mám, ..., ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje” (1K 13,3). Zakusil jsi v sobě Boží tajemství, a máš tedy vnitřní měřítko, podle něhož můžeš měřit všechny totalitní nároky a “spásné nauky”, které nabízí svět. To předpokládá, že se s nimi skutečně vyrovnáš a podle svých sil budeš spolupracovat na změně nespravedlivých sociálních struktur a mocenských vztahů.
Křesťan může a musí být podle okolností solidární i s těmi, kteří odmítají být křesťany, nebo se dokonce prohlašují za ateisty. Ve velké soudní řeči v Mt 25,31-46 se ptají “spravedliví”: “Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nasytili jsme tě, nebo žíznivého a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného a ujali jsme se tě, nebo nahého a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení a přišli jsme za tebou? Král odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili” (vv.37-40). Ti, kteří se zasadili za hladovějící, bezprávné, vězněné, zřejmě vůbec nevěděli, že to všechno udělali pro Krista! Můžeš a musíš být podle okolností solidární se všemi, kteří - aniž by chtěli tebou manipulovat - se angažují “bez vedlejších úmyslů” pro změnu společenských struktur a pro spravedlivé rozdělení majetku. Sociální revoluce 18. a 19. století nevyšly od křesťanů, protože teologie a zbožnost se stáhly do osudového soukromí, protože křesťané zapomněli, že Boží Duch chce uspořádat i sociální poměry lidí mezi sebou. V tom je historická vina křesťanských církví! Můžeš a musíš se neustále angažovat až k protestu a k ostatním prostředkům (nenásilné) změny.
Snad se cítíš jako omilostněný charizmatik, modlíš se v jazycích, při bohoslužbě máš ohromné pocity. Ale propadáš hroznému sebeklamu, když věříš, že to je vlastní a nejdůležitější cesta k Bohu. Vina začíná často přeháněním dobrého! Křest svatým Duchem zachvátil všechny tvé síly a tvé emoce. Ale jestliže tě taková zkušenost odcizí společnosti, jestliže věříš, že teď teprve můžeš vést čistě soukromý, měšťácký život, pak by bylo lépe, abys nikdy nepřišel do styku s charizmatickou obnovou! Buď zbavíš svou víru soukromí také vůči společnosti, nebo zůstaneš i vůči Bohu v soukromí oddělené existence. Potom v tom, co nazýváš “zkušenost s Bohem”, budeš zakoušet možná jen své pocity! Ježíš se stavěl na stranu opovrovaných, kteří byli zbaveni práv, hříšníků, a do této jeho angažovanosti byly zapojeny i jeho city!
5. Dar uzdravování39)
Svatý Pavel pokládá za zcela samozřejmé, že některým členům obce je dán dar uzdravování (1K 12,9.28). Ještě na začátku 2. století bylo napsáno: “Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém ... na choré budou vkládat ruce a uzdraví je” (Mk 16,17n). Dar uzdravovat nikdy v církvi neodumřel. V životopisech mužů a žen Bohem zvlášť povolaných (“svatých”) se setkáváme stále znovu s uzdravováním. Jsou “znamením” přítomnosti svatého Ducha v těchto lidech, a tím zároveň také znameními příchodu budoucího Božího království. Uzdravování tedy probouzí a vyvolává ochotu věřit. Vyžaduje náš pozitivní postoj, naši víru v uzdravující Boží moc. Proto se zpravidla chráníme, abychom s takovými procesy nepřišli do bližšího styku. Mnozí považují za naprosto možné, že někomu ve farní obci je dán dar prorokovat, ale považují za nejvýš nepravděpodobné, že také ještě dnes může být někdo při bohoslužbě farní obce uzdraven. Mnozí nevylučují, že v Lurdech a Fatimě došlo k uzdravení. Ta jsou konečně přezkoumávána lékařskými komisemi. Kdo by ale přišel na myšlenku, že by mu mohl být dán dar uzdravování? Jestliže jej neočekáváš, pak jej také nemůžeš dostat. Abys jej mohl vykonávat, musíš hluboce uvěřit a zcela se odevzdat Bohu. Snad považuješ za možné “vnitřní” uzdravení, protože je lze podle okolností vysvětlit také psychologicky (modlitba o vnitřní uzdravení ve 3. týdnu má ve skutečnosti také toto pozadí), ale fyzicky uzdravit lidi, u nichž se už lékaři vzdali naděje?
Podívejme se nejdříve ještě jednou do Nového zákona. “Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejích synagogách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu”(Mt 4,23). “Jděte, zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium” (Lk 7,21n).
Podle zpráv evangelií jsou všichni, kteří přišli s Ježíšem do užšího kontaktu, uzdraveni ze svých nemocí. Nastalo Boží království! Toto se ukazuje i v poslání, které předvelikonoční Ježíš ukládá učedníkům, a v misijní historii po letnicích: “Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte” (Mt 10,7n). “I vyšli a volali k pokání, vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je” (Mk 6,12n). “Petr se v Lyddě setkal s jedním člověkem, jménem Eneáš, který byl už osm let upoután na lůžko, poněvadž byl ochrnutý. Petr mu řekl: Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje! Vstaň a ustel své lůžko! A Eneáš hned vstal. Všichni obyvatelé Lyddy a Sáronu, kteří to viděli, obrátili se k Pánu”(Sk 9,33-35.40n).
V charizmatické obnově se berou tyto zprávy opět vážně, aniž by se přehlížely dnešní lékařské znalosti. Když někdo při bohoslužbě předstoupí a prosí o uzdravení, jsou všichni do hloubi duše zasaženi a vidí svoji víru zpochybněnou: Máme a smíme teď prosit Boha o uzdravení, ukáže svou moc? Kdo takovou situaci prožije poprvé, tomu je nejdřív cizí, dokonce snad jej odpuzuje. Mnozí teprve po delším procesu vydání se Bohu vrostou do postoje původní důvěry, který je spojen s prosbou o uzdravení a s přijetím daru uzdravování.
Samozřejmě je tu, jako u všech ostatních darů svatého Ducha, nutný dar rozlišování. U toho, kdo prosí o uzdravení, stejně jako v modlitbě přítomných, působí přirozené, v samotném stvoření skryté síly. V lékařské literatuře se nezávisle na náboženských souvislostech líčí spontánní uzdravení těžkých organických nemocí. Příroda uzdravuje sama sebe. Tato v samotném stvoření založená možnost spontánního uzdravení je základem charizmatického uzdravování. Ono není nadpřirozené svou podstatou, ale ve způsobu, jak se děje. Mobilizují se uzdravující síly, které jsou ve stvoření. Stvoření je přiváděno k sobě a uvnitř vlastních možností je uvedeno do pořádku. Bůh stvořil člověka jako svůj věrný obraz, jako svého partnera, a do vztahu k Bohu je zahrnuto i tělo člověka. Nemoc a smrt jsou ve smyslu Nového zákona znamením oddělení od Boha, znamením hříchu (Ř 6,23). Kristus sice nezrušil nemoc a smrt, ale vzal jim jejich protibožský charakter. Když se tedy člověk v hluboké původní důvěře úplně odevzdá Bohu, působí to až do jeho tělesnosti.
Přitom si musíme uvědomit, že mnohá fysiologická onemocnění jsou podmíněna psychicky. Mnoho pacientů, kteří dnes zaplňují lékařské ordinace, trpí “vegetativní dystonií”, která má své kořeny v osobním napětí, hněvu, stresu, pracovním přetížení, falešné ctižádosti, emocionální nevyrovnanosti atd. Z ní pocházejí často fyziologická onemocnění. Lékař tedy nemůže některá organická onemocnění uzdravit ani nejlepšími léky, jestliže se zároveň nenasadí také emocionální proces uzdravování. Ten ale zase probíhá v radostných osobních vztazích k druhým lidem. Nejvyšší osobní vztah, který může člověk zakusit, je vztah k Bohu. Ten jej proto také nejvíc uchvátí a trvale ovlivní. Je tedy zřejmé, že úplné odevzdání života Bohu, setkání s ním, může uvést do pohybu také procesy uzdravování v hlubinách člověka. Toto je další zřetelný příklad toho, že člověk nemůže nikdy přesně říci, kde probíhá hranice mezi milostivým působením Boha a přirozenými silami stvoření. Proto se musíme vyhnout tomu, abychom určité procesy označovali příliš překotně a přehnaně jako “nadpřirozené”. Teprve když jsou uzdravení potvrzena lékaři a obstojí ve zkoušce času, lze je označit jako charizmatické Boží působení. Prosba o uzdravení je vždy hlubokým krokem víry, původní důvěry. Když někdo usiluje o uzdravení jako o obchodní úspěch nebo džob, je to jisté znamení toho, že jeho prosby nevycházejí z důvěry v Boha.
Ti, kterým je propůjčen dar uzdravovat, musí mít vrozené předpoklady. Je to stejné jako u každého jiného charizmatu. Součinnost těchto schopností je natolik charizmatická, nakolik je Božím Duchem očištěna, zintenzívněna a použita k výstavbě církve. Důležité je dále, že tento dar je přislíben církvi jako celku a jednotlivec jej vykonává v zastoupení celé církve. O uzdravení se proto modlí celé shromáždění, a každý je zván, aby vkládal ruce. Nejvnitřnější pohnutkou k tomuto jednání je láska živého Ježíše k nemocnému. Když křesťané navzájem prosí o uzdravení, pak je mezi nimi Kristův mír, jeho svoboda, jeho radost. Nejedná se pouze o skupinovou terapii, ale o výraz sociální zkušenosti s Bohem. Uzdravení je darováno v očekávající víře!
Co se ale stane, jestliže Bůh prosbu o uzdravení nevyplní? Skupina nebo farní obec musí vrůst do vykonávání tohoto daru svatého Ducha. To se děje natolik, nakolik roste víra. Nejen nějaká víra je předpokladem pro uzdravení, ale taková, která “přenáší hory” (Mt 17,20; 1K 13,2). Tento obraz má ukázat, že musí být překonány rozpory, které tkví v dosud nevykoupené skutečnosti stvoření, nebo dokonce ve vlivu protibožských sil. Takovou víru měl setník z Kafarnaum (Mt 8,10), a proto mu Ježíš řekl: “Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň” (Mt 8, 13). Setník očekává od Ježíše všechno, i to, že uzdravuje na dálku: “Pane, nezasloužím si, abys vešel pod mou střechu; ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven” (Mt 8,8). Toto slovo důvěry opakujeme před přijetím eucharistických darů a vztahujeme je na sebe (“a má duše bude uzdravena”). Ale jsme si toho vůbec vědomi, že tím zároveň prosíme také o uzdravení?
Na tomto příkladě se ukazuje, že znamení uzdravení úzce souvisí se svátostnými znameními. Ale nejen Ježíšova eucharistická přítomnost má uzdravující sílu, ale také svátost pokání (uzdravení vzpoury vůči Bohu), manželství (uzdravení osobních vztahů). V modlitbě po svátostném pomazání nemocných se říká: “Prosíme tě, náš Vykupiteli, uzdrav milostí Ducha svatého neduhy tohoto nemocného, zhoj jeho rány, odpusť mu hříchy, zbav jej všeho, čím duševně i tělesně trpí a vrať mu milosrdně plné zdraví duše i těla, aby se s pomocí tvého milosrdenství zotavil a mohl opět plnit své povinnosti”.
Svátost pomazání nemocných není v první řadě přípravou na smrt, ale prosbou o uzdravení. Nemusíme zdůrazňovat, že ani charizmatické uzdravení, ani svátost pomazání nemocných není náhražkou odborného lékařského ošetření.
Názor, že dar uzdravování je propůjčován celé obci, je hezky ilustrován v dopise, který Luther napsal v posledním roce svého života (je tedy podepřen celoživotní zkušeností). Píše pastoru ve Wittenbergu, aby jeho sbor “skrze modlitbu v Kristu” uzdravil jednoho muže, který trpěl mánií. Dává mu tuto radu: “Jdi k němu na návštěvu a vezmi s sebou pomocného kazatele a dva nebo tři dobré muže. Měj přitom naprosto pevnou důvěru, protože ty jsi místní pastor a vykonáváš církevní úřad. Vlož na nemocného ruce a řekni: “Pokoj s tebou, milý bratře, pokoj od Boha, našeho Otce a od Pána Ježíše Krista!” Potom se nad ním nahlas modli vyznání víry a Otčenáš. Uzavři těmito slovy: Bože, všemohoucí Otče, tys nám skrze svého Syna řekl: 'Vpravdě vám pravím,budete -li Otce o něco prosit v mém jménu, dá vám to'. Znovu zcela naléhavě přikázal se modlit: 'Proste a bude vám dáno'. Stejně v 50. žalmu: 'Až mě budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat'. Podle takových slov a takového příkazu tvého Syna prosíme my, nehodní hříšníci, s celou silou naší víry tvoje milosrdenství: Všimni si tohoto člověka, osvoboď ho ode všeho zla a znič v něm dílo Satana k oslavě tvého jména, k růstu víry a k posílení svatých skrze našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou žije a kraluje od věků do věků. Amen.Než odejdeš, vlož na něho ruce znovu a řekni: 'Znamením, které provází ty, kdo věří, je i toto: Na nemocného budou vkládat ruce a uzdraví jej.' To všechno konej třikrát denně. Kromě toho se veřejně v kostele z kazatelny modli, dokud vás Pán Bůh nevyslyší. Buďme jednotni ve společné neustálé přímluvě a prosbě v Pánu, s veškerou silou naší víry”(W.Br. 11, Nr 4120, str.11n).
Jestliže nás však Bůh obtíží nemocemi a utrpením i přesto, že jsme se modlili o uzdravení, je také to jeho výslovná vůle, jak Pavel zakusil na sobě: “Kvůli tomu (ostnu, poslu satanovu - mé nemoci) jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla” (2K 12,8). Pavel chápe své utrpení jako podnět k ještě hlubšímu pochopení svého misijního působení. Misionář přichází “ve slabosti a bázni”, aby se jeho víra neopírala o lidskou moudrost, ale o Boží sílu (1K 2,3-5). Navíc Pavel přijímá své utrpení v zastoupení za ty, ke kterým byl poslán: “Proto se raduji, že nyní trpím za vás, a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to je církev. Stal jsem se jejím služebníkem, jak mi to uložil Bůh podle svého záměru, aby se na vás naplnilo Boží slovo” (Ko 1,24n).
