4. týden

J E Ž Í Š  K R I S T U S

 

      1. den: Jak se modlil Ježíš?

      2. den: Kdo vyznává ústy

      3. den: Obnova ducha nás uschopňuje ke svědectví

      4. den: Sám Ježíš nás křtí svým svatým Duchem

      5. den: Musíš se rozhodnout pro Krista v síle jeho svatého Ducha

      6. den: A když Bůh mlčí?

      7. den: Budeš mě následovat později

 

      1. den: Jak se modlil Ježíš?

     Na začátku každého týdne uvádíme několik myšlenek o modlitbě. V přednášce ve čtvrtém týdnu jsme již ukázali, že Ježíš se nemodlil ke svému Otci jen sám a v soukromí, ale i veřejně a ke svědectví ostatním. Jedna z těchto modliteb zní: “Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce, a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit” (Lk 10,21n; Mt 11,25-27). Z řeckého původního textu poznáváme, že Ježíš zde užívá oslovení, které charakterizuje jeho osobní vztah k Bohu: Abba (otče, tatínku). Jak jsme slyšeli v přednášce, bylo to oslovení pro Ježíšovy současníky zcela neobvyklé, protože bylo převzato z dětského důvěryplného oslovení. Ježíš se tedy nestydí zveřejnit své osobní vztahy k Bohu před ostatními. Tato modlitba se vyskytuje již v nejstarších pramenech a určitě nebyla formulována prvotní křesťanskou obcí. Ježíš sděluje formou modlitby, že jen on zná Boha a že ho jedinečným způsobem zakusil. Současně ukazuje, že ho v této zkušenosti můžeme následovat jen tehdy, otevřeme-li se Bohu v dětské původní důvěře. Z vyučováni a výchovy víme o Bohu příliš mnoho, jsme před ním příliš dospělí! Ježíšův vzor je nám podnětem a povzbuzením, abychom ho následovali a abychom v síle jeho svatého Ducha prostě chválili a oslavovali Boha i před ostatními.

     Ježíš se neostýchal veřejně v modlitbě vyslovit i svou smrtelnou úzkost. Na Olivové hoře dovolil Petrovi, Jakubovi a Janovi, aby viděli, jak hluboce se odevzdal do Boží vůle, a napomínal je, aby se modlili s ním . U Marka čteme: “Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li možné, minula tato hodina. Řekl: Abba, Otče, tobě je všecko možné, odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, ale co ty chceš” (Mk 14,35n; Mt 26,39; Lk 22,42).

     Jaké společenství by si mohla takovou situaci vymyslet? Evangelisté zdůrazňují, že tito tři učedníci s Ježíšem prožili jeho smrtelnou úzkost, jeho chvění před Božím majestátem (vzdálil se, co by kamenem dohodil - Lk 22,41), když se v hodině své nejhlubší osobní osamělosti setkává s Otcem. Ježíš neskrývá toto setkání jako své osobní tajemství, zveřejňuje je v modlitbě, podobně jako při svém křtu (viz Lk 3,21n).

     Jan, zejména v 17. kap. svého evangelia, popsal, jak se Ježíš před svou smrtí v přítomnosti učedníků modlil. Přečtěme si několik vět: “Posvěť je pravdou, tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem poslal je do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni” (J 17,17nn).

     Celá 17. kap. Janova evangelia ukazuje, jak se Ježíš před svými učedníky odhaluje. Vyslovuje zde to své nejosobnější, své odevzdání Otci, ve svědectví slova, aby posílil víru učedníků. Pro Ježíše není jeho vztah k Otci a jeho smrt 'privátní záležitostí', která se nikoho netýká. Ještě na kříži se - podle zpráv u Matouše a Lukáše - modlil “mocným hlasem” (Mt 27,48; Mk 15,34).

     Vidíme, že zpravidla nejsme zvyklí vyjadřovat před druhými, případně i spolu s nimi, svůj osobní vztah k Bohu tak, jak to dělá Ježíš. Po několik století se říkalo: Náboženství je soukromá záležitost! Tvá konfese se nikoho netýká, nepatří se ukazovat na veřejnosti osobní vztah k Bohu. Celé filosofické školy učily, že Boha můžeš poznat jen rozumem, tvé náboženské city nic nedokazují. Ponech si je pro sebe a přidrž se učení velkých filosofů, kteří se pokoušeli Boha poznat. Ty sám nemůžeš Boha ani poznat, ani zakoušet. Můžeš jen plnit své občanské povinnosti. Tak vzniklo dokonalé tabu, byly vysloveny zákazy, stanoveny hranice.

     Každý si to může snadno ověřit, když se v kruhu věřících křesťanů zeptá: “Jaký je tvůj osobní vztah k Bohu?” Rozhostí se trapné mlčení. Ani mezi kněžími a faráři není samozřejmé mluvit o svém osobním vztahu k Bohu, o svých pochybnostech, nebo se před ostatními modlit vlastními slovy. Kdo však ve stejném kruhu věřících křesťanů začne mluvit o sexuálních otázkách, podnítí čilý rozhovor s velmi osobními příspěvky. V této oblasti se v posledních desetiletích prolomilo tabu, které je rovněž velice staré a sahá až do doby církevních otců (řada církevních otců končí zhruba v sedmém století). Jako křesťané nejsme příliš šťastni z toho, jak se toto tabu prolomilo (převážně v biologické rovině), ale tento příklad zřetelně ukazuje, co vůbec tabu znamená.

     Je nutné důrazně upozornit na tuto skutečnost. Jestliže osobní vztah k Bohu musí byt před veřejností - dokonce i v církevním společenství - skrýván, pak je zde něco v nepořádku! V Novém zákoně sice čteme: “Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt” (Mt 6,6). To však bylo řečeno s ohledem na 'pokrytce', kteří se modlí 'na nárožích', “aby byli lidem na očích” (v.5). Chtějí, aby je lidé chválili, že se umějí tak dobře modlit. To je však konec správné modlitby!

     Přečti si znovu celou 17.kap. Janova evangelia a ptej se, zda bys i ty byl ochoten podobně vydávat osobní svědectví před ostatními. Kdosi jednou řekl: “Při této myšlence si připadám jako ořech s tvrdou skořápkou a mám strach, že budu rozlousknut. Mohl by být přece prázdný! “Tento pocit má na počátku každý! Důvěřuj Bohu, že on sám ořech rozlouskne a naplní jej svým svatým Duchem, jeho sílou! Možná, že ses styděl, když ses poprvé pokoušel mluvit s Bohem vlastními slovy a nahlas. Podobně je tomu, modlíš-li se takto poprvé společně s druhými a před nimi, nebo, máš-li před druhými vyslovit své boje a pochybnosti (také to je svědectví). Pán církve sám ti odejme všechen strach a ostych a k vlastnímu překvapení budeš mít sám radost z toho, že vydáváš svědectví o Bohu!

 

      2. den: Kdo vyznává ústy

     Ježíš vydával svědectví o Bohu celým svým životem, slovem i jednáním. Očekává, že i my při jeho následování budeme vydávat o něm svědectví. To se děje celým naším životem, ve všem co děláme i mluvíme, činorodou pomocí, spoluprací na nutných změnách společnosti, sociální angažovaností. Všechny tyto rozličné formy svědectví mají charakter zvěstování, “mluvení” o Bohu. Proto původní formou svědectví je slovy vyřčené vyznání víry. Všimni si, že v následujícím textu se třikrát mluví o tvých ústech: “Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci; je to slovo víry, kterou zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení” (Ř 10,8nn).

     První křesťané vyslovovali takové vyznání nejosobnější formou při bohoslužbách (viz 1K 12,3). Přihlásíme-li se poprvé v modlitebním shromáždění podobně vlastními slovy k Ježíši jako k Pánu a tomu, který skutečně vstal z mrtvých, pocítíme, že naše víra roste. Stává se konkrétní, můžeme ji téměř “vnímat smysly”. Je veliký rozdíl, myslíme-li si tiše: “Ježíš je Pán”, nebo vyslovíme-li to vyznavačsky před ostatními! A také je rozdíl, říkáme-li vyznání víry “v chóru” s ostatními, nebo zda to vyznání Ježíše vyslovujeme zcela osobně před ostatními. Ježíš očekává od každého z nás toto zcela osobní svědectví na pracovišti, v rodině, před těmi, s nimiž žijeme: “Každý, kdo se ke mne přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly.” (Kdo mě však před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly.) (Lk 12,8n). Jaká výzva, žít a jednat způsobem, odpovídajícím tomuto svědectví o Kristu!

      3. den: Obnova ducha nás uschopňuje ke svědectví

     Svatý Duch byl v člověku Ježíši z Nazareta přítomen od prvního okamžiku jeho života. Plně se to však projevilo až při jeho křtu svatým Duchem. Podobně provází Boží dobrota nás od prvního okamžiku naší existence. Když jsme byli jako malé děti pokřtěni, už tehdy nám Bůh účinně a věrně přislíbil, že nám chce dát plnost svého svatého Ducha. Téměř ve všech církvích se na znamení tohoto příslibu vkládají na křtěnce ruce. Boží nabídka v nás však bude působit jen natolik, nakolik ji zcela osobně přijmeme. Proto je křtěnec dotazován před veřejností církve, zda se hlásí ke Kristu a zda se chce odříct Satana. Toto osobní přiznání se ke Kristu před veřejností církve si musíme ve svém životě nechávat vždy znovu darovat. Když na nás přitom vkládají přítomní ruce, není to nový křest, ale obnova toho, co se v nás při křtu působením Božím stalo. A i kdybychom byli pokřtěni v dospělosti, patří obnova křestního slibu k podstatě křtu. Následující text byl určen pro představeného farní obce, ale analogicky je určen všem, kteří byli pokřtěni jako malé děti: “Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vkládáním mých rukou. Neboť Bůh nám nedal Ducha bázlivosti, ale Ducha síly, lásky a rozvahy. Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu. On nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti” (2Tm 1,6-9).

     Zeptej se sám sebe, zda tě Bůh - třeba v posledních týdnech - dovedl tak daleko, že jsi ochoten dodatečně vykonat nebo opakovat svůj křestní slib. Bůh povolal každého z nás a i tebe chce osvobodit ke svědectví pro něho. Jsi-li připraven k tomuto kroku, není to tvá zásluha, neboť dříve, než ses mohl sám rozhodnout pro Krista, udělal už Bůh první krok. Tvé rozhodnutí a tvé odevzdání se je umožněno jeho rozhodnutím a jeho slovem.

 

      4. den: Sám Ježíš nás křtí svým svatým Duchem

     Když se dal Ježíš Janem Křtitelem pokřtít, začala viditelně a veřejně historie křesťanské církve. V události letnic vylil Ježíš svého svatého Ducha na učedníky shromážděné k modlitbě, a tím začalo misijní šíření církve. Petr ve svém kázání o letnicích říká: “'Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit. Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec zaslíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte. ... Ať tedy všechen Israel s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.' Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi a ostatním apoštolům: 'Co máme dělat, bratří?' Petr jim odpověděl: 'Obraťte se a každý z vás ať přijme křest na odpuštění svých hříchů ve jménu Ježíše Krista, a dostanete dar Ducha svatého.'“ (Sk 2,32n.36nn).

     Osvobození ke svědectví pro Ježíše nebylo pro učedníky jednorázovou záležitostí. Po prvním pronásledování jim byla darována obnova zkušenosti letnic. “Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží” (Sk 4,31).

     Ježíš sám pokřtil učedníky svým svatým Duchem a uschopnil je tak ke svědectví. To nevylučuje, ale spíše potvrzuje, že další trvání události letnic je také zprostředkováno kázáním apoštolů (viz Sk 8,14-18; 19,5n). Podle katolického chápání je toto vkládání rukou apoštolů počátkem svátosti biřmování. Také konfirmace je často spojena s vkládáním rukou a s prosbou o seslání svatého Ducha.

     Vystoupíš-li tedy v průběhu tohoto semináře - třeba po šestém týdnu, nebo i později - s prosbou o obnovu ducha, potom půjde o dvojí:

     (i) O obnovu křestního slibu. Odříkám se Satana, odříkám se nedůvěry vůči Bohu. Pane, odevzdávám ti celý svůj život od počátku, se vším, co mě od tebe odděluje. Odevzdávám ti svůj rozum, svou vůli, své city, svá přání i svou smrt. Pomoz mi, abych mohl denně s tebou umírat, abych se mohl stát tvým svědkem. Buď Pánem mého života a změň mě podle své vůle.

     (ii) O přijetí darů svatého Ducha. Pane, jsem připraven přijmout všechny dary svatého Ducha.

     V šestém týdnu budeme mluvit ještě přesněji o jednotlivých darech svatého Ducha. Chceme-li je vykonávat, musíme osobně odevzdat svůj život Pánu církve. Proto mnozí vrůstají do vykonávání jim propůjčených darů svatého Ducha teprve po tomto prvním kroku obnovy ducha. Mnozí o ně prosí při druhé nebo třetí obnově (po týdnu, po měsíci, nebo po létech). Dobrota Boží nás vede stále znovu k pokání, k obrácení. Svatý Duch nás uvádí stále hlouběji do chápání a vykonávání jeho darů.

     Přemýšlej, jak daleko tě Boží Duch dosud dovedl. Mluv o tom také s ostatními. Milost Boží je větší, než naše nedůvěra vůči němu! Nedotkla se už i tvého srdce?

 

      5. den: Musíš se rozhodnout pro Krista v síle jeho svatého Ducha

     Kdo by se nezalekl před krokem, umřít s Ježíšem, přestože i jeho samého přepadala na Olivové hoře hrůza a úzkost (viz Mk 14,35)? Kdo však chce Ježíše následovat, nemůže se tomuto rozhodnutí vyhnout: “Kdo není se mnou, je proti mě. Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému, to nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím” (Mt 12,30nn).

     Ježíš o sobě tvrdí, že to, co říká a dělá, nelze připsat démonickým silám, nebo čistě psychologicky vysvětlit, ale že všechno zlo a každý odpor vůči Bohu vyhání svou silou (viz Mt 12,28). Ježíš má moc přemoci náš odpor vůči Bohu, a to jak onu nedůvěru, na níž možná sami nemáme vinu, tak i naše osobní hříchy, za něž jsme před Bohem odpovědni. Nevěříš-li tomu, nepřijímáš-li Ježíšovu nabídku, hřešíš proti svatému Duchu. Tento hřích nemůže být odpuštěn, protože ty sám nechceš! Bůh nás nenutí, ale chce nás svým svatým Duchem probudit k plné svobodě. První krok už Bůh učinil svým slovem, ve svátostech a vnitřním vedením. Pro každého z nás proto platí Pavlovo slovo: “Jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista. ... A za to se modlím, aby se vaše láska ještě více a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost, abyste rozpoznali, na čem záleží” (Fp 1,6.9n).

     Neboj se důsledků svého rozhodnutí! Tvůj život se nezmění z dneška na zítřek a je vždycky také ovocem svatého Ducha. Láska, radost, pokoj, přátelství, sebeovládání, to všechno je více dílem svatého Ducha v tobě, než dílem tvé snahy (Ga 5,22). Ovšem, svatý Duch nepůsobí v tobě bez tebe (viz 5. den 3. týdne).

 

      6. den: A když Bůh mlčí?

     Při křtu svatým Duchem zakusil Ježíš Boží přítomnost. Po své modlitbě “viděl” a “slyšel” jeho hlas (viz Lk 3,21n). Podobně při obnově ducha jsou mnozí tak hluboce zasaženi Bohem, že překypují radostí, zakoušejí velikou sílu, kterou lze srovnat se zkušeností lásky mezi dvěma lidmi (viz 3. den 2. týdne). Jiní necítí v obnově ducha nic. Zakoušejí v sobě jen velikou vnitřní prázdnotu. Zůstávají němí a jsou snad dokonce “zklamáni”. Někdy je každý poslán na tuto poušť, aby se příliš neuzavíral do své náboženské zkušenosti a nevyhledával ji kvůli ní samé. Pavel při svém obrácení slyšel: “Proto jsem se ti zjevil, abych tě učinil svým služebníkem a svědkem toho, co jsi spatřil a co ti dám ještě poznat” (Sk 26,16). Zkušenost s Boží přítomností je nám dána pro svědectví, a ne pro tuto zkušenost samotnou. Křest svatým Duchem je vždy také křtem smrtí. Ježíš své učedníky na to připravil zcela zřetelně: “Jakub a Jan řekli Ježíšovi: 'Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.' Ale Ježíš jim řekl: 'Nevíte oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?' Odpověděli: 'Můžeme.' Ježíš jim řekl: 'Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem pokřtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici nebo levici není má věc; ta místa patří těm, jímž jsou připravena'“ (Mk 10,37-40).

     Jakub a Jan, jako Ježíšovi průvodci a učedníci, očekávali velkolepý zážitek. Chtěli by mít čestná místa vedle něho, až zbuduje své - ať už jakkoli představované - království. Při následování Ježíše očekávali poctu a moc, a tomu odpovídající závazný Ježíšův příslib. On ale poukazuje na to, že cesta k oslavě vede utrpením křtu smrti. Slovo “křest” je zde použito v přeneseném významu (viz křest svatým Duchem). Původně znamená polití a současně očištění. Kdo následuje Ježíše, bude utrpením zcela zalit a v něm pohřben, a tato koupel bude mít zároveň očistnou sílu. Očistí od falešných, egoistických, poživačných očekávání.

     Ježíš tento křest smrti, tuto poušť vnitřní prázdnoty zakusil při modlitbě na Olivové hoře. Tam nic neviděl ani neslyšel, zažil jen hlubokou opuštěnost. Lukáš poznamenává, že ani tehdy nebyl bez vnitřní posily (viz Lk 22,43), ale ta spočívala v posílení naděje, že Bůh mu zůstává věrný a přijímá jeho utrpení. Podle Matouše a Marka se Ježíšův křest smrtí na kříži stupňuje až k oddělení od Boha, které si my vůbec nedovedeme představit: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” (Mt 27,46; Mk 15,34). Tento výkřik není vůbec entuziastický. Bůh Syn zde křičí k Bohu Otci, který to své nejvlastnější, svého Syna, neušetřil, ale vydal ho za nás za všechny (viz Ř 8,32). Ten visí na kříži, volá k Bohu a nedostává odpověď. Nic nevidí, ani neslyší. Jeho jedinou blízkostí k Bohu je jeho naděje!

     Ježíšův křest smrtí je předpokladem pro to, aby o letnicích mohli být jeho svatým Duchem pokřtěni i jeho učedníci. Kdo není připraven přijmout křest smrti, být pokřtěn s Ježíšem, nemůže přijmout ani křest svatým Duchem. Jeho vlastní zážitek je mu totiž důležitější, než svědectví pro Boha, než láska k církvi! Bůh je Pánem i tvých zkušeností, a on sám rozděluje místa po Ježíšově pravici a levici. Naše - jakkoli dojemné - náboženské zkušenosti nemají hodnotu, neváži-li nás na ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše. Ježíšova napomenutí k bdělosti platí i pro naše vlastní zkušenosti! Důkazem, že naše vlastní “zkušenost s Bohem” pochází opravdu od Boha, je to, že nás taková zkušenost vyhání z nás samých, činí nás bezbrannými vůči Bohu a mění náš život. Příliš veliká jistota o pravosti naší zkušenosti s Bohem musí v nás vyvolávat nedůvěru. Psychologové nám takovou “zaručenou” zkušenost rozeberou a právem poukáží na naši touhu po zážitku. V Novém zákoně se slovo entuziasmus nevyskytuje. Proto by se charizmatická zkušenost neměla nazývat entuziastickou. Charizmatická zkušenost začíná přijetím vlastní smrti (viz 7. den 1. týdne).

 

      7. den: Budeš mě následovat později!

     Když poprvé před svědky odevzdáme svůj život a svoji smrt Kristu, pak je to krok spojený s hlubokým rozhodnutím. Je možné, že to je skutečně náš životní obrat. Můžeme být jisti, že nás Bůh přijal a uschopnil ke svědectví. Na toto první odevzdání života můžeme a smíme později vzpomínat, protože v nás jednal Bůh. Běda však, kdybychom se na to chtěli proti Bohu odvolávat! Obrácení je celoživotní proces, a my se musíme stále více učit rozlišovat naše vlastní impulsy od impulsů svatého Ducha. Možná se nám povede jako Petrovi: “Šimon Petr mu řekl: 'Pane, kam odcházíš?' Ježíš odpověděl: 'Kam já jdu, tam mě nyní následovat nemůžeš; budeš mě však následovat později.' Šimon Petr mu řekl: 'Pane, proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím.' Ježíš odpověděl: 'Svůj život za mě položíš? Amen, amen pravím tobě: Než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.'“ (J 13,36-38).

     Při prvním odevzdání života jsme možná přesvědčeni, že děláme něco mimořádného. Jsme ochotni nasadit život pro Ježíše, všeho se zřeknout a s jistotou následovat Ježíšův hlas. Jsme připraveni - jako Petr - vystoupit z loďky a odvážit se nemožného: jít po vodě (Mt 14,19). První velký impuls se musí přece osvědčit. Ale brzy jsme přemoženi strachem z důvěry vůči Ježíši. Potápíme se a v našem všedním životě ho zapíráme.

     Jednáme-li jen podle našich vlastních schopností, nenaučíme se dát se vést Božím Duchem. On nás totiž varuje před tím, abychom sledovali impulsy, které jsou prodloužením našich charakterových vlastností. Působení svatého Ducha poznáme v průběhu našeho života z toho, že jsme uschopněni k jednání, které neodpovídá našim vrozeným schopnostem. K tomu patří např. taky schopnost vést docela obyčejný život, být tu pro druhé, aniž by mi to přinášelo pocty a rozmnožovalo uznání. Denní umírání s Ježíšem, svědectví života, je důležitější než jednorázová velkorysá ochota nasadit život pro Ježíše. Někteří lidé si myslí, že by po svých osobních zkušenostech s Bohem měli opustit své politické a společenské závazky. Tito lidé jen krouží kolem své vlastní zkušenosti a zapírají Ježíše!

     Varování bible nás činí střízlivými, ale nechtějí nás přivést nebo nutit k oddalování našeho rozhodnutí pro Krista. Žijeme-li v očekávající důvěře, platí i pro nás slovo: “Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dnů” (Sk 1,4n). Následuj Ježíše teď, v těchto několika dnech! On tě pak “povede kam ty nechceš” (J 21,18), ke službě a ke svědectví.

E-mail na pana faráře: farnostkostelec@gmail.com

Pro komunikaci s webmastery ohledně webu, čerstvé novinky, změny a podobně, které chcete dát na web můžete posílat na následující adresu.
Případné změny budeme konzultovat s panem farářem, možná by bylo dobré vyžádat si od pana faráře souhlas podávat informace (požadavky) přímo na nás, aby se komunikace zjednodušila.

E-mail na webmastry: info@farnostkostelec.cz

Číslo farního účtu pro případnou podporu a dary:  426287379/0800

Děkujeme

Kontakt

Římskokatolická farnost Kostelec nad Černými Lesy administrátor Jaroslav Lízner Nám. Smiřických 23 281 63 Kostelec nad Černými Lesy 731 128 512
321 697 370 (nejsou vidět zmeškané hovory)