Zrozeni z lásky a pro lásku

Od léta roku 2009 se v Kostelci nad Černými Lesy pravidelně setkáváme nad biblí. Smyslem těchto setkávání je ujasnit si, jakou roli hraje Ježíšovo evangelium o Boží lásce v našich životech a navzájem si pomáhat toto evangelium přijímat jako láskyplné Boží pozvání k dobrému, šťastnému životu.

Je pro mě velikou ctí, že mě Otec Jaroslav požádal o vedení těchto setkání nad biblí. Pro mě osobně tato setkávání znamenají velice mnoho, silně poznamenala můj život. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím zachytit písemně alespoň některé z myšlenek, k nimž jsme se v našich úvahách dopracovali.

Jozef Nagy

Nyní pár slov o poslání těchto stránek.

August Franzen ve své knize Malé církevní dějiny, v kapitole: IROSKOTSKÁ CÍRKEV A JEJÍ MISIE NA PEVNINĚ píše o velikém rozvoji spirituality mnišství v souvislosti s iroskotskou misií.

Začátek citátu.

Mimořádně populární bylo mnišství v 6. století. Celého národa se zmoc­nilo křesťanské nadšení, které vyvolalo nebývalé monastické jaro. Klá­štery rostly a vzkvétaly; byly vysokými školami duchovního života a zbožnosti. Vycházeli z nich nesčetní svatí a učenci. Ostrov byl brzy označován jako insula sanctorum a insula doctorum. Tato zlatá doba irské církve trvala asi do r. 740.

Silný vliv mnišství přirozeně působil zpětně na utváření církevního života. Kmenový klášter pečoval po duchovní stránce o kmen (klan), jeho řeholníci vykonávali duchovní správu, vedli školu a konali pro lid bohoslužby. Proto museli být kněžími. Řeholní kněz se stal v Irsku takřka všeobecně knězem v duchovní správě. Charakter kněze určovaly řeholní zvyky a klášterní formy. Tyto vlastnosti se přenášely iroskotskou misií na pevninu. Čím dál tím více se v dalším průběhu dějin stávaly závazným vzorem pro celý kněžský stav na Západě základní rysy klášterního soužití, které, byly nejprve vlastní jen těmto irským řeholním kněžím: celibát a modlitba hodinek.

Silně ovlivnila kněžský a laický stav v této době především mnišská asketická cvičení, nejprve v Irsku, pak i na pevnině. Byla napodobována strohá kajícnost a umrtvování mnichů. Mnichové kněží jako duchovní pionýři a rádcové přenášeli do laického světa soukromé, tajné a dobro­volné úkony kajícnosti a soukromou zpověď, které se v klášterech i jinde praktikovaly již delší dobu. Podnět k tomu dávali a žádali to patrně i sami horliví laikové; neboť starokřesťanská kající praxe, která dosud měla pro laiky jen veřejné církevní pokání za těžká provinění, jim už nestačila. Individuální duchovní vedení, které měl mnich v klášteře a jež se týkalo i tajných vnitřních hříchů, odpovídalo hlubšímu asketickému úsilí o dokonalost a mniši, kteří bývali často žádáni o radu v duchovních záležitostech, doporučovali je i laikům.

Konec citátu.

Tuto praxi jsem zažil ještě i já sám ve svém mládí, a vlastně až do šedesátých let minulého století, do 2. vatikánského koncilu, a svými důsledky silně poznamenala můj život po všech stránkách.

Jsem velice vděčen kněžím, že mi ukázali krásu liturgie a důležitost svátostí pro můj život. Vedli mě k veliké úctě k eucharistii, zvali mě k co nejčastější účasti na slavení Eucharistie a vybízeli mě k časté adoraci Ježíše ve svatostánku. Naučili mě mít ve veliké úctě chrám a zejména svatostánek v něm. Když jsem se pak během studia na universitě seznámil hlouběji se svými dvěma životními láskami – s moji manželkou Jarkou a s matematikou -, a zejména když pak přišlo zaměstnání a děti, toho času na adoraci Krista ve svatostánku, na setkávání se s Kristem přítomným ve svatostánku se mi dostávalo stále méně a méně, až téměř vymizel. Moje vazba na Krista se oslabovala a projevovalo se to v mnoha oblastech mého života v rodině, v manželství, v zaměstnání,…

Kromě nedělních mší jsem se setkával s Kristem v jeho Slově. Za vlády bolševika jsem navštěvoval biblické hodiny u evangeliků, a pak jsem začal sám vést biblické hodiny v naší vršovické farnosti.

Před několika léty mě požádalo pár maminek, které tehdy byly na mateřské dovolené, abych jim umožnil společné setkávání nad biblí. Začali jsme se setkávat u nás doma a bylo to krásné. Vybírali jsme si různé texty, převážně z evangelií. Při jednom z těchto setkání mě silně oslovil 23 verš 14. kapitoly evangelia svatého Jana:

Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo,

a můj Otec ho bude milovat;

přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

Tehdy jsem si uvědomil, že každá z těchto maminek, jak tady sedí kolem stolu, miluje Pana Ježíše, a tedy, že i Otec a Syn je milují a učinili si u nich příbytek. Každá z nich je svatostánek.

Ve své ženě mám doma svatostánek. Kristus je v něm přítomen stejně, jako je ve svatostánku v kostele.

Toto poznání silně ovlivnilo můj život. Zmíním jen dva důsledky:

Je-li moje žena svatostánek, zaslouží si stejnou úctu jako svatostánek v kostele.

Jestliže si Ježíš učinil příbytek v mé ženě, pak mám možnost adorovat Krista kdykoli, i když nemohu jít do kostela.

Kromě jiného ztrácí opodstatnění ona výmluva: „Nemám čas jít adorovat do kostela, a tedy se mě ta výzva k adoraci Krista ve svatostánku vlastně netýká.“

Pro mě tento nový poznatek představuje značný posun v pohledu na spiritualitu manželů a rodiny.

Tolik k setkávání s Kristem, spojenému téměř úplně s úctou k Eucharistii.

Druhým faktorem, který je zmiňován v citovaném textu, a který silně poznamenal můj duchovní život, jsou „soukromé, tajné a dobro­volné úkony kajícnosti", které „mnichové kněží jako duchovní pionýři a rádcové přenášeli do laického světa.“

Mám silný pocit, že veškerá náboženská výchova v rodině, ve škole i v kostele byla zaměřena na úsilí nehřešit.

Hřích byl to hlavní, o co se Bůh v souvislosti se mnou zajímal.

Pořád mi v uších znělo tak výhružně ono Adamovo: „Non serviam – nebudu sloužit“ a nahánělo mi hrůzu. Neustále jsem se pohyboval na okraji pekla. Jak snadné bylo spáchat smrtelný hřích! Stačil jeden pohled, jedna myšlenka, jeden pohyb rukou, jeden dotek. Potřeboval jsem třicet let vést biblické hodiny, než jsem přišel na to, že pravou tvář Hospodina nevidím ve chvíli, kdy vyhání Adama z ráje, ale kdy se sklání nad závistí a nenávistí drceným Kainem a nabízí mu svoji láskyplnou náruč:

Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? (Gn 4,7)

Toto Hospodinovo pozvání k hostině lásky je nabídka, která může dát pevný základ každému lidskému životu. Tato nabídka života z Boží lásky je předmětem našich úvah při našich setkáváních nad biblí a o tyto myšlenky se chceme na těchto stránkách sdílet.