7. týden

R O Z L I Š O V Á N í

 

      1. den: Tvé rozhodnutí pro Krista je nesmazatelnou pečetí

      2. den: Zlé mocnosti a síly se budou pokoušet zvrátit tvé rozhodnutí pro Krista

      3. den: Nech v sobě růst setbu Božího slova

      4. den: Nebuďte ctižádostiví, ale zůstaňte pokorní

      5. den: Nikomu nedáváme v ničem pohoršení

      6. den: Kritika úřadu - kritika společnosti

      7. den: Jak vydávám svědectví?

 

     1. den: Tvé rozhodnutí pro Krista je nesmazatelnou pečetí

   Nejdůležitějším ze všech rozhodnutí je rozhodnutí mezi Bohem a protibožskou mocí, mezi Duchem Kristovým a duchem zla. Možná, že ses už v minulých šesti týdnech dal Božím Duchem dovést tak daleko, že se můžeš rozhodnout pro Boha a pro Krista, že jsi tento krok už udělal, nebo brzy uděláš. Už ve 4. týdnu jsme řekli: Každý hřích nám může být odpuštěn, ale zanedbáme-li vědomě rozhodnout se pro Krista, nemůže nám Bůh tento hřích odpustit, protože jsme ho o to neprosili. Rozhodneme- li se však pro Krista, zůstáváme tímto rozhodnutím provždy označeni. Už nemůžeme naplno couvnout. Už nemůžeme jednat, jako bychom o Bohu nic neslyšeli, nikdy jeho nabídku nepřijali. Vede se nám podobně jako manželům, kteří se kdysi velmi hluboce milovali. Zůstávají ovlivněni jeden druhým a ani po pozdějším rozchodu nemohou dělat, jako by se nikdy nepotkali. Nesou v sobě otisk toho druhého jako nesmazatelnou pečeť. Láska se může proměnit v nenávist a odklon, ale hluboké vzájemné ovlivnění se tím neodstraní, ale obrátí se v jeho protiklad. V tomto smyslu říká Nový zákon vícekrát, že Bůh nám při křtu vtiskl znamení. “Ten, kdo nás spolu s vámi staví na pevný základ v Kristu a kdo si nás posvětil, je Bůh. On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil” (2K 1,21n). “V něm (v Kristu) byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého” (Ef 1,13). “Nedopřejte místa ďáblu ... . A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám” (Ef 4,27.30nn).

     Naše rozhodnutí pro Krista se nestalo jen mocí svatého Ducha, ale svatý Duch se při tomto rozhodnutí vtiskl do naší duše jako pečetidlo do vosku. Důležité dokumenty jsou i dnes ještě opatřovány pečetí, a tím ověřovány a neodvolatelně potvrzovány. Tak se píše v listě Židům: “Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání” (Žd 6,4-6). Křtem jsme okusili nebeské dary, sílu budoucího světa, a dosáhlo-li toto rozhodnutí až do našich nejzazších hloubek, nemůžeme takový obrat ve stejné intenzitě opakovat! Obrácení je celoživotní proces, ale první rozhodnutí pro Krista je tak ovlivňující, že tento vliv zůstává nesmazatelným! Tak se stáváme podobnými Kristu, neboť i Kristu “Otec vtiskl svou pečeť” (J 6,27). Uvažuj na začátku 7. týdne o těchto textech. Mají tě učinit šťastným. Rozhodnutí pro Krista se neděje v zasmušilé vážnosti, ale v něm jsme “okusili” sílu přicházejícího světa a patříme už k těm, kdo nesou pečeť Boží na svém čele (Zj 7,3). Dar rozlišování je důsledkem tvé oddělenosti od všeho, co není Boží.

 

      2.den: Zlé mocnosti a síly se budou pokoušet zvrátit tvé rozhodnutí pro Krista

     Když jsi odevzdal před svědky a s jejich pomocí svůj život Kristu, budeš více než dosud pociťovat pokušení zneužít duchovní sílu, která ti byla darována (viz 1. odst. přednášky 7. týdne). Kristus byl po svém křtu svatým Duchem uveden do tohoto pokušení. Satan nepopíral, že Kristus byl pokřtěn svatým Duchem, ale pokoušel se tuto událost obrátit v opak. Ježíš má svou moc zneužít (Lk 4,1-13), a tak jistým způsobem odpadnout od Boha, což by bez jeho zkušenosti se svatým Duchem nebylo vůbec možné! Ani nám se nepovede jinak. Rozhodnutí pro Krista se musí stávat stále zřetelnějším oddělením od zlých mocností a sil. To nejde bez boje: “A tak, bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zdroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát” (Ef 6,10-13).

     Síla a moc Páně, kterou se máme stát silnými, je Duch Páně, jak je to v témž listě: “Prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil “vnitřní člověk” (Ef 3,16). Tuto prosbu Bůh vždy vyplní, protože jej prosíme o plnost jeho svatého Ducha, protože tato prosba je možná jen mocí jeho svatého Ducha, takže už je splněna dříve, než ji vyslovíme! Kdo tedy prosí o plnost svatého Ducha, smí si být jist, že v něm už Božím Duchem moc a síla přibyla! Toto aktivizuje zlé mocnosti a síly. Ony se pokoušely Ježíše po křtu svatým Duchem pohnout ke zneužití jeho darů svatého Ducha. Tobě se nepovede jinak. Každý z nás musí “bojovat pro evangelium pokoje” (Ef 6,15). List Efesanům popisuje tento boj křesťanů srovnáním s bojovými prostředky tehdejšího vojáka: pancíř spravedlnosti, štít víry, meč Ducha. To vše je shrnuto ve větě: “V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry” (Ef 6,18). Modlitba “v Duchu” je nejsilnější zbraní. Velmi pravděpodobně je zde míněna modlitba jazyky (viz rozdíl mezi modlitbou “v Duchu” a modlitbou “s vědomou myslí”, 1K 14,14n). Je to modlitba vítězství, neboť Boží Duch sám se modlí v nás! Očišťuje hloubky naší bytosti od stále znovu se vynořující nedůvěry vůči Bohu. Zejména v bezvýchodných situacích, při zklamáních, pomluvách, vzrůstajícím hněvu, nepřátelství, sexuálním nepořádku očišťuje tato modlitba naše pohnutky a mysl!

     Text napomíná dále: “Odolejte ďáblovým svodům”. Nejen že nás ďábel chce dovést ke zneužití našich darů svatého Ducha, ale chce nám i namluvit: “Nebuď tak hloupý, odevzdávat se Bohu, vždyť přece ty sám jsi někdo! Zachovej si zdravou nedůvěru vůči Bohu, neodevzdávej nazpět svou svobodu nebo dokonce svoji řeč! Vyhraď si pro sebe právo rozvázat smlouvu s Bohem, nesplní-li tvá přání!” A Satan nám namlouvá dále: “Možná jsi prosil o obnovu ducha jen v okamžitém rozpoložení, snad jsi to udělal jen proto, že to dělali i ostatní. To všechno je jen skupinová dynamika! A buď poctivý. Přece jsi se nezměnil docela! Nepředstírej si nic! Uvidíš, že za několik týdnů to vyvane! Už nebudeš nic pociťovat. Krize a dny vyprahlosti překonáš sám! Dej od toho ruce pryč a postav se na vlastní nohy!” Satan postihne každého z nás v jeho slabém místě: strach, nedůvěra, pýcha, touha po uplatnění, sebedůvěra, deprese atd. “Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako “lev řvoucí” a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře” (1Pt 5,8n).

 

      3. den: Nech v sobě růst setbu Božího slova

     Podobenství o rozsévači a jeho výklad jsme při bohoslužbách už často slyšeli. Možná výklad na konci tohoto “zácviku” získá nový význam.

     “Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; je to ten, u koho se zaselo podél cesty. U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou” (Mt 13,18-23). Pole je srdce a semeno je Boží slovo. Zasáhlo tě slovo o obrácení v srdci tak jako posluchače Petrova kázání o letnicích (Sk 2,37)? Nebo jsi slovo o obrácení “nepochopil”, protože tvé srdce “obrostlo tukem” (Mt 13,15)? Záhadné a temné jsou naše odpory vůči přijetí Božího slova. Ještě jsme se nikdo zcela neobrátil, nejsme ještě uzdraveni. Už často jsme Ježíše prosili o vložení rukou, otevření očí a uší, ale ještě jsme mu zcela “neporozuměli”. Zůstáváme nepřáteli Božími přes všechny dary jeho milosti, a přestože nás přijal za své děti. “Ten zlý” nám už často vzal všechno zpět, co nám Bůh zasel do srdce. Odpadli jsme od něho a budeme stále znovu odpadat.

     Nebo se musíš počítat k těm, kteří Boží slovo slyší a hned je s radostí přijímají, ale jsou chvilkoví? Kteří při prvních posměšných slovech druhých lidí couvají a vracejí se zpět do starých kolejí? Možná tě nějaká bohoslužba náhle oslovila, líbila se ti atmosféra, otevřenost, setkání s druhými. Měls radost ze své radosti, proto tato radost nešla do hloubky a nezasáhla tvé kořeny. Tvá radost byla vlastně povrchním entuziasmem, a právě proto jen epizodou ve tvém životě, a ne skutečným obrácením a změnou života. Skoro každému se na začátku vedlo také tak.

     Nebo patříš k těm, v nichž slova radost, pokoj, láska Boží sice zapustila kořeny, ale pak byla udušena přehnanými starostmi, konsumem, televizí? Kdo by mohl o sobě říci, že není stále ještě fascinován blahobytem, majetkem nebo vládou moderní kultury: pokrokem, technikou atd. Přečti si ještě jednou, co sis napsal 3. den 1. týdne!

     Nebo můžeš o sobě říci, že slovo o obrácení a spáse zapadlo hluboko do tvého srdce a přineslo užitek, “plody Ducha” (viz Ga 5,22)? Podobenství nás napomíná, abychom byli spokojeni s ovocem a dary, které Duch uděluje jak sám chce (1K 12,11). Láska nežárlí na dary svatého Ducha u ostatních, ale těší se z toho, co Bůh dal jiným. Možná je ovoce svatého Ducha u tebe jen třicetinásobné, u jiných stonásobné. Nikdo si nemůže určit, které a jak mnohé dary svatého Ducha mu budou darovány!

 

      4. den: Nebuďte ctižádostiví, ale zůstaňte pokorní

     V přednášce 7. týdne jsou jmenovány znaky, podle nichž můžeme poznat působení svatého Ducha v nás. Všeobecné znaky (souhlas s Božím slovem a učením církve, služba při výstavbě církve a světa, plnění denních povinností) a osobní rozlišovací znaky (láska, radost, pokoj). Každý z těchto znaků je sám o sobě víceznačný. Když se jich sejde více, nebo všechny dohromady, není třeba pochybovat o pravosti určitého působení svatého Ducha. Při tom je však vždycky možné se ptát, zda je tu při díle více Duch svatý, nebo naše lidské pohnutky ovlivněné naším sklonem ke hříchu. Všem rozlišovacím znakům je společná pokora a odvaha ke službě, neboť všechny dary svatého Ducha jsou uschopněním ke službě druhým! Pokora uznává, že Bůh ve svém věčném plánu každému určil míru milosti. Pavel v listě Římanům, dříve než vypočítává dary svatého Ducha, říká: “Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás” (Ř 12,3.6). “Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování” (Ef 4,7).

     To platí pro každého jednotlivě, i pro charizmatickou obnovu v celku. Kdo se na základě všeobecných i osobních znaků cítí povolán ke spolupráci na obnově církve, má často sklon přeceňovat charizmatickou obnovu jako takovou. Bůh obnovuje svou církev rozličnými způsoby a svatý Duch nepochybně působí nejen v těchto lidech, kteří se otevřeli charizmatické obnově! Často byl už přehnán i sám údaj o počtu těch, kteří jsou charizmatickou obnovou zasaženi. Neděje se to zpravidla z touhy po sebeuplatnění, ale aby se ukázalo, jak Bůh i dnes mocně působí. Ještě větším nebezpečím je však osobní přeceňování sebe, které má základ v nevyhladitelné domýšlivosti. Proto Pavel v souvislosti s dary svatého Ducha vybízí ke střízlivosti a pokoře. Uveďme některé příklady:

     Z d r a v í Může se stát, že se někdo natolik zasazuje pro obnovu, že přecení své duševní i tělesné síly a utrpí duševní i tělesnou újmu. Jsme samozřejmě povoláni dělat vše, co je v našich silách, ale jsme-li při tom přetíženi, máme-li příliš málo spánku, stáváme-li se nevrlými, předrážděnými a nevyváženými, potom je to nesprávné. Máme příklady omilostněných lidí, kteří se doslova zničili ve službě druhým, ale každý musí pro sebe i pro ostatní uvést důkaz, že to je i pro něj Boží vůle! Nejpravděpodobnější je, že tělesné přepínání pochází víc z vlastních popudů než z impulsů svatého Ducha.

     D u š e v n í  o n e m o c n ě n í Často přicházejí do modlitebních skupin lidé labilní, kteří nejsou duševně vyrovnaní a doufají, že ve skupině pomocí charizmatické obnovy dojdou úlevy. Některé modlitební skupiny nezůstaly životaschopnými a rozpadly se, protože se v nich sešli převážně takoví lidé. Zásadně platí, že charizmatická obnova je pro každého námahou, protože obrácení a opuštění sebe sama je často spojeno s velkým vnitřním bojem a předpokládá duševní zdraví. Modlitební skupiny by se zpravidla neměly odvažovat přijímat mezi sebe duševně nemocné lidi, ledaže by měly k dispozici zkušeného psychologa nebo psychoterapeuta. Duševně nemocným nebo labilním lidem vůbec porozumět přesahuje zpravidla znalosti, a také síly členů skupiny. Modlitba o uzdravení vnitřních, duševních zranění předpokládá vždycky jejich poznání, nebo poznání jejich příčin. (Proto se také ve 3. týdnu pokoušíme na všechno se rozpomenout). Pro lidi, kteří jsou v lékařském smyslu duševně nemocní, je však právě toto poznání jejich nemoci to nejobtížnější. Často jsou toho schopni teprve tehdy, když vnitřní i vnější tlak na ně je tak velký, že se nějakým způsobem opravdu rozsypou. Nápravu duševního onemocnění může pak udělat jen zkušený psychoterapeut. Je velkým neštěstím, když někdo není schopen vidět celou skutečnost a její zákonitosti a když se modlitební skupiny pokoušejí - diletantsky a “zadarmo” - dělat psychoterapii! Takto “léčena” duševní onemocnění jsou pak často duchovně překryta a zasuta, a tím hůře se dají odkrýt. Proces duševního uzdravení se tím ještě více odsunul a znemožnil. Naopak, po odborném zásahu mohou modlitební skupiny mnoho přispět v procesu uzdravování svou láskou, radostí a volností, které v nich žijí! Samozřejmě, u duševně nemocných to zase předpokládá pokoru, aby se sami nedělali měřítkem pro zakoušení Boží milosti. Uveďme dva důležité případy:

     a) Deprese Někteří lidé trpí trvale depresemi a skleslostí natolik, že všechno vztahují na sebe a všechno se jim stává odsouzením. Z biblického kázání o obrácení a z návodů, jak lze nahlédnout do sebe sama, vyčtou to, co je už beztak velmi zatěžuje. To zesiluje depresi. Jejich pocity viny, které jsou už stejně velice silné, se zvětšují až k nesnesitelnosti. Vidí ovšem často ostřeji než ostatní, což je skutečně důsledkem obrácení, a mohou tak udělat důležitou službu, nečiní-li se přitom sami absolutním měřítkem pro ostatní. Často se ale také pokoušejí svou skleslost vyrovnat tím, že zvyšují aktivitu, podnikají akce bez kontaktu se skutečností (manio-depresivní psychóza).

     b) Hysterie Také hysterický člověk vztahuje všechno sám na sebe, ale vidí ve všem možnost posílit své uplatnění a vážnost. Zatím co depresivní člověk odkazuje své nesnáze často na vliv Satanův, žije hysterický člověk neoprávněně stále “v nebi”. Nejde mu především o obrácení, ale snaží se o vyšší dary svatého Ducha, aby tak dokumentoval svou převahu. Na základě hluboce zakořeněného pocitu méněcennosti poukazuje stále na to, že ostatní nejsou stále ještě “charizmatičtí”. Protože se to děje stále, dochází v modlitební skupině k neklidu, který není působen svatým Duchem. Následkem jsou časté rozepře a napětí.

      Duševně nevyrovnaní, labilní lidé nemají nikdy působit ve vedení!

 

      5. den: Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení

     Obnova církve nemůže být darována z dneška na zítřek. Tento velmi osobní krok obnovy ducha může růst nejprve v malých skupinách. Ty jsou však často zdrojem neočekávaných signálů, a proto jsou členové takových skupin posuzováni obzvláště kriticky, a to jak vzhledem k jejich jednání ve všedním životě, tak i vzhledem k jejich společensko- kritické angažovanosti. Zvěstování musí být kryto životem. Následující text platí pro každého křesťana: “Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali nadarmo. ... Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění; prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy, mocí Boží. ... Máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše” (2K 6,1.3-7.10).

     Kdo přijde poprvé do styku s obnovou církve, cítí se zpočátku nejistý. Když se totiž do ní pouští, bude muset dovolit, aby se v jeho dosavadním životě mnohé změnilo. První reakcí je proto zpravidla obrana. (To se stalo každému a tato obrana nikdy zcela nepřestane.) Člověk hledá rozličné důvody, aby se do obnovy nemusel zapojit: Možná ti lidé, kteří ji reprezentují, nejsou duševně zcela zdrávi, možná jsou přepjatí. Proto se nejprve díváme, jak se tito lidé chovají ve všedním životě. Jsou lepší než my? S jakým zmocněním vystupují? Plným právem je rozlišovacím znamením pro vnější pozorovatele působení obnovy na konkrétní farní obec nebo řeholní společnost.

     Osobní svědectví pro obnovu může být tak “pohoršlivé”, že se obec rozdělí na “charizmatiky” (už proto bychom toto slovo vůbec neměli používat) a na neprobuzené tradiční křesťany. Když si někdo o sobě myslí, že kvůli své obnově ducha je lepší než ostatní, pak je to velice nesprávné. Naopak, jiní by měli mít důvod k tvrzení, že on je teď jiný a lepší než dříve! Navštěvuje-li někdo jen modlitební setkání, ale života farnosti se už neúčastní, neslouží obnově církve a přijal milost Boží “nadarmo”! O obnově se pak bude právem “špatně mluvit”. Jeho zapojení do farní obce má být spontánně intenzivnější a osobnější než dříve! Mnozí skutečně říkají, že slaví nedělní bohoslužbu ve své farnosti s mnohem větší vnitřní účastí než dříve, neboť se jim nově objevuje Boží přítomnost při bohoslužbě!

     Totéž platí pro řehole i evangelická společenství života. Kde lidé žijí ve velmi těsném kontaktu, může “odloučená” modlitební skupina citelně rušit společný život. Jestliže se uzavře do sebe a někteří její členové přestanou navštěvovat společné modlitby a bohoslužby, nebo chodí na ně nepravidelně, neslouží to obnově řádu, ale vzniká nový “řád” v řádu. To může jít tak daleko, že se takoví členové řádu dostanou do konfliktu s řeholí, nebo vnitřně z řádu odejdou. Avšak na začátku každého řádu byla charizmatická zkušenost a bylo by přímo hříchem proti svatému Duchu nyní ji chtít opustit. Charizmatická obnova nejen že vnáší skutečně nové prvky do křesťanského života, ale má v sobě i sílu neočekávaným způsobem znovu oživit opravdové působení svatého Ducha v minulosti.

 

      6. den: Kritika úřadu - kritika společnosti

     Charizmatická obnova zaostřuje pohled na nepřiměřené nároky na moc jak v církvi, tak i ve společnosti. Nezačíná však s jejich kritikou. Začíná spíše tím, že se vzdává kritiky vůči Bohu, a teprve z duchovního daru rozlišování nechá vyrůstat nezbytnou kritiku v církvi i ve společnosti. Charizmatická obnova svým nejvnitřnějším impulsem není v první řadě reakcí proti stávajícímu stavu, ale akcí, zaměřenou na budoucnost církve a společnosti. To nevylučuje v určitých případech protest. I Pavel vystoupil v přítomnosti všech otevřeně proti Petrovi, když se odchýlil od pravdy evangelia (Ga 2,11-2l). I kritika nespravedlivých společenských vztahů může - a za jistých okolností i má - jít až k protestu, neboť některé nespravedlnosti se jinak nedají odstranit. Taková kritika v církvi je nutná především tehdy, zneužívají-li vedoucí činitelé a mocní svoji moc. Přečteme si několik textů z Nového zákona, které se k tomu vztahují: “Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku - Bůh je svědek! Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskavi, jako když matka chová své děti” (1Te 2,5nn). “Ne, že bychom chtěli panovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti” (2K 1,24). Dějiny církve ukazují, že nositelé úřadů stále znovu podléhali chtivosti po majetku, když hledali své vlastní pocty. Pavel říká: Mohli jsme, jako Kristovi poslové, dát najevo svou důležitost. Neučinili jsme to však, aby naše kázání nebylo přijímáno jako lidské slovo, ale jako slovo Boží (viz 1Te 2,13; 1K 2,3-5). Pro ty, kteří se těší “zvláštní vážnosti” (viz Ga 2,6) je velkým pokušením připisovat sobě samým moc a důležitost Kristovu, a tímto ji zneužívat k vyššímu hodnocení své vlastní osoby. Také proto potřebuje církev “trvalou reformaci”, která je povinností celé církve i každého jednotlivce, jak to říká II. Vatikánský koncil (Dekret o ekumenizmu, čl. 6.1). Některé postoje nositelů úřadu, které byly podnětem k protestům reformátorů 16. století, byly týmž koncilem označeny jako triumfalistické, klerikální a juridické a byly odmítnuty. Podobné postoje však nejsou cizí ani církvím, které z reformace 16. století vyšly. I zde byly často dary svatého Ducha svázány do kompetence úřadu nějakého “duchovního”.

     Tyto vývojové chyby nelze odbourat pouze na sociologické úrovni, zřízením rad, grémií, synodů. Pouhá změna struktur uvnitř církve a její tzv. “demokratizace” není ještě duchovním pokrokem! Co by se ale stalo, kdyby farní rady, kněžské rady, biskupské synody přerušily svá jednání mlčenlivou modlitbou o poznání a moudrost, jak je to popsáno v přednášce 7. týdne?

     Taková duchovní obnova nemůže být vynucena, především ne prostředky, které by byly vzaty z arény politického boje. Bude nám ale zadarmo přidána, jestliže “vedoucí” nechají na sobě vykonat ten velmi osobní proces obnovy ducha. Na mezinárodním kongresu katolické charizmatické obnovy v Římě 1975 vyznal jeden biskup veřejně před 10 000 účastníky: “Dříve jsem byl králem ve své diecézi. Po tom, co jsem prosil ostatní, aby na mě vložili ruce - byla to moje obnova kněžského svěcení - mohu na tuto dobu vzpomínat jen se studem”. Tak si lze představit, že by v budoucnosti i farář mohl před svoji farní obcí obnovit své kněžské svěcení (příp. ordinaci) a poprosit přítomné, aby na něj vložili ruce.

     “Vedoucí” ve velkých křesťanských církvích se nejprve před takovým krokem zaleknou, protože se v nich probudí obava ze zmenšení jejich dějinně vyrostlých “rolí”, z odnětí jejich “důležitosti”. K takové obavě však nejsou objektivní důvody. Mnoho krizí úřadu by nevzniklo, kdyby se farář každý týden těšil na společnou bohoslužbu, při níž bude lidsky i duchovně nesen a při níž přijme z víry druhých víc, než kdy mohl zprostředkovat! Duchovní cestou se z “pánů víry” stanou “služebníci radosti”. “Ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé” (Mk 10,45).

     Takové duchovní odbourání moci, přijaté jako dar, nelze jednoduše přenést do světské, politické skutečnosti. Nelze očekávat, že by se všichni političtí předáci současně obrátili ke Kristu. Teprve na konci dějin, v “nebeském městě”, bude vládnout jen Bůh: “V něm se shromáždí sláva i čest národů. A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže” (Zj 21,24-27). Až do konce dějin bude proto platit Ježíšovo slovo: “Víte, že ti, kteří platí u národů za první nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je” (Mk 10,42). Křesťan má proto ke každé moci tohoto světa “výhradu”, vycházející z víry. Nedá se od ní utlačovat ani zneužívat. Zkušenost víry nás vede k tomu, že za jistých okolností jsou nutná i politická opatření. Princip soukromého prospěchu, používaný v bohatých průmyslových zemích Západu, je stejně nekřesťanský, jako princip kolektivního prospěchu, aplikovaný ve východních zemích. Duchovní obnova je sama o sobě značně společensko-kritická, protože prolamuje tento princip čistého prospěchu. Ctít Boha nepřináší žádný “prospěch”, ale pro pokrok světa je důležitější než výkonná společnost zbavená tajemství. Společensko- kriticky působí v neposlední řadě i ochota snášet mlčky potlačování svobody víry.

 

      7. den: Jak vydávám svědectví?

     Obnovou ducha se stáváme misionáři Ježíše Krista, svědky nového života, který Bůh nabízí všem lidem. Společenství s Bohem zakoušíme zvlášť hluboce, smíme-li prožít, jak jiní lidé naším svědectvím přicházejí k víře. To byla i misijní metoda prvotní církve. Každý křesťan misionářem! Obnova církve se nemůže rozšiřovat reklamou, sdělovacími prostředky, ale pouze osobním svědectvím víry od člověka k člověku (aniž chceme vyloučit současné prostředky, jako je film, magnetofon, časopisy atd.). Moderní reklama má totiž sklon k nepoctivosti a přehánění a oslovuje častěji na prvním místě city. Křesťanské svědectví naproti tomu dosvědčuje skutečnosti!

     Proto bychom měli vydávat svědectví teprve po určité době, v níž jsme se osvědčili. V prvních týdnech nebo i měsících po obnově ducha jsou mnozí hluboce naplněni radostí, že se vrátili k Bohu a smějí zakoušet jeho přítomnost i ve všedním životě. Tento stav je srovnatelný se začátkem velké a silné lásky mezi dvěma lidmi. Zda je však tato láska skutečně pravá a zda vydrží, to se ukáže teprve po nějakém čase. Někdo má v první době po obnově sklon přehnaně vydávat svědectví o svých citech. City ale ještě nic nedokazují, až teprve skutečnost, že Bůh nás a náš život změnil.

     Na druhé straně ale svědectví není pouhá věcná informace, neboť dosvědčujeme to, co jsme zakusili, i když nedosvědčujeme v první řadě naše pocity, ale to, co se naším zasažením - které mohli poznat i druzí - opravdu změnilo. Událost letnic byla pro učedníky jistě úchvatná, neboť ti, kteří prožili zázrak jazyků, žasli a byli vyvedeni z míry, a někteří dokonce s posměškem říkali: “Opili se mladým vínem” (Sk 2,12). Následující Petrovo kázání je však zcela střízlivé. Popisuje jednoduchými a přesnými slovy Ježíšovu cestu, jeho mocné činy a znamení, které konal, které mohl každý - přinejmenším zvenku - poznat. Petr poukazuje především na skutečnost, že učedníci se stali svědky zmrtvýchvstání. Nedosvědčuje přitom své pocity (aby nezakryl skutečnost jako takovou). Důkazem zmrtvýchvstání jsou opět určitá znamení, která může vidět a slyšet každý (Sk 2,33)a Lukáš tím myslí především dar jazyků a dar prorokování. Tato poznatelná skutečnost, že Bůh učinil ukřižovaného Ježíše Pánem, se hluboce dotkla posluchačů (Sk 2,37)! Poznatelné změny v životě učedníků (měli vše společné, prodávali majetek atd.) jsou potom dalším podnětem k růstu mladé církve (Sk 2,43-47).

     Osobní svědectví je něco jako “laické kázání” (i pro školené teology), a kázání se může a má předem důkladně promyslit. Svatý Duch nám potom vnukne, co máme v určitých situacích říci (viz Lk 12,12); při bohoslužbě, v modlitební skupině, ve všedním životě. Pro to, aby svědectví odpovídalo příslušné situaci, platí tato všeobecná základní pravidla:

     a) Naše svědectví musí být v každém případě jednoduché, přesné a pravdivé. Vystříhej se toho, abys druhému kázal. Sděluj vše přirozeným hlasem, normálním tónem jako nějakou zprávu. Pavel říká: “Má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží” (1K 2,4n).

     b) Nezačínej negativním mluvením o jiných (lidech, církvích, představených atd.): “Veliké věci mi učinil ten, jenž je mocný” (Lk 1,49). Obnova církve začíná u mě, já mohu Boha jen pokorně prosit, aby dal svou milost jiným (třeba právě prostřednictvím mého svědectví). Protest proti nesprávnostem, který je za určitých okolností nutný, nepatří do osobního svědectví.

     Ačkoliv Pavel byl hluboce znepokojen, když viděl v Athénách modly (Sk 17,16), nezačíná své kázání pohrdavým agresivním protestem, ale vážně bere hledání Boha jinými lidmi: “Vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví” (Sk 17,22). Svědectví přiměřené situaci hledá vždy bod, v němž se může napojit, neboť je rozdíl, zda vydávám své svědectví před křesťany, kteří na základě své výchovy a tradice plní své povinnosti a jednají podle svých sil, nebo zda mluvím k těm, kteří jsou od církve vzdáleni! Nemluv o tom, co ostatním ještě chybí, ale o Boží nabídce, která nám nabízí víc než můžeme vůbec kdy přijmout!

     c) Základním postojem je láska, a proto naše svědectví nesmí druhého pokořovat nebo zahanbovat. Boží dobrota volá k pokání (Ř 2,4) a tato dobrota musí být cítit i v našem svědectví. Výzva k obrácení, která vychází ze samotného evangelia, je už sama pro mnohé přílišným požadavkem a vyvolává u každého z nás spontánní odpor. Existují však i odpory, které vycházejí ze způsobu, jakým vydáváme svědectví, z naší tendence ukázat cosi jako “duchovní nadřazenost”. Láska proto nekonfrontuje druhého už v prvních větách s dary svatého Ducha, k nimž on nemá ještě žádný vztah. Ten druhý musí mít sám možnost podle přezkoumatelných změn ve tvém životě poznat, že tu působí sám Bůh. V opačném případě by musel mít dar rozlišování, aby mohl přezkoušet pravost některých tvých darů svatého Ducha. Tento dar ale předpokládá ono obrácení, ke kterému by ho Boží dobrota právě skrze tvé svědectví ráda pohnula!

     Z těchto důvodů je důležité rozmyslet si způsob jak vydávat svědectví. Je užitečné, abychom si to nejdříve napsali. Nemělo by trvat déle než 3 minuty, neboť jinak začne člověk řečnit a rozvlekle vypráví nedůležité podrobnosti. Lze to rozdělit do tří bodů:

 

      (i) Můj život před obnovou ducha

     Popiš krátce přiléhavými slovy hlavní směr tvého života. Oč usiluješ, co je pro tebe v životě nejlepší? Po čem toužíš? Je to úspěch, bohatství, ocenění nebo láska druhého člověka? Jak sníš o své budoucnosti? Přečti si znovu, co sis napsal 3. den v 1. týdnu!

     a) Popiš zvláštní situace, konkrétní okolnosti, v nichž se odvíjel tvůj život před obnovou ducha. Vyhni se při tom všeobecným výrazům, ale jmenuj důležité, konkrétní detaily (např. dříve jsem každý večer seděl několik hodin před televizorem; dříve jsem neměl čas pro rodinu, ale jen pro své hobby; skoro jsem se nemodlil; určité maličkosti - jmenuj je - mě přiváděly k zuřivosti; byl jsem přitahován a fascinován tím a tím atd.).

     b) Uvažuj před Bohem, zda bys měl jmenovat hříchy, které patří do zpovědi. Prvotní církev nebyla tak přecitlivělá při veřejném vyznávání osobních hříchů. Bůh ale od nás nevyžaduje, abychom se vydávali všanc lidem, kteří takové vyznání nepřijmou s patřičnou úctou. Zde záleží na okamžité situaci.

 

      (ii) Jak jsem byl doveden k obnově ducha

     Co bylo prvním kontaktem s lidmi, kteří vydávají svědectví o Kristu? Jak jsem vrostl do obnovy (prostřednictvím druhého nebo seminářem)? Co pro mě obnova ducha znamená? Třeba jsi při vkládání rukou nic “nepocítil”, zažil jsi jen velkou vnitřní prázdnotu. Možná jsi ale byl hluboce zasažen. Byla obnova ducha okamžikem obrácení ve tvém životě?

     a) Popiš tuto událost prostými slovy. Vyhni se přehánějícím výrazům, které se jinak při líčení významných událostí užívají (krásný, šťastný, fascinovaný, šílený, nepopsatelný atd.).

     b) Vypověz také otevřeně svůj strach a své překážky odevzdat se Bohu. Popiš své pochybnosti, své kritické úvahy, svůj strach před důsledky atd.

     c) Vyhni se výrazům, které nejsou srozumitelné nezasvěceným, nebo znějí příliš “zbožně” (zachráněn, obrácen, probuzen, znovuzrozen).

 

     (iii) Můj život po obnově ducha

     a) Vyprávěj střízlivě a poctivě o změnách ve tvém životě, bez přehánění. Jinak by si druzí mysleli, že něco takového nemohou dokázat, nebo by to celé považovali za nepravděpodobné: “Láska se nevychloubá a není domýšlivá” (1K 13,4). I zde jmenuj konkrétní jednotlivosti a skutečnosti, které si ostatní mohou prověřit. Kdo je poctivý, musí o sobě přiznat, že ne všechno se změnilo. Nejsou některé tvoje postoje nebo jednání pokračováním tvých vrozených nebo dřívějších způsobů a postojů? Obnovou ducha se nestaneme “lepšími než ostatní”, ale nejvýše “lepšími než dříve”!

     b) Nevyvolávej dojem, že charizmatická obnova je jedinou cestou obnovy církve. Bůh probouzí lidi rozmanitými způsoby k živé víře. Charizmatická obnova není “hnutím”, které shromažďuje své “stoupence”, ale událostí od Boha. A stále zůstává ohrožena lidskou tendencí ke zneužití a hříchu.

     c) Nemluv hned při prvním setkání s ostatními o “zářivých” charizmatech (dar jazyků, prorokování, uzdravování), i když ti byly darovány. Ostatní si mohou pod těmi slovy sotva co představit. Někteří se podobají Athéňanům, kteří “ničemu nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového” (Sk 17,21). Pro mnohé především dar jazyků má v sobě něco senzačního a ptají se především na to. Ačkoli se svatý Pavel modlí jazyky víc než všichni ostatní (1K 14,18), nepřipomíná to při svých, Lukášem popsaných misijních kázáních ani slovem! Předpokladem pro přijetí všech darů svatého Ducha je zemřít spolu s Kristem, přijmout vlastní smrt (viz 7. den 1. týdne).

     “Bůh nám nedal ducha bázlivosti, ale ducha síly, lásky a rozvahy. Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu!” (2Tm 1,7n).

 

E-mail na pana faráře: farnostkostelec@gmail.com

Pro komunikaci s webmastery ohledně webu, čerstvé novinky, změny a podobně, které chcete dát na web můžete posílat na následující adresu.
Případné změny budeme konzultovat s panem farářem, možná by bylo dobré vyžádat si od pana faráře souhlas podávat informace (požadavky) přímo na nás, aby se komunikace zjednodušila.

E-mail na webmastry: info@farnostkostelec.cz

Číslo farního účtu pro případnou podporu a dary:  426287379/0800

Děkujeme

Kontakt

Římskokatolická farnost Kostelec nad Černými Lesy administrátor Jaroslav Lízner Nám. Smiřických 23 281 63 Kostelec nad Černými Lesy 731 128 512
321 697 370 (nejsou vidět zmeškané hovory)