7. týden

R O Z L I Š O V Á N Í

 

Nechte se vést svatým Duchem, zkoumejte dary svatého Ducha!

 

      1. Satan tě chce opět oddělit od Boha

      2. Zkušenost se sebou - hřích - dary svatého Ducha

      3. Vedení svatým Duchem

            a) Rozdíl mezi lidskou chytrostí a Božím vnuknutím

            b) Vztah lidského společenství a zkušenosti se svatým Duchem

      4  Pomoc při rozlišování

            a) Všeobecné rozlišovací znaky

            b) Osobní rozlišovací znaky

      5. Dar rozlišování - dar celé církve

      6. Dar rozlišování v evangelickém chápání

            a) Rozhodnutí pro jednu skupinu nebo sbor v aktuální situaci

            b) Rozhodnutí otázek víry pro společenství všech křesťanů

 

     1. Satan tě chce opět oddělit od Boha

     Řecké slovo “pneuma”, které překládáme “duch”, označuje v Novém zákoně nejen Božího Ducha, ale také našeho lidského ducha a zlého, protibožského ducha. Už z tohoto užití je zřejmé, že rozlišování není vždycky zcela snadné. Boží Duch je přítomen v našem lidském duchu, a zlý duch zase lstivě napodobuje Božího Ducha. Jestliže však s pomocí svatého Ducha usmrtíme hříšné činy našeho já, budeme žít: “Ti, kdo se dají vést Duchem svatým, jsou synové Boží” (Ř 8,14). Naše tendence ke hříchu, naše “nepřátelství vůči Bohu” (Ř 8,7) zůstává i v tom člověku, kterého Bůh ospravedlnil a osvobodil od zla hříchu a smrti. Když během tohoto semináře nebo později budeš prosit o obnovu ducha, budeš možná zřetelněji než dřív pociťovat, co se tím myslí. Sám Ježíš byl bezprostředně po svém křtu svatým Duchem pokoušen, aby zneužil svou moc k účelům, které nejsou v Božím plánu. Má učinit z kamenů chléb, usilovat o světskou moc, vrhnout se z chrámu v důvěře v Boží slovo (Mt 4,1-11; Lk 4,1-13). Satan nijak Ježíši neupírá, že je pokřtěn svatým Duchem, ale chce právě tento jeho křest svatým Duchem obrátit v opak.

     I tobě se povede stejně. Když se spolehneš na svatého Ducha, budeš mít i ty co činit se zlým duchem. Zakusíš, že je to skutečná moc, která tě chce zase oddělit od Boha. Proto se říká v dopise Efezským: “Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům” (Ef 6,11). Je to vážná věc, neboť tu nemáme co dělat s “lidmi z masa a krve”, ale s nadzemskými mocnostmi, které působí ve světové i tvé životní historii.

     Existuje řada vědeckých pojednání o tom, zda je Satan skutečně osobní bytost, někdo, nebo zda si bibličtí spisovatelé Satana jako osobu jen představovali, aby mohli konkrétně popsat původ zla v člověku. Takto nelze tuto otázku formulovat. Už ve druhém týdnu jsme ukázali, že svatý Duch není “někdo”, kdo stojí před námi jako lidská osoba. Nemělo by smysl stavět v kostelích sochy s nápisem “svatý Duch”, neboť on se nestal člověkem, a nemůže být tedy také představován jako člověk (naproti tomu má smysl představovat Krista jako člověka, neboť on byl vpravdě a skutečně člověk podobný nám ve všem, kromě hříchu). Svatý Duch je spíš Boží síla a moc v nás, Boží dynamika. Podobně je také mylné představovat si zlého ducha, ďábla jako někoho, koho lze “malovat na zeď”. On je spíš (ve své existenci závislé na Bohu) protibožská moc a síla, která nás chce oddělit od Boha (srv. Ef 6,12). Protibožskost této moci se ukazuje především v tom, že dovede z dobrých a pravých úmyslů nebo jednání dosahovat zlých následků, tedy převracet dobro v jeho opak. Toho dosahuje Satan většinou přeháněním.

     Určitě jsi to během semináře poznal také na sobě. Možná, že jsi ve 3. týdnu výrazněji než dřív poznal, že jsi nedůvěřivý vůči Bohu, že jsi se vůči němu zajistil. Satan ti pošeptal: “Přesně tak! Musíš být nedůvěřivý také vůči tomuto Bohu, neboť on ti chce vzít svobodu, chce tě utlačovat, je to tyran!” Satan nepopírá, že Bůh žije, nepopírá ani, že ti Bůh dal svobodu důvěřovat mu. Satan tě však chce přemluvit k tomu, abys svou svobodu zneužil, abys od stále možné nedůvěry vůči Bohu přešel ke skutečné nedůvěře a postavil se na vlastní nohy!

     Možná u tebe Satan využil nějaké jiné tvé slabiny. Namluvil ti: “Jestliže se úplně oddáš Bohu, musíš být také skutečně plně důsledný. Musíš svůj život také radikálně změnit, všeho se vzdát, všechno prodat, žít docela chudě, vůbec neusilovat o úspěch. Musíš nechat na holičkách otce a matku, rodinu, vždyť tak je to napsáno v bibli! Nestrkej tedy do toho raději prsty a zůstaň, jaký jsi!” Satan se tě pokouší oddělit od Boha Božím slovem, tím, že přehání. On je - jak říká Jan - “otec lži” (J 8,44), “duch mámení” (1J 4,6). Satan nikdy nelže přímo, ale přehání pravdu a převrací ji tak v její opak.

     Takové přehánění dobra se děje také tehdy, když si myslíš, že ve křtu svatým Duchem jsi zakusil přítomnost svatého Ducha a to ti stačí! Nepotřebuješ se už angažovat politicky nebo společensko-kriticky. Satan tě chce svést k tomu, abys zneužil radost z oslavy a chvály Boha, která ti byla nově darována. Chce, abys současně míchal dohromady Boha a své pocity, hledal zážitek kvůli zážitku. Chce tě oddělit od tvých úkolů ve společnosti a pro ni, zvrátit tak úctu k Bohu v její opak. Už jsme si řekli v minulém týdnu, že když tvou víru nenásledují činy, podvádíš sám sebe. Satan tě podvedl.

     Když prosíš o obnovu ducha, vrhá se Satan s veškerou mocí na tvůj plán. Když ti Bůh dá dar prorokování, dar jazyka, dar uzdravování, stále znovu ti bude namlouvat, že si jenom něco předstíráš, že by se to všechno dalo v podstatě vysvětlit psychologicky a že to všechno nemá vůbec nic společného s Božím Duchem! Když poprvé cítíš, že bys měl při bohoslužbě přispět prorockým slovem, přepadnou tě pochybnosti, jestli je tu skutečně činný Boží Duch. Snad tě chce Satan svést také k tomu, aby ses stal povzneseným, shlížel na ostatní, protože teď jsi přece “prorok”. Bude tě svádět k tomu, abys tento dar zneužil ke zvýšení své vlastní důstojnosti. Podobně je tomu, když se poprvé modlíš v jazycích. Připadáš si skutečně komicky, protože se ještě příliš pozoruješ a Satan ti bude namlouvat, že tato modlitba je jenom něco pro blázny. Důvěřuj tomu, že modlitba v jazycích je modlitbou vítězství a nenech se mýlit psychologickým vysvětlením. Každé charizma předpokládá přirozené nadání a schopnost. Kdo však tuto schopnost tak vyhrotí, že už nezbývá místo pro svatého Ducha, ten přeháněním pravdivého dělá ze sebe měřítko pro to, kam až sahají Boží možnosti.

 

      2. Zkušenost se sebou - hřích - dary svatého Ducha

     Pro charizmatickou obnovu farní obce je obzvlášť důležité, že každý jednotlivec i celá farní obec se učí rozlišovat mezi démonickými, lidskými a božskými podněty. Bible nás poučuje o tom, že k rozlišení těchto různých podnětů je zapotřebí zvláštního daru svatého Ducha, daru “rozlišování duchů” (Lk 12,10).41) Nelze důvěřovat všem, kteří předstírají, že jsou naplněni svatým Duchem: “Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa” (1J 4,1). Dříve, než budeme hovořit o znacích, podle nichž lze rozeznat pravost darů svatého Ducha, musíme provést několik základních úvah. Existují dva důvody, proč dary svatého Ducha často v dějinách církve nemohly rozvinout svou plnou sílu.

     (1) Jednotlivci, nebo celé skupiny, dostatečně nemysleli na to, že vykonávání darů svatého Ducha je stále ohrožováno i zneužitím a hříchem. Často zaměňovali vlastní zkušenost se sebou, svá přání a své podněty se zkušeností se svatým Duchem a s jeho podněty.

     (2) Ti, kteří jsou v církvi odpovědni za pořádek, nechápali svou službu vždycky jako duchovní, charizmatickou. Nepodporovali a neprobouzeli dary svatého Ducha, ale často je potlačovali.

     Už svatý Pavel bojoval v korintské obci s tvořením stran a s tendencí k rozkolu (srv. 1K 1,11). Čím je zkušenost se svatým Duchem hlubší a v pravém slova smyslu dojemnější, tím větší je nebezpečí, že se každý bude odvolávat na svou zkušenost se svatým Duchem (srv. čtvero “já” v 1K 1,12). Zkušenost s dary svatého Ducha obsahuje v sobě už od začátku tendenci k rozkolu. Brzy po Pavlově smrti koncem prvního století tyto tendence v korintské obci zesílily. Někteří lidé s odvoláním na svou zkušenost se svatým Duchem prostě sesadili osvědčené představitele obce. Římská obec proto píše obci v Korintě dopis (jehož autorem je velmi pravděpodobně římský biskup Klement) a nabádá ji naléhavými bratrskými slovy k disciplině a pořádku. Autor dopisu přitom poukazuje na uspořádání Starého zákona: Velekněží - kněží - levité. Vztah biskup - kněz - diakon není vzhledem k tomu nic úplně nového.42)

     Tímto odvoláním se na Starý zákon začíná dějinný vývoj, v němž se církevní úřad často dostává do rozporu s dary svatého Ducha, a to ne vždy bez “viny lidí na obou stranách”. Rozmach charizmatické obnovy ve všech velkých křesťanských církvích nelze vysvětlit bez Božího zásahu do dějin, neboť lidmi nebyl a není ani plánován, ani organizován. Nemá-li opět dojít k zaviněnému rozkolu (na základě darované zkušenosti se svatým Duchem), nebo k zaviněnému potlačení tohoto rozmachu (“úřední církví”), musí být všichni ochotni nechat se poučit dějinami a neustále prosit Boha o dar rozlišování. Také tento dar dostane jen ten, kdo se mu otevře, kdo se zcela odevzdá Bohu a nejedná jenom podle pravidel lidské chytrosti. Kdo prosí o dar rozlišování, předpokládá zároveň, že vůbec něco k rozlišení je, že podněty svatého Ducha nejsou totéž jako mé vlastní podněty. Toto rozlišování je proto tak důležité, že nelze vymýtit tendenci ke hříchu, a tím také ke zneužití darů svatého Ducha. Každý člověk, přestože je Bohem ospravedlněn a posvěcen, zůstává hříšný a má sklon ke hříchu.

     Vztah mezi zkušeností se sebou a zkušeností se svatým Duchem je zřetelně vyjádřen zejména na dvou místech Nového zákona: “Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží ... . Přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu Duchu, že jsme Boží děti” (Ř 8,14nn). “Protože jste synové, poslal Bůh do vašich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče!” (Ga 4,6). Obě tato místa jsou obzvlášť důležitá z více důvodů. Jsou především vzpomínkou na Ježíšovu Abba-zkušenost, jak jsme ukázali ve 4. týdnu. My však nejsme “syny Božími” ve stejném smyslu jako Ježíš z Nazareta (“Syn Boží” se nestal člověkem jednotlivě v každém z nás). Syny a dcerami Božími jsme spíš jen proto, že Ježíš tím, že se za nás vydal na kříž nám vysloužil znovuzrození z Boha. Znamením tohoto znovuzrození je přítomnost Ježíšova Ducha v nás. Srovnáním obou citovaných míst dostáváme, že se v nás modlí sám Boží Duch, ale také my se modlíme: Abba, Otče! Texty nám neříkají jednoznačně, co v nás činí svatý Duch a co činíme my. Neudávají nám přesně, kde probíhá dělící čára. Jisté je jenom to, že náš lidský duch a Boží Duch zůstávají rozdílní: Boží Duch je poslán do našeho srdce, a “srdcem” se zde myslí střed člověka, ona hlubina, z níž vystupují naše tělesné pocity, naše city, náš rozum, naše chtění. Přítomnost Božího Ducha v nás toto všechno nevymazává. Naopak, když svatý Duch našemu lidskému duchu “dosvědčuje”, že jsme Boží děti, probudí se všechny naše síly ke klanění a ke službě. Odtud plyne první důležitá zásada: Zkušenost se svatým Duchem se děje v nás, ale ne bez nás.

     Objasníme, co se tím myslí. (Autor se opět omlouvá za tykání, ale nenalezl žádnou lepší možnost, jak vyjádřit adekvátně své myšlenky.) Pozoruj teď ještě jednou jak dýcháš, jak se tvá hruď zvedá a klesá. Je to tvůj život, tvá životnost, neboť nikdo nemůže dýchat místo tebe. Když se k něčemu rozhodneš, je to právě tvá vůle jednat tak, a ne jinak. Také tvůj hřích, za nějž jsi osobně odpovědný, je tvůj čin. Protože je to všechno tak, nemůže být ani nikdo na tvém místě pokřtěn, nikdo nemůže za tebe přijmout svatého Ducha. Pavel říká: “Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus” (Ga 2,20). Tím se nemyslí, že tvůj vlastní život může být milostí zrušen, nebo zničen. Kristus žije v tobě, ale ne bez tebe! Když tuto větu přeženeme, může se stát až směšnou. Nelze např. říci, že když píši dopis, píše tento dopis ve mně Kristus, nebo když se přepočítám, přepočítá se ve mně Kristus.

     Totéž platí pro vykonávání darů svatého Ducha. Nikdo nemůže a nesmí o sobě říct: Kdo vidí a slyší mne, vidí a slyší tím také bezprostředně Krista, nebo samotného jeho svatého Ducha! Kdo pronáší při bohoslužbě prorocký příspěvek, nemůže o sobě nikdy říct: Ve mně o skrze mě mluví bezprostředně sám svatý Duch! Úplně a bezprostředně byl Bůh přítomen jenom v Ježíši Kristu. Kdo viděl jej, viděl samotného Boha (srv. J 14,10). Ježíš je Syn Boží, ale já nejsem Kristus, nejsem svatý Duch “v osobě”. Chce-li Bůh skrze nás spasit druhé, použije k tomu náš rozum, naši vůli, naše pocity, celou naši osobu s její životní historií a všemi zkušenostmi. Potom se na tomto procesu podílíme my sami. Z toho vyplývá druhá důležitá zásada: Bůh nejedná nikdy úplně bezprostředně a přímo skrze nás.

     K tomu ještě přistupuje skutečnost, že vtělený Boží Syn byl bez jakéhokoli hříchu. Od počátku žil v těsném sepjetí s Bohem. Jeho lidství nebylo nijak na překážku Božímu misijnímu plánu spásy. My však jsme a zůstaneme hříšníky a můžeme proto přítomnost svatého Ducha v nás zmařit. Naše hříchy jsou skutečně trvalým atentátem na Boží plán spásy, v němž Bůh chce skrze nás zasáhnout druhé. Smíme věřit, že Bůh potlačí naši tendenci ke hříchu a k zneužití, jestliže se mu zcela vydáme. Musíme však zůstat bdělí. Když Bůh daruje své dary svatého Ducha, vyvolá to ihned aktivitu protibožských mocností. Proto se musíme podrobit tomu, aby nás ostatní mohli zkoušet. To, co Pavel říká o daru prorokování, platí i pro ostatní dary svatého Ducha: “Ostatní ať to posuzují” (1K 14,29). Z toho vyplývá třetí zásada: Nikdo nemůže vědět s absolutní jistotou, která by vyloučila jakoukoli pochybnost, zda v něm působí svatý Duch.43)

     Definitivní úsudek o pravosti darů svatého Ducha může vydat jenom celá církev. Dar rozlišování, podobně jako ostatní dary svatého Ducha, nevykonávají ve společenství církve všichni stejně. V tomto smyslu Pavel píše: “Žádám vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás” (1Te 5,12). Proto všichni vedoucí musí stále znovu v odevzdanosti Bohu prosit o dar rozlišování. Jakmile přestanou, důvěřují pouze své lidské chytrosti a nejsou už otevřeni pro dary svatého Ducha v církvi. Z toho, co bylo řečeno, plyne, že vykonávání darů svatého Ducha je vždycky nutně promícháno s tendencí ke hříchu, k rozkolu a k zneužití. Záleží tedy všechno na tom, abychom Bohu dovolili protříbit naše přirozené nadání a schopnosti, očistit naše pohnutky. To je celoživotní proces. Čím více se vydáváme svatému Duchu, (např. častější prosbou o obnovu ducha a vkládáním rukou), tím více smíme doufat v toto očištění. Ono vede k tomu, že nás naše vlastní pohnutky a náš sklon ke hříchu stále méně ovládají, že dáváme stále více prostoru svatému Duchu. Posuzování darů svatého Ducha neskončí proto nikdy zjištěním, že v nějakém člověku už není hřích, že je zcela naplněn svatým Duchem! Může tedy jít jenom o to, zda je v něm více činný svatý Duch než jeho nejvlastnější pohnutky (které samozřejmě vůbec nevymizely) a než sklon ke hříchu (který zde bude vždy). Určité charakteristické znaky, když se ještě vytříbí, dávají pak určitou míru jistoty o pravosti darů svatého Ducha. Charizmatická obnova je tedy zároveň obnovou daru rozlišování! On není jen nějaký zatěžující přídavek. Jeho vykonávání potěšuje a osvobozuje stejně jako vykonávání ostatních darů svatého Duch. Kdo po kritickém posuzování zakusí působení svatého Ducha v církvi, vděčně zvolá: Opravdu je Bůh mezi námi!

 

      3. Vedení svatým Duchem

      a) Rozdíl mezi lidskou chytrostí a Božím vnuknutím44)

     Dar rozlišování a posuzování se realizuje v úsudku. Na to poukazují příslušné řecké výrazy (1K 12,10; 14,29; 1J 4,1). Každé charizma předpokládá určité lidské schopnosti a nadání. Darem rozlišování je tedy svatým Duchem protříbena a do služby církvi postavena schopnost tvořit úsudky. Tato schopnost není dána všem ve stejné míře. Pravost daru rozlišování musí být posuzována stejně jako u každého jiného daru svatého Ducha. Přitom se ptáme, zda tento člověk usuzuje více pomocí své chytrosti a své lidské schopnosti usuzovat, nebo i ve svém úsudku důvěřuje v první řadě vnuknutí a vedení svatým Duchem. Je zřejmé, že i ti, jimž je dán dar rozlišování, musí být při vykonávání tohoto daru opět posuzování od jiných. Stejně, jako jsou “falešní proroci”, může být “falešně” vykonáván dar rozlišování. Vykonávání tohoto daru zajisté předpokládá, že jak posuzování, tak i posuzující se učinili zcela závislými na Božím Duchu: “Neduchovní člověk (který se spoléhá na vlastní rozum) nemůže přijmout věci Božího Ducha, jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všechno, ale sám nemůže být nikým správně posouzen. Vždyť kdo poznal úmysl Páně a kdo ho bude poučovat? My však máme Ducha Kristova” (1K 2,14-16). Každý křesťan je “duchovní” a každý má usilovat jak o dar prorokování, tak také o dar rozlišování, i když ne všechny tyto dary lze vykonávat před církevní veřejností stejným způsobem. Ovšem ten, kdo “nemá” Kristova Ducha, kdo se mu zcela neotevře, nemůže také posuzovat, co pochází od Boha. Jenom duchovní může posuzovat duchovní věci. Toto platí jak pro ty, kteří dar rozlišování vykonávají, tak pro ty, kteří je posuzují. Proto “neduchovní” člověk, tedy takový, který se nevydal Božímu Duchu, nikdy neporozumí “bláznovství” mnohých vnuknutí, jimiž byl určován život řady lidí bohatě obdařených Boží milostí. V 5. části si ještě ukážeme, nakolik je dar rozlišování dán celé církvi.

     Nejprve musíme něco říci o vztahu mezi darem rozlišování a lidskou chytrostí a schopností usuzovat. Kdo chytře jedná a usuzuje, ten se ptá, zda nějaké jednání nebo událost je dobrá nebo špatná. Chytrý volí z různých možností tu nejlepší, radí se s druhými a přemýšlí předem nad důsledky svého jednání. Nebylo by například chytré začít stavět dům bez náležitých prostředků (srv. Lk 14,28). Chytrý počítá s předvídatelným výsledkem a úspěchem. Mnoho pastoračních strategií vzniká tímto způsobem. Duchovní může zvažovat, zda má svůj omezený čas věnovat raději návštěvám lidí po domech nebo práci ve skupinách a spolcích. Do jaké míry jsou takové úvahy neseny láskou, natolik se blíží “vnuknutí”. To propůjčí jednání určitý příklon k jedné z mnoha možností, který už neplyne z pravidel lidské chytrosti.

     Je však zřejmé, že historie církve nevyrostla jenom z chytrých úvah. Svatý František nepřemýšlel, zda je chytřejší žít v bohatství a přebytku, nebo chudě. Cítil se mnohem spíš vnitřně hnán k životu v chudobě. Impuls k chudobě kvůli Bohu a lidem nevychází z lidských podnětů, ale ze svatého Ducha. Kdo jedná z Božího vnuknutí, je hnán k tomu, aby jednal zcela určitým způsobem, a nemůže proto plně vidět a předem posoudit důsledky. Zde nepomůže lidská rada a chytré “zvažování”. Člověk, kterého pohání svatý Duch, se musí rozhodnout: Jsem ochoten vydat se impulsům svatého Ducha nebo ne? Tady je na místě citovat slavná Lutherova slova: “ Zde stojím, nemohu jinak”, právě tak jako rozhodnutí Jana XXIII. svolat koncil. Luther nemohl předem zvážit podle pravidel lidské chytrosti důsledky své reformátorské angažovanosti, a také papež Jan nemohl předvídat, jaké následky bude mít svolání koncilu. Kdo se vydá impulsům svatého Ducha, musí nechat lidskou chytrost ustoupit do pozadí a podle okolností vzít na sebe pronásledování a pohrdání. Mnoho sociálních impulsů křesťanských církví by nebylo možných bez ochoty následovat Boží vnuknutí. Mnozí skutečně stavěli nebo kupovali domy, aniž měli předem k dispozici potřebné prostředky (Don Bosco, A.H.Francke, Wichern a mnozí jiní).

     Charizmatické vnuknutí ve vlastním smyslu však naprosto nebere člověku jeho svobodu! Člověk sice už nemůže jen rozumově a chytře volit mezi různými možnostmi, avšak nejvyšší forma lidské svobody je svoboda moci se zcela odevzdat Bohu, svoboda vazby. Před uzavřením manželského svazku má každý svobodu volit jinak. Čím silnější však je láska, tím silnější se stává také vazba. Kdo se váže definitivně, není tedy nesvobodný, ale svobodný pro stále větší lásku.

     To platí také pro charizmata. Kdo v modlitebním shromáždění vykonává dar proroctví, “nevolí” slova, nepřemýšlí, zda má teď říci to, nebo ono, ale sleduje určitý impuls. To nevylučuje, že se sám sebe ptá: Mám to poselství říci teď, nebo potom, nebo také vůbec ne? Podle základních pravidel svatého Pavla (všechno ať se děje tak, aby pomáhalo růst, všechno ať se děje v řádu), ukáže každému základní síla lásky, jestli jeho příspěvek teď pomáhá růstu, nebo ne. Charizmatická vnuknutí nejsou nikdy násilná! Podobně platí i o daru jazyka: Kdo dovolí Božímu Duchu, aby se zmocnil jeho jazykových schopností, “nevolí” samohlásky a souhlásky které vyslovuje, ale modlí se (nebo zpívá), jak mu to vnukne Duch (srv. Ef 5,19; Ko 3,16). (I u modlitby k Ježíši, nebo modlitby růžence, o nichž jsme již mluvili ve 3. části 6. týdne, v modlitbách blízkých modlitbě v jazycích, se ukazuje, že volba slov, jako “nositelů informace” Bohu, zde nemá žádný význam, dokonce žádný smysl.) Dále má každý uvážit, zda jeho příspěvek nyní pomáhá růstu, nebo ne (1K 14,12.28). Něco podobného platí o všech ostatních charizmatech. Historie misijní církve je plná příkladů. Petrovo rozhodnutí kázat evangelium pohanům nevychází z pastorační strategie chytrého zvažování, ale z vidění (Sk 10,9-16), a také Pavel před tím, než se rozhodne vkročit do Evropy, měl takové vnuknutí ve vidění (Sk 16,9).

     Kdo v síle svatého Ducha posuzuje (u sebe nebo u ostatních), zda určitá jednání a vnuknutí přicházejí od Božího Ducha, neptá se tedy, zda ta slova nebo jednání byla chytrá, dostatečně promyšlená, ale zda určité impulsy přicházejí od Boha nebo ne. Úsudek se nevztahuje v první řadě na samotná slova nebo jednání, ale na impuls, z něhož vycházejí. V mnoha případech lze s jistotou říci, že tento impuls nepřišel od Boha, ale z tvých, eventuelně z vašich vrozených pohnutek nebo dokonce z protibožských sil (srv. např. Mt 16,23; Sk 5,3). I když podle určitých znaků, o nichž ještě budeme mluvit, existuje jistota o pravosti darů svatého Ducha, ještě stále se musíme ptát, zda určitá slova nebo jednání vycházející víc ze svatého Ducha nebo z nejvlastnějších pohnutek, které jsou vždycky nevyhnutelně provázeny tendencí k pochybení a zneužití.45) Když například jednání nebo příspěvky v bohoslužbě zřetelně odpovídají svým zaměřením určitým charakteristickým vlohám (nebo také charakterovým vadám), pak musíme říci, že takové vyjádření vychází víc (nebo úplně) z těchto vloh. Když naproti tomu někdo něco říká nebo dělá, co neodpovídá nebo odporuje jeho založení, bylo by to už spíš znamením pro působení svatého Ducha (za předpokladu, že k tomu přistoupí i další charakteristické znaky, o nichž ještě budeme mluvit). Ještě jednou si připomeňme, že Bůh s námi nikdy nejedná zcela bezprostředně, nebo dokonce násilně!

      b) Vztah lidského společenství a zkušenosti se svatým Duchem

     To, co bylo dosud řečeno o vztahu mezi lidskou svobodou a zkušeností se svatým Duchem, platí podobně i o lidské zkušenosti se společenstvím. Jak říká II. Vatikánský koncil, je církev “sociální ústrojí, které sjednocuje a oživuje Duch svatý”.46) Zkušenost církve má vždy “sociální” charakter. Ten je zvlášť zřetelný v charizmatických modlitebních bohoslužbách, k nimž každý něčím přispívá.

     Dynamika charizmatické obnovy vede k charizmaticky obnovené církvi (nikoliv k nové charizmatické církvi). Ta však může růst nejprve jenom v malých skupinách, a proto se krátce zmíníme o vztahu modlitebních skupin a skupinové dynamiky. Také ve skupinově-dynamických procesech se lidé sbližují, cítí, že ostatní je přijímají, zakoušejí hluboké společenství, které mění jejich život. Členové skupiny se otvírají sobě navzájem, sdělují si beze studu své pocity, překonávají tabu svého soukromí, stávají se otevřenějšími pro problémy druhých, jsou schopni uzavírat nové vztahy, atd. Nikdo nepopírá, že toto všechno se děje také v charizmatických modlitebních setkáních. Musíme však zdůraznit, že taková modlitební setkání se nevyčerpávají ve skupinových procesech. Ty nejsou v popředí, nesměřuje se k nim cílevědomě, nejsou navozovány určitými metodami. To, co modlitební skupinu navzájem spojuje, je v první řadě společné svědectví pro Krista, a to daleko přesahuje dění v těchto skupinách. O prvotní obci se říká: “Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všecko společné” (Sk 4,32). Téměř dvoutisíciletá historie křesťanské církve nespočívá přeci na pouhém skupinovém procesu, a v jejím popředí už vůbec nestojí hledání sebe. To bude přidáno jako dar, a to v té míře, jak se přítomní společně odevzdají Božímu Duchu. Modlitební skupina není kruh přátel, nějaký “charizmatický kroužek”, nějaká skupina hledání sebe, ale v nejprvnější řadě církevní společenství.47) V něm rovinu setkání neurčují přítomní sami, ale jsou navzájem spojeni v jednom Duchu, dříve, než něco společně dělají. Přítomnost svatého Ducha nezávisí na osobním uchvácení přítomných, ale předchází mu.

     Charizmatická zkušenost s modlitbou je zkušenost se společenstvím, která daleko přesahuje každou jinou lidskou zkušenost se společenstvím. Modlitební skupina se stává charizmatičtější, když si nevšímá sebe, hledá společenství, chce zde být pro ně. Také tady platí podobenství o zrnu. Čím víc se nějaká skupina odlišuje od obce nebo církve, tím méně bude moci vykonávat službu svědectví a obnovy celé církve. Kdo hledá v modlitebních bohoslužbách výlučně, nebo v první řadě lidské společenství, kdo nemá jiné přání, než být lidsky přijat, překonat svou osamělost, kdo se těší jenom z vnějších forem bohoslužby, z potlesku, z pozdravu pokoje, z otevřené lidské atmosféry, bude po nějaké době zase zklamán. Je samozřejmé, že jednotlivec zakusí společenství, je osobně uznán, je vysvobozen ze své osamělosti, ale také zde platí slova: “Hledejte Boží království a to ostatní vám bude přidáno” (Lk 12,31; Mt 6,33). A oč méně si modlitební skupina jako celek všímá sebe, o to víc se může otevřít vedení svatým Duchem. Nebude činit důležitá rozhodnutí jenom podle pravidel lidské chytrosti, nebude jen z různých možností vybírat tu nejlepší, ale bude své porady vždy opět přerušovat modlitbami a vydá se stále novým impulsům svatého Ducha.

 

      4. Pomoc při rozlišování

     Podle určitých znaků může každý poznat, zda a v jaké míře pocházejí určité impulsy od svatého Ducha. K duchovnímu nalezení úsudku nestačí obvykle jeden jediný takový znak. Čím víc znaků se setká, tím větší je jistota. Nový zákon jmenuje všeobecně platné znaky, která platí vždy a všude. Tyto znaky nezávisí na naší osobní zkušenosti, ani z ní nevycházejí. Dále jmenuje Nový zákon takové znaky, které se objevují u určité osoby (“plody Ducha”: láska, radost, pokoj). Všeobecně platné i osobní znaky pravosti charizmatických projevů může každý pozorovat u sebe nebo u druhých. Zpravidla však každý potřebuje pomoc druhých, aby získal dostatečnou jistotu. Absolutní, nepochybná jistota u darů svatého Ducha není možná. Jenom Ježíš mohl o sobě říci: Znám Boží vůli. Tato nejistota, která zůstává přes všechny osobní jistoty, nás vybízí k tomu, abychom se Bohu ještě víc vydali.

      a) Všeobecné rozlišovací znaky

     (1) Souhlas s Božím slovem a s učením církve V listě Římanům čteme: “Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou” (12,6). Prorok se má držet v určitých hranicích, nemá se oddávat blouznivému entuziasmu (“víra” tu neznamená v první řadě původní důvěru, ale názor věřícího člověka). Víra proroka však musí být také v souladu s vírou ostatních, farní obce, církve, a proto mají ostatní posuzovat (1K 14,29.32). Víra církve našla svůj základ v bibli a v učení církve, která je podává v příslušné historické situaci a přibližuje lidem. V bibli uložené svědectví o Kristu je absolutně spolehlivé, výpovědi víry jsou inspirovány svatým Duchem. Rovněž charizmatické projevy jsou dány svatým Duchem, ale všechny církve trvají na tom, že jenom biblické výpovědi víry jsou absolutně jisté a spolehlivé. Svatý Duch mluví nejen v nás, ale mluvil vždycky ve slově Písma a nikdy si neodporuje. Nikdo nemůže o sobě říci: Učinil jsem jistou duchovní zkušenost a nikdo mě nemusí poučovat, mám pramen víry v sobě! Vnuknutí svatého Ducha se uskutečňuje vždycky v předem daném rámci biblických výpovědí víry.

     Tyto výpovědi nejsou vždycky jednoznačné a mohou být různě interpretovány. Z tohoto pochází nutnost církevní učitelské autority, jak ukazují dějiny ekumenických koncilů.

     Už v novozákonní době existovali “falešní proroci”, falešní učitelé, kteří tvrdili, že k tomu, abychom našli přístup k Bohu, v podstatě Ježíše nepotřebujeme. Je ještě mnoho jiných cest k Bohu. Naproti tomu autor prvního Janova listu říká: “Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův” (1J 4,2nn). Představme si, že by dnes někdo vystoupil a řekl: “Prosil jsem o poznání a pochopení, plakal jsem v hlubokém dojetí a řeknu vám nyní prorocká slova, která mám od Boha: 'Nemusíme bezpodmínečně věřit, že se Syn Boží stal člověkem. Ježíš byl jedním z mnoha zakladatelů náboženství.'“ Takový člověk by musel být všemi posouzen jako “falešný prorok”. Velký pozor si musíme dát vždycky, když někdo o sobě tvrdí: “V Ježíšově jménu musím toto říci nebo udělat” a není ochoten se nechat poučit nebo opravit od druhého. Už jsme řekli, že prorok nemluví jako “soukromník”, ale jako úd církve. Také výklad bible není v první řadě věcí každého jednotlivce ale celé církve. Také všechny ostatní dary svatého Ducha, jako nauky, uzdravování atd., nejsou soukromou věcí, ale mohou být vykonávány jenom v souhlase s celou církví. Když tedy někdo (ať je osobně jakkoli hluboce dojat) není ochoten podřídit svou zkušenost se svatým Duchem duchovnímu úsudku celé církve, je to jistým znamením toho, že se řídí více (nebo úplně) vlastními podněty než podněty svatého Ducha.

     (2) Služba při výstavbě církve a světa Dary svatého Ducha jsou darovány “k užitku všech” (1K 12,7). “Když usilujete o duchovní dary, snažte se, abyste měli hojnost těch, které slouží růstu celé církve” (1K 14,12). “Všecko ať slouží společnému růstu” (1K 14,26). Protikladem výstavby je rozkol. Ten nepochází nikdy od svatého Ducha. V této souvislosti připomeňme ještě jednou následující texty: “Prosím vás ..., abyste byli všichni svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení a přesvědčení ... . Myslím tím to, že se mezi vámi říká: se hlásím k Pavlovi, zase k Apollovi, k Petrovi, ke Kristu. Je snad Kristus rozdělení?” (1K 1,10-13). Rozkol vzniká většinou z přehnaného zdůrazňování sebe, z odvolávání se na vlastní osobní zkušenost. “Kristem” se míní křesťanská obec v Korintě. Pavel se mohl také zeptat: “Je snad svatý Duch rozdělen? On je jeden a tentýž v různých darech svatého Ducha a v jejich nositelích (1K 12,11). Není výlučně “můj” nebo “tvůj”, ale vždycky náš Duch. Čím hlubší je zkušenost se svatým Duchem, čím víc nabývá na osobní zvláštnosti, tím je jednostrannější a tím víc potřebuje doplnění a korektury. Pro lidskou omezenost nemůže nikdo ve svém životě vyjádřit celou hloubku a šíři zkušenosti se svatým Duchem (srv. odst. “Rozkol nepochází ze svatého Ducha” v 5. týdnu). Přehnané zdůrazňování určitých darů svatého Ducha (např. daru jazyka, nebo daru péče o disciplinu a pořádek) vychází více z lidských než z božských impulsů.

     Výstavbu církve brzdí nejen rozkol, ale často také druh a způsob osobního svědectví. Jestliže svědectví vyvolává odpor, který nepochází z výzvy k obrácení (kdopak o tom rád slyší?), pak to znamená, že vzniklo více z lidské snahy toho druhého obrátit, nebo dokonce z pocitu převahy nad ním, než z impulsu svatého Ducha. Kdo například v nějakém úvodním semináři konfrontuje jeho účastníky už první večer nebo první týden s vykonáváním darů svatého Ducha, jimž účastníci ještě nejsou vnitřně přístupni, ten nestaví, ale vytváří zbytečný odpor. Ještě se k tomu vrátíme, až bude řeč o lásce. Když se charizmatická skupina vyčleňuje z farní obce, nebo když odmítá sloužit výstavbě příslušné farní obce, pochází to více z lidské svévole než z Božích pohnutek.

     Charizmatická obnova však neslouží jenom výstavbě církve, ale také výstavbě a novému uspořádání světa. Kdo například zanedbává své denní povinnosti plynoucí z povolání a věří, že pro svou zkušenost se svatým Duchem je oproštěn od politických a sociálních závazků, nenechává se vést dynamikou svatého Ducha, která chce uvést do pořádku všechny vztahy mezi lidmi.

      b) Osobní rozlišovací znaky

     Každý může “plody Ducha” pozorovat u sebe: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání (Ga 5, 22). Moc protibožského ducha je zřetelně poznatelná v necudnosti, nečistotě, bezuzdnosti, modlářství, rozbrojích, hádkách, žárlivosti, vášni, podlosti, rozporech, rozkolu, závisti, opilství, nestřídmosti apod. (v.19nn). Můžeme zde mluvit podrobněji jen o některých znacích.

     L á s k a Pavel nejmenuje lásku na prvním místě bezdůvodně. Důvody pro to uvádí ve 13. kapitole prvního listu Korinťanům: Kdybych měl navenek a před ostatními přemíru všech darů Ducha, ale neměl bych lásku, potom bych podváděl sám sebe a upadl bych do rukou ducha mámení. Láska je trpělivá, laskavá, není ctižádostivá, nevychloubá se, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy (srv. 1K 13, 4n). Jedním slovem láska je sebeodevzdání, sebeobětování (viz 5. odst. 1. týdne). Je to základní síla, která musí každý charizmatický projev zevnitř nést a přetvářet. Láska není charizma mezi ostatními charizmaty, ale je dynamikou, která jim dodává pohyb. Proto se na žádném místě Nového zákona nenazývá “charizmatem”. Láska, o které zde mluvíme, není také pouze duševním pohnutím, nebo jenom povrchním pocitem, že mě ostatní přijali. Modlitební skupiny nejsou duchovní ohřívárny nebo kruhy přátel. Jestliže se láska sama od sebe nestává svědectvím, je více lidskou potřebou než plodem svatého Ducha!

     Lásku lze poznat podle toho, že z celé osobnosti, ze všech jejích životních projevů vyzařuje nezištnost, odevzdání a vydání života Kristu. Proto je důležitá zásada: Chceš-li někomu dosvědčit, že charizmatická obnova pochází od Boha, pak mu musíš sloužit, musíš jej milovat. Svědectví nesmí být agresivní, nesmí druhého pokořit nebo zahanbit. Ten druhý tomu musí skutečně porozumět a přijmout to. Tvůj čin, kterým mu chceš pomoci, mu má ukázat, že nemáš vedlejší úmysly, že nejde o vlastní osobu, že bys tu byl rád pro něj. Láska se nevychloubá, a proto musí být svědectví pravdivé, bez přehánění. Dalším nebezpečím pro charizmatickou obnovu je netrpělivost, která nepochází z lásky. Bůh nás nežene k obnově církve jako válečnou moc, ale vede nás přátelsky. Znamením lásky je proto uvolněná aktivita. Počínáme-li si naléhavě, pochází to spíš z vlastních impulsů než ze svatého Ducha. Charizmatická obnova ve své vnitřní dynamice není v první řadě bojovnou reakcí proti současnému stavu, ale činností zaměřenou na budoucnost. To však nevylučuje diskusi, jejíž důsledky slouží výstavbě. Proto lze často teprve dodatečně říci, zda se slova nebo jednání zrodila z lásky, totiž z lásky k církvi. Nepřátelská konfrontace, opravování druhých v hněvu však nepochází nikdy ze svatého Ducha.

     R a d o s t Láska se ukazuje v rozmanitých formách, především jako radost. Ta pochází ze společenství s Bohem a s druhými lidmi, nemá však nic společného s povrchním entuziasmem, opojením nebo blaženým pocitem. Nepřebývá v první řadě v citu, ale zachvacuje celého člověka, včetně jeho utrpení. Neukazuje se rovněž v první řadě v pociťování sebe, ale zahrnuje druhé lidi. Je to sociální zkušenost. Právě proto při bohoslužbách, k nimž každý něčím přispívá, panuje základní nálada radosti. Všichni současně a společně zakusí, že Bůh je mezi nimi přítomen jako svatý Duch, a to jako jeden a týž.

     Nějaký vedoucí exercicií kdysi řekl: Musíme konečně vzít vážně křesťanskou radost! Tuto radost však nelze dělat nebo chtít, neboť je to “plod” a dar. Dar si však nelze vynutit. Proto je radost vždy provázena také vděčností a poslušností. To se ukazuje na tomto příkladu. Po svatodušní bohoslužbě r. 1975 ve svatopetrské bazilice, při níž bylo přítomno asi 10 000 účastníků mezinárodního kongresu katolické charizmatické obnovy farních obcí, vyjádřily některé skupiny - zvláště jihoamerické - radost v meditativním tanci. Bylo to pravděpodobně poprvé, co se v bazilice sv. Petra tančilo. Nějaký mluvčí však po krátké době řekl do mikrofonu, že je venku přítomno ještě mnoho jiných poutníků, kteří by rádi navštívili baziliku. Nato skupiny tanec okamžitě přerušily a mlčky odešly ven. Tato radost pocházela z poslušnosti a nemůže být zaměňována s rozpustilou karnevalovou náladou. Projev charizmatické obnovy by bylo téměř možno shrnout do věty: zvěstování radostí!

     Někdo může konat heroické činy a mít k tomu také nejvyšší podněty. Není-li to však provázeno radostí, děje-li se to všechno bez radosti a s temnou zarputilostí, vychází takový “heroizmus” možná víc z lidské pýchy než z pohnutek svatého Ducha. Tak je také pro Pavla sebeovládání “plodem Ducha” (Ga 5,22), a ne v první řadě důsledkem naší vlastní vůle. Askeze, sebeovládání nemusí být znamením pokory, může to být také výrazem pýchy (Ko 2,23).

     Radost, o které zde mluvíme, jde tak hluboko, že zahrnuje také utrpení. Pavel říká: “Proto se raduji, že nyní trpím za vás” (Ko 1,2). Na jiném místě se říká: “Radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě víc radovali, až se zjeví jeho sláva” (1Pt 4,13). Ježíš na Olivové hoře a v hodině svého ukřižování neukazoval žádné hnutí radosti, ale jednomu ze svých spolutrpitelů řekl: “Ještě dnes budeš se mnou v ráji” (Lk 23,43). I v nejhlubší osamělosti volal Ježíš stále svého Boha, nevzdal se společenství s ním, ale vytrval v naději v jeho přísliby. Utrpení křesťana není nikdy bez naděje, a proto také není nikdy bez jakékoli radosti.

     P o k o j Jestliže radost pochází ze společenství, pak pokoj pochází z řádu, ze souhlasu s Boží vůlí a s ostatními lidmi. Pokud jsme rozháraní, neklidní, zmatení, znamená to, že jsme se ještě docela nevydali svatému Duchu, že ještě před ním skrýváme naši pýchu, naši agresi, naše pocity méněcennosti. Kdo dovolí svatému Duchu, aby pronikl do jeho hloubek, ten je veselý, uvolněný, svobodný od přehnaných starostí a strachu. Pokoj tedy není jenom hnutí mysli, pocit harmonie, ale je to znamení odevzdanosti do Boží vůle. Bůh má plán s každým životem. Nakolik s tímto plánem souhlasíme, natolik obdržíme pokoj. Největším problémem našeho života nejsou naše narušené plány, ale narušené plány Boží. Kdo se jim při obnově ducha vydá, říká často po týdnech nebo měsících o sobě: stal jsem se vyrovnanějším, už se tak často nezlobím, už nežebroním tak přehnaně jako dřív o uznání druhých lidí, neboť žiji v pokoji s Bohem, vzdal jsem se protestu vůči němu i protestu vůči své smrti, proti nezaviněnému utrpení. Protože jsem zakusil tento mír, mohu se nyní o to víc zasadit o mír ve světě. Mohu spolupracovat na změně nespravedlivých sociálních struktur. Ne z nenávisti, ale proto, že chci Kristův pokoj, a proto, že jenom on může přinést pravou spravedlnost.

     Pokoj, o kterém se zde mluví, je skutečně “plodem” svatého Ducha. Není již na počátku křesťanského bytí, ale je výsledkem konfrontace s protibožskými mocnostmi. Pisatel listu Efesanům nabádá “bojovat za evangelium pokoje” (Ef 6,15). Pokoj jako plod svatého Ducha je proto znamením Kristova vítězství. Zůstává nám zachován i tehdy, když trpíme vnějšími konflikty a odporem.

     Ovšem neklid a rozháranost nemusí být v každém případě znamením vlivu protibožského ducha v nás. Jestliže nás Boží láska žene k obrácení, je první reakcí často strach. Je to tím, že se musíme vzdát něčeho z nás samých, totiž naší nedůvěry vůči Bohu, našeho strachu z něj. Přesto máme strach upustit od našeho strachu, protože je součástí nás samotných. Neklid před obrácením může být proto zcela znakem přítomnosti svatého Ducha. Kdo se silně brání obrácení, a snad také kroku obnovy ducha, stojí často těsně před ním! Kdo se úporně brání určitému daru svatého Ducha (např. daru jazyka), má je často nejvíc zapotřebí.

     Projev charizmatické obnovy by se mohl také opsat větou: Zvěstování pokojem. To se vyjadřuje především při pozdravení pokoje. Je to znamení vzájemného souhlasu ve svatém Duchu, výraz předem zažité duchovní pospolitosti. Toto zvěstování pokojem nelze prostě “zavést” v rámci obnovy liturgie, jak ukázaly příslušné pokusy v Itálii a ve Španělsku. Takové zvěstování pokojem není pouhou příležitostí přijít při bohoslužbě navzájem do styku. Je to výraz souhlasu, který jsem zakusil, a který nevychází čistě z nás samých, ale je plodem a darem svatého Ducha.

 

      5. Dar rozlišování - dar celé církvi

     Proces rozhodování v obtížných případech přesahuje lidské síly a duchovní vlohy jednotlivce. Proto musí na takovém procesu spolupracovat i druzí. Dar rozlišování se sice očekává v první řadě u těch, kterým je svěřeno vedení (srv. 1Te 5,12.21), ale vedoucí je ve své službě odkázán i na ty dary svatého Ducha, které mají ostatní. Proto se křesťané již od počátku shromažďovali ke koncilu, šlo-li o otázky, které se týkaly celku nebo budoucnosti církve (srv. Sk 15). Tato podstatná struktura církve, tato konciliarita se však neukazuje jen na velkých ekumenických koncilech, ale vždy, když se křesťané shromáždí.48)

     I setkání určité skupiny osob může představovat takový malý “koncil”. Mohou to být malé modlitební skupiny, farní rady, rozličné výbory a rady zemských církví, diecézí apod. Rozhodnutí se může hledat například takto. Předsedající stručně zformuluje problém. Pak následuje společné mlčení, v němž každý přednese tento problém Bohu a v hluboké odevzdanosti do jeho vůle jej prosí o správný pohled, poznání a moudrost. Po krátkém, asi patnácti- až dvacetiminutovém mlčení postupně každý krátce a stručně řekne, co v modlitbě před Bohem nalezl jako správné rozhodnutí. Přitom nikdo ani nepotvrzuje, ani neopravuje to, co bylo řečeno před ním. Každý přednáší jenom to, co ve společném mlčení vycítil jako správné. Ani pak nenásleduje v první řadě diskuse, ale předsedající se pokouší porovnat jednotlivé názory. Existují-li mezi výpověďmi i nadále rozdíly, navazuje další mlčení s modlitbou. Každý promýšlí a v modlitbě předkládá Bohu to, co předtím slyšel, a ptá se, zda musí svůj názor změnit, opravit, nebo jinak vyjádřit. Tento proces se může opakovat častěji, a podle okolností může pokračovat i několik týdnů. Je samozřejmé, že přitom nejsou vyloučeny diskuse a analýzy. Nikdy by však nemělo dojít k tomu, aby byly zastoupeny a obhajovány pouze stanoviska a názory, které se prosazují silou. Čím ochotněji nasloucháme tomu, co bylo řečeno v modlitbě druhému, tím větší je naděje, že vedení nepřebírá lidská inteligence a vůle, ale Boží Duch. Jde právě o to, abychom rozlišili, co pochází z lidských podnětů a co jsou impulsy svatého Ducha.

     Při takovém procesu, v němž společně hledáme rozhodnutí, vládne často atmosféra hluboké úcty a odevzdanosti. Každý o každém ví, že teď stojí před Boží tváří. Co by se stalo, kdyby farní rada, nebo jiný výbor, přerušili svou poradu takovou modlitbou? Často se pak změní pořadí argumentů a roste ochota navzájem si naslouchat.

     Takový postup při rozhodování lze samozřejmě použít pouze na otázky, které se týkají určitých skupin. Ne každá malá modlitební skupina může hledat rozhodnutí v základních otázkách víry. Podle katolického názoru shromáždění věřících, které má “pomazání od Svatého” (od Krista, srv. 1J 2,20.27), se nemůže mýlit ve víře. A tuto svou zvláštní vlastnost oznamuje potom skrze nadpřirozený smysl pro víru celého lidu, když “od biskupů až po věřící laiky” vyjadřuje svůj všeobecný souhlas ve věcech víry a mravů (II. Vatikánský koncil, konstituce o církvi, čl. 12,1). Shromáždění věřících se projevuje zejména na ekumenickém koncilu.

     Podle katolického chápání mají rozhodující odpovědnost za charizmatickou obnovu farní obce biskupové. O charizmatech v církvi právě zmíněný koncil říká: “Úsudek o jejich pravosti a řádném použití přísluší představeným církve, a těm dlužno zvláště připomenout, aby Ducha nezhášeli, nýbrž všechno zkoušeli a dobrého se drželi” (1Te 5,12 a 19-21) (Konstituce o církvi čl. 12,2). Katolicita charizmatické obnovy se ukazuje také v tom, že jednotlivec nebo jednotlivé skupiny jsou ochotny podřídit své duchovní zkušenosti úsudku celé církve. Blouznivé tendence k odchodu z církve nebo k sektářskému oddělení nebyly dosud ještě pozorovány. (Bohužel, už jsou pozorovány jak v Německu, tak i u nás. Pozn. překl.) U modlitebních skupin lze předpokládat duchovní jemnocit pro řád, kritiku a poučení stejně, jako pro Boží novost, které se v historii vždy novým způsobem mocně projevují.

 

      6. Dar rozlišování v evangelickém chápání

     Co bylo v předchozím řečeno o daru rozlišování duchů, např. o rozdílu mezi zkušeností se sebou a zkušeností se svatým Duchem, vztahu mezi lidským a Božím Duchem, o vedení, společenství a měřítkách posuzování - s tím se vším může evangelický křesťan souhlasit. Mnozí budou také souhlasit s výrokem, že jen celá církev může vydat konečné rozhodnutí. Jak se ale toto má prakticky dít a jak má být přitom určen poměr mezi biblí, církví a jednotlivcem, se nedá v evangelickém okruhu tak jednoznačně zodpovědět jako v římskokatolické církvi.

     Tak samozřejmě, jak mluví katolíci o “církvi”, to mnozí evangeličtí křesťané nedělají. Oni spojují s tímto pojmem často myšlenku na byrokratický úřad a dávají přednost pojmu “sbor” (obec). Nový zákon používá pojem ecclesia, a označuje tím jak společenství křesťanů na jednom místě, tak i pospolitost všech věřících na celé zemi. Nezáleží na tom, zda toto slovo přeložíme jako “církev”, nebo jako “sbor”, pokud je zachována podstata věci: společenství křesťanů, kteří se shromažďují kolem Božího slova a svátostí a odpovídají na to vírou v Boha a službou bližnímu. Kde je takové společenství, tam je “sbor”, popřípadě “církev”, ale jen za předpokladu, že žije ve společenství s ostatními “sbory”, popř. “církvemi”. Nezávislost jednotlivého sboru je Novému zákonu cizí právě tak, jako vláda jednoho sboru nad druhým.

     Abychom určili úlohu církve při rozlišování duchů, je vhodné rozlišit dvě možnosti:

- rozhodnutí pro skupinu nebo sbor v nějaké aktuální situaci

- rozhodnutí otázek víry pro větší společenství sborů nebo dokonce pro všechny sbory.

      a) Rozhodnutí pro skupinu nebo sbor v nějaké aktuální situaci

     Zde platí všechno, co bylo v předchozím odstavci řečeno o daru rozlišování a o odpovídajících měřítkách. Vychází-li např. prorocká výzva v určité situaci pro jeden sbor nebo skupinu, potom si musí vyprosit dar rozlišování ti, kdo byli osloveni. Zde napomáhají jak všeobecné a osobní rozlišovací znaky (viz 4. Pomůcky k rozlišování), tak i spontánní zasažení osloveného. Naprostá jistota, že toto rozhodnutí je pro všechny a provždy správné, zde není možná. Je však možná jistota, že Bůh chce od nás v této situaci to a to. Zde bylo rozhodnutí správné, to nelze teoreticky předpovědět, ale projeví se to prakticky na ovoci. Pokud je to časově možné, měly by si skupiny navzájem poskytovat rady. Tyto rady není nutné bezpodmínečně uposlechnout, neboť v tom, co Bůh od křesťanů v různých situacích vyžaduje, je oprávněná různost. V každém případě je však nutno dbát na to, aby rozhodnutí jedné skupiny nezničilo společenství s ostatními sbory, popřípadě skupinami. Pavel např. se nespokojí se zjevením, které dostal, ale spojí se s apoštoly v Jeruzalémě, aby “neběžel nadarmo” (Ga 2,2). Požadavek skupiny, aby každý křesťan převzal jí darované rozhodnutí, narušuje křesťanské společenství, působí sektářsky a je znamením, že toto rozhodnutí nepochází od Božího Ducha. Z postoje k aktuálnímu rozhodnutí skupiny se nesmí udělat měřítko zda jsem křesťan, a proto také nesmí vést k vyloučení toho, kdo mu odporuje, neboť existuje - právě tak jako v etických otázkách - možnost různých názorů a rozhodnutí svědomí.

      b) Rozhodnutí otázek víry pro společenství všech křesťanů

     Jsou situace, kdy se musí rozhodnout nejen jednotlivý sbor, nýbrž kde sbory (popřípadě skupiny, popřípadě církve) nějaké oblasti nebo celé země musí zaujmout stanovisko k určité otázce víry. Stejně jako římskokatoličtí a ortodoxní křesťané, i evangelíci důvěřují slovu Páně: “Duch nás vede do veškeré pravdy” (J 16,13). Jsou přesvědčeni, že tedy svatý Duch nikdy nedopustí, aby se církev jako celek mýlila. Reformátoři viděli svědky pravdy i v těch, podle jejich názoru “nejtemnějších” dobách církve. Ovšem jsou to mnohdy menšiny, které navzdory všem pochybným výkladům nesou dál evangelium. Chce-li se římskokatolická církev vyjádřit k nějaké otázce víry, má pro to zřízené prostředky, aby vyvolala rozhodovací proces. Přitom působí přesvědčení věřících, společenství biskupů a slovo papeže společně. Evangelickým církvím, popřípadě sborům chybí takový přípravný soubor nástrojů. Podle pojetí většiny evangelických církví není žádná instituce, která by mohla mluvit za církev na celé zemi s konečnou závazností. Musí se proto evangeličtí křesťané zcela zříci rozhodování v otázkách víry? Tak tomu není.

     Podle evangelického pojetí mají přednost nikoli pověřené osoby, ale příslušná měřítka.

     Rozhodující otázka zní: Souhlasí dnes zastávané pojetí s historickým zjevením Božím v Ježíši Kristu? Protože Syn a Duch si neodporují (porovnej J 16,13-15), musí každý nový výrok víry ležet v linii Kristova zjevení a toto říci nově. K ověření tohoto souhlasu se používají různé pomůcky:

     (1) Písmo svaté jako původní svědectví o Kristově zjevení je Božím slovem, a tím závaznou normou.

     (2) Vyznání je odpovědí společenství křesťanů na Boží slovo a současně ukazatelem cesty k přiměřenému porozumění bibli.

     (3) Je třeba slyšet svědectví křesťanů minulosti (otců) a současnosti (bratří).

     (4) Předávání evangelia je zvláštním způsobem uloženo duchovnímu úřadu.

     Když dojde k rozhodování o otázkách víry, působí všechny tyto činitele společně. Přednost má přitom Písmo svaté. Nečte se však ve vzduchoprázdnu, nýbrž za účasti věřícího a rozumějícího sboru. Vzniká zde kruh, v němž se děje výklad a porozumění, z něhož nesmím žádného člena vyloučit a z něhož nesmím ani sám vystoupit.

     Třebaže bible připouští mnoho výkladů, reformátoři, a s nimi evangeličtí křesťané se přece domnívají, že bible v otázkách, které se týkají spásy člověka, mluví jasně, srozumitelně a jednoznačně. Díky této jasnosti v podstatném lze unést nejistotu v ostatních otázkách.

     Protože nositelé úřadu mají zvláštní odpovědnost za učení (srv. 1K 12,28nn; Ef 4,11n; 1Tm 4,13-16; 2Tm 1,13n), budou se především oni snažit o rozhodnutí při respektování uvedených měřítek. K takovému rozhodnutí může dojít jen v konciliárním procesu, tj. při společném vzájemném slyšení a modlitbě (srv. 5. Dar rozlišování). Ale i když bylo takto nalezeno, není ještě pro sbory automaticky závazné. Musí se prokázat a prosadit jako pravda před společenstvím všech křesťanů. Takový přístup k otázce přijímání (recepce) rozhodnutí o nauce je možný jen tehdy, když ve sborech - a nejen u jejich vedoucích - je modlitbami vyprošen, darován a vykonáván dar rozlišování. Pro celou církev může být závazné jen takové rozhodnutí, které rozvíjí historické Boží zjevení v Kristu. “Nové zjevení”, jako např. vidění, může být prospěšné (pokud odpovídá měřítkům pravdy a lásky) pro jednotlivce nebo pro určité skupiny, ale nikdy nezavazuje celou církev.

 

POZNÁMKY

 

1) Odkazy na literaturu jsou určeny především pro odborníky-teology. Nemohou a nechtějí však nahrazovat vědecký komentář k duchovním podnětům a úvahám a omezují se, v souladu s pojetím knihy, na ústřední souvislosti. K tématu prvního týdne viz především H. G o l l w i t z e r, Krummes Holz - aufrechter Gang. Zur Frage nach dem Sinn des Lebens, München, 4 vyd. 1971. Dále viz V. I. F r a n k l, Der Mensch auf der Suche nach Sinn, Freiburg i. Br. 1977 (Herder-Bücherei, Bd.430); I. A. I r v i n g, R. C. C h a l m e r e, Der Sinn des Lebens nach den fünf Weltreligionen, Weilheim 1967; H. Fr. S t e i n e r, Marxisten-Leninisten über den Sinn des Lebens, Essen 1970; H. R o l f e s, Der Sinn des Lebens im marxistischen Denken, Düseldorf 1971; H. M ü h - l e n, Die Erneuerung des christlichen Glaubens; Charisma- Geist-Befreiung, München, 2.vyd.1976, s 138-161.

   

2) Láska není Pavlem označována výslovně jako “charizma”, ale je daleko spíš zdrojem a korektivem charizmat: bez lásky jsou charizmata neužitečná a bezcenná (1K 13). Platí však taky obráceně: Neprojevuje- li se láska v charizmatech, zůstává neplodná (viz 1J 3,16nn; Jk 2,14- 17). Viz také A. B i t t l i n g e r , Im Kraftfeld des Heiligen Geistes. Gnadengaben und Dienstordnungen im Neuen Testament, Marburg a. d. Lahn, 5. vyd. 1976, s. 90-103.

   

3) Text je namířen proti tzv. “semipelagiánům: “Kdo říká, že jak rozmnožení, tak i začátek víry (initium fidei), ba i sám cit (credulitatis affectus), pomocí kterého věříme v toho, který ospravedlňuje hříšného člověka a skrze kterého dospíváme k znovuzrození křtu, v nás není díky daru milosti, tzn. jako dar svatého Ducha, ... nýbrž přirozeným způsobem, ten se ukazuje jako nepřítel apoštolských tvrzení víry” (DS 375). Tzv. “semipelagianizmus” tvrdí: Před Bohem jsou všichni lidé rovni. Proto Bůh daruje všem lidem stejnou milost. Rozdíly v příklonu Boha k člověku se zdůvodňují rozdílnou pohotovostí a snahou příslušných jednotlivců. To platí už o udělení první milosti spásy. Důvěřující emoce víry se jeví v textu jako fides qua, jako víra, kterou věříme. Naproti tomu obsah pravd víry jsou fides quae, to, co věříme. Budeme se tím ještě jednou zabývat důkladněji ve 3. týdnu, až budeme popisovat víru jako důvěru (rozdíl mezi “věřím ti” a “co věřím”).

     Měli bychom si vlastně položit otázku, zda nejsou mnohé církevní snahy o reformu semipelagiánské. Lidé si sami vytknou cíle reformy, navrhují strategické plány, zavádějí reformy, aniž by se od samotného počátku současně více důvěřovalo svatému Duchu a jeho vedení, než vlastnímu úsilí. Lze ukázat, že “ateizmus srdce” stejně jako osudná privatizace víry a vytlačení citu víry do sentimentality, oddělené od celé osoby, spočívá na oddělení ratio (rozum) od affectus (cit), které začíná ve scholastice a s časem narůstá. Viz H. M ü h l e n, Die Erneuerung des christlichen Glaubens, München, 2.vyd. 1976, s.47-64).

  

  4) Slovo “zkušenost” v souladu se zaměřením této knihy je zde používáno v předvědeckém smyslu. Rozdíl mezi transcendentní a empirickou zkušeností tedy není tematizován. Protože člověk je tělesný duch, není zkušenost nikdy čistě “duchová”, nýbrž zůstává ve svém původu a průběhu vázána na smyslovost. Každá zkušenost začíná pomocí smyslů, i když nepochází pouze ze smyslové zkušenosti. V souladu jak s antickou, tak i biblickou tradicí začíná zkušenost “viděním” a “slyšením”. To znamená “vědění na základě vlastního smyslového nahlédnutí”. (R. B u l t m a n n v: Theologisches Wörterbuch zum Neuen Testament, Bd.I, s. 689n; srv. článek F. K a m b a r t e l “Zkušenost” v: Historisches Wörterbuch der Philosophie, vyd. J. Ritter, Bd. 2, Basel 1972, s. 609).

     Obzvlášť je nutné vyzvednout strukturu osobní zkušenosti. Znamená “poznání osobním stykem” (R. B u l t m a n n, tamtéž s. 696; viz H. M ü h l e n , Die Erneuerung des christlichen Glaubens, s. 79-92). Je sporné, zda lze fenomén charizmatické obnovy dostatečně postihnout pomocí transcendentálně-filozofického přístupu (viz K. R a h n e r, Das enthusiastisch-charismatische Erlebnis in Konfrontation mit der gnadenhaften Transzendenzerfahrung, v Erfahrung und Theologie des Heiligen Geistes, vyd. C. Heitmann a H. Mühlen, Hamburg-München 1974, s. 64-82). Charizmatická zkušenost není pouze radikalizace transcendentality člověka, taky ne pouze “vulgární mystika”. Dodnes chybí filosoficky reflektovaná my-filosofie. Lze ukázat, že “transcendentální” my-zkušenost osobnostně předchází já-zkušenost!

  

  5) To je výsledek ve sborníku: Erfahrung und Theologie des Heiligen Geistes: “Svatý Duch je božská síla sebepřekročení v samotném Bohu, ve světě a v lidstvu. Prožitek jeho přítomnosti (lépe přeloženo: zkušenost s jeho přítomností) vyžaduje a umožňuje překročení od já k my.” (tamtéž s. 16).

 

   6) Viz J. K r e m e r, Pfingstbericht und Pfingstgeschehen. Eine exegetische Untersuchung zu Apg 2, 1-13, Stuttgart 1973, Stuttgarter Bibelstudien 63/64, s. 222n.

  

  7) V řeckém původním textu slouží tentýž kmen slova phaino k tomu, aby označoval přítomnost Syna v člověku Ježíši z Nazareta a přítomnost Ježíšova Ducha v darech svatého Ducha. V člověku Ježíši z Nazareta se “zjevil” věčný Logos života (ephanerothe; 1J 1,1n), a podobně jsou dary svatého Ducha “zjevením svatého Ducha” (phanerosis tou pneumatos; 1K 12,7);

   

8) K tématu “dědičný hřích” třeba především poukázat na zpracování v práci P. S c h o o n e n b e r g , publikováno v: Mysterium Salutis, Bd.II, Einsiedeln-Zürich-Köln 1967, s. 845-938. Schoonenberg definuje dědičný hřích jako “existenciální situování bytí osobními hříchy druhých” (tamtéž s. 931). Důležité je jeho upozornění, že klasická nauka o dědičném hříchu musí být doplněna biblickou naukou o hříchu světa, na kterém jsou spoluvinni všichni naši předkové a také my sami (tamtéž s. 886-894; 392n).

   

9) Původ prvotního hříchu bývá často viděn v pýše, v titánském vzepření se Bohu. E.Dreverman přesvědčivě dokázal, že původ zla je v kroku od vždy možné k uskutečněné nedůvěře a že pýcha a vzepření se Bohu jsou důsledky strachu, vyplývajícího z nedůvěry: Strukturen des Bösen, Teil 1: Die jahwistische Urgeschichte in exegetischer Sicht, Paderborner Theologische Studien, R.Bäumer, J.Ernst, H.Mühlen, Bd.4, Paderborn 1976.

  

  10) Viz A. B i t t l i n g e r, Seelsorge und Beichte, V: Biblische Seelsorge, Ökumenischer Schriftendienst, Schloss Craheim 1973; tentýž, Evangelische Beichte - ein Weg zur Freiheit, Marburg a.d. Lahn, 3. vyd. 1972; tentýž; Biblische Seelsorge, Ökumenische Schriftendienst, Schloss Craheim 1974; tam je na s. 72nn předloha zpovědního zrcadla.

 

   11) Viz E. S c h i l l e b e e c k x, Jesus. Die Geschichte von einen Lebenden, Freiburg i.Br. 1975, s. 227-240, 579-594.

 

   12) Na to poukazuje v mnoha citacích H. S c h ü r m a n n, Das Lukasevangelium, 1.Teil, Herders Theologischer Kommentar zum Neuen Testament, Bd.III, Freiburg i. Br. 1969, s. 159, 172, 179, 183. “Už Lukáš vidí - a proto maluje Ježíšův křest lehce podle obrazu církevní iniciace - že dění má typické rysy, které se v církvi antitypicky opakují. Co se zde stane na “Křtiteli svatým Duchem” (v.16) dává poznat, jak se má nastávající křest svatým Duchem uskutečnit. Verše 3,21n sledují obdarování svatým Duchem po křtu, jak je doloženo i v textech Sk 2,38; 8,15nn; 19,5n o tom, co následovalo po křtu a vkládání rukou v prvotní církvi. Je to plod Ježíšovy modlitby, stejně jako udělení svatého Ducha je dáno účinné modlitbě církve (Lk 11,13; Sk 8,15nn; srv. 13,3). Eklesiologické dění má svůj vzor a základ v dění christologickém (tamtéž s. 196n).

 

13) Viz H. S c h ü r m a n, tamtéž, s. 161-183.

    

14) Výraz “křest svatým Duchem” se v Novém zákoně explicitně nevyskytuje. V dnešní exegetické literatuře je však naprosto běžný. Viz H. S c h n e i d e r, Taufe im Heiligen Geist. Die “Geisttaufe” in der katholische Pfingstbewegung und der Urkirche,Diss.Innsbruck 1974, s bohatými odkazy na další literaturu; F. L e n t z e n - D e i s, Die Taufe Jesu nach der Synoptikern, Franfurkt 1970; A. V ö g t l e, Die sogenannte Taufperikope Mk 1,9-11, EKK 4, Neukirchen-Zürich 1972,s.105-139; H.B r a- u n, Entscheidende Motive in den Berichten über die Taufe Jesu von Markus bis Justin, Gesammelte Studien zum Neuen Testament und seiner Umwelt, Tübingen 1962, s.168-172.

     Karl Barth v jednom ze svých posledních děl široce dogmaticky rozvinul pojem křtu svatým Duchem. Rozumí tím bezprostřední svědectví o sobě a sdělení sebe u živého Ježíše Krista, božský obrat v životě člověka, počátek jeho křesťnské existence. Tento umožňuje a vyžaduje příslušné rozhodnutí, a proto křest svatým Duchem volá po křtu vodou, není s ním však totožný. Odtud pochází známé Barthovo odmítání křtu dětí: Die kirchliche Dogmatik, Bd.IV/4, Zürich 1967, s.3-44, obzvl. s. 34-38.

     V rámci tohoto “Zácviku” není nutné pouštět se do podrobné diskuse exegetické. V podstatných věcech vycházíme ze situace lidové církve, v níž byla většina křesťanů pokřtěna jako malé děti. V důsledku toho je křest svatým Duchem osobním přijetím všeho, co nám Bůh svátostně nabídl a přislíbil ve křtu (a biřmování). Je proto obnovou křtu svatým Duchem, resp. obnovou ducha. K tomu viz především J.Kremer, Pfingstbericht und Pfingstgeschehen, Stuttgarter Bibelstudien 63/64, Stuttgart 1973, s. 179-190.

   

15) M. F ü g l i s t e r, v: Handbuch Theologischer Grundbegriffe, vyd. H.Fries, Bd.II, München 1963, s. 350n.

  

16) Viz E. S c h i l l e b e e c k x, Jesus, Freiburg i. Br. 1975, s. 122n

 

17) Viz H. S c h ü r m a n n, Das Lukasevangelium, s. 190n.

   

18) Viz E. S c h i l l e b e e c k x, tamtéž, s. 234 s dalšími odkazy.

   

19) Viz teologický kompromis mezi ortodoxním a latinským pojetím na sjednocovacím koncilu Ferrara-Florencie (1438-42), kterým se zde nebudeme blíže zabývat. Poměrně obtížně přistupné koncilové dokumenty jsou otištěny v H. M ü h l e n, Morgen wird Einheit sein. Das kommende Konzil Aller Christen: Ziel der getrennten Kirchen, Paderborn 1974, s. 74n.

   

20) Podle křesťanského pojetí byli Božím Duchem naplněni taky jiní lidští zakladatelé náboženství, když a pokud následovali své svědomí a nabídku Boží vůle ke spáse, která chce, aby všichni lidé našli spásu. Zkušenost se svatým Duchem, která je přislíbena všem lidem, nalézá svou jedinečnou a nezdokonalitelnou konkrétnost ve zkušenosti Ježíše Krista. Plně se projevuje dokonce teprve na Ježíšově kříži, a proto může být uskutečněna pouze v ukřižování lidských očekávání (vzdát se pokusů sám se vykoupit).

  

  21) Ve staré církvi existovala takzvaná “christologie svatého Ducha”, a to v trojím vyjádření: (1) Kristus je pouhý člověk, jež byl určitou dobu ve svém životě omilostněn svatým Duchem. (2) Byl to člověk, který byl nadpřirozeným způsobem počat v Mariině lůně svatým Duchem. (3) Kristus je samo vtělení Božího Ducha. Viz A. G r i l- l m e i e r , Das Konzil von Chalkedon, vyd. A.Grillmeier a H.Bacht, Bd.I, Würzburg 1951, s. 28,45n; J. L i é b a e r t, Christologie. Von der apostolischen Zeit bis zum Konzil von Chalkedon (451), v: Handbuch der Dogmengeschichte, vyd.M.Schmaus a A.Grillmeier, Bd.III/1, Freiburg i. Br. 1965, s. 36, 43n.

     Pro systematickou teologii vyplývá vztah mezi vtělením a sesláním svatého Ducha ze vzájemné souvislosti těchto tajemství (viz DS 3016), totiž Trojice a vtělení. Z hlediska Nového zákona se pro seslání svatého Ducha předpokládá vtělení Syna. Z hlediska ekonomie spásy se ve vztahu mezi Kristem a svatým Duchem ukazuje něco z řádu nitrotrojičních východů: V našem chápání pomocí analogií je pro východ svatého Ducha předpokladem východ Syna. Syn se při svém vtělení spojuje s jednou jedinou lidskou “přirozeností” a “pomazání” člověka Ježíše svatým Duchem se uskutečňuje už v prvním okamžiku vtělení, protože přece “Syn” je sám původcem svatého Ducha. Ježíšův Duch se pak dějinně spojuje s mnoha osobami, a tím je zřetelně vyjádřena rozdílnost mezi vtělením a církví. Viz H. M ü h l e n, Der Heilige Geist als Person, Paderborn 1968, s. 198-213; tentýž, Una mystica Persona, Paderborn, 3. vyd. 1968, s. 365-460.

   

22) Viz E. S c h i l l e b e e c k x, Jesus, s. 418-442; W. K a s p e, Jesus der Christus, Mainz, 4.vyd. 1975, s. 81n.

 

    23) Podrobněji k Ježíšovým charizmatům viz A. B i t t l i n g e r, Gnadengaben in der Bibel, v: Die Bedeutung der Gnadengaben für die Gemeinde Jesu Christi, Marburg a. d. Lahn, 2. vyd. 1971, s. 24-48; tentýž, Im Kraftfeld des Geistes, Marburg a. d. Lahn, 5. vyd. 1976, s. 44-71.

 

   24) Viz H. M ü h l e n, Die Erneuerung des christlichen Glaubens, München, 2. vyd. 1976, s. 35-42, 55-60.

 

  25) Viz G. H a s e n h ü t t l, Charisma. Ordnungsprinzip der Kirche, Freiburg i. Br. 1969, s. 238 (lit!); F. G r a u, Der neutestamentliche Begriff Charisma, Tübingen 1946; O. P e r e l s, Charisma im Neuen Testament, Berlin-Hamburg 1964; L. H o f f m a n n, Die Charismen in der Ordnung der Gemeinde, V: Gemeinde des Herrn, vyd. Zentralkomitee der Deutschen Katholiken, Paderborn 1970, s. 200-210; H. M ü h l e n, Die Erneuerung des christlichen Glaubens, s. 234-238.

    

26) Z rozsáhlé literatury se zřetelem na tento “Zácvik” viz především A. B i t t l i n g e r, Im Kraftfeld des Heiligen Geistes, s. 71-86.

    

27) Viz R e n g s t o r f f v: Kittel, Theologisches Wörterbuch zum Neuen Testament,Bd.VII, s. 202-215.

   

28) Viz test apoštolské konstituce o svátosti biřmování v: Die Feier der Firmung in den katholischen Bistümern des deutschen Sprachgebietes, Freiburg i.Br.- Einsiedeln 1973, s.11-17; obzvl. s. 13. Viz další liturgické a učitelské texty ve druhé části tohoto “Zácviku”, 5. týden, 7. den, a také H. M ü h l e n, Die Erneuerung des christlichen Glaubens, München, 2. vyd. 1976, s. 230nn.

    

29) V tomto směru je poučný postoj Kalvina ke svátosti biřmování. Vidí velmi přesně, že v Sk 8,15-17 a 19,5n popisované vkládání rukou apoštolů je spojeno s propůjčením charizmat. Omezuje však toto vkládání rukou pouze na apoštolskou dobu. Avšak “ani Kalvin, který charizmatické projevy svatého Ducha, zprostředkované vkládáním rukou omezil na apoštolskou dobu, ani katoličtí teologové, kteří odmítali čistě charizmatické chápání účinků svatého Ducha, kterého apoštolové udělovali vkládáním svých rukou, nepoznali, že Duch charizmat je podstatný pro výstavbu církve. Ale pouze tento poznatek opravňuje k závěru, že to, co apoštolové konali v prvotní církvi, musí být konáno taky v pozdější církvi” (H. S c h ü t z e i c h e l, Calvins Kritik an der Firmung, v: Zeichen des Glaubens, Balthasar Fischer zum 60. Geburtstag, vyd. H. auf der Maur a Br. Kleinheyer, Zürich - Einsiedeln Köln 1972, s.123-135; obzvl.131). Max Thurian se proto domnívá, že Kalvin nese odpovědnost za vznik sektářských hnutí, která hledají charizmatické projevy Ducha svatého mimo církev. (La confirmation, Neuchatel et Paris 1957, s. 8-14, 69-71; obzvl. 14)! Tento charizmatický aspekt svátosti biřmování zcela přehlíží J. A m o u g o u - A t a n g a n a, Ein Sakrament des Geistempfangs? Zum Verhältnis von Taufe und Firmung, Freiburg i.Br. 1974. Všechno opravdu záleží na tom, zda se neztratí ze zřetele rozdíl mezí milostí sanktifikatorní (účelově zaměřenou na Boha) a konsekratorní (účelově zaměřenou na službu druhým)! K tomu viz H. M ü h l e n, Una mystica Persona. Die Kirche als das Mysterium der heilsgeschichtlichen Identität des Heiligen Geistes in Christus und den Christen: Eine Person in vielen Personen, Paderborn, 3. vyd. 1968, s. 329-358; tentýž, Die Firmung als sakramentales Zeichen der heilsgeschichtlichen Selbstüberlieferung des Geistes Christi v: Theologie und Glaube 57 (1968) s. 263-280. Podrobný literární přehled je v dodatku zmíněné knihy J.Amougou-Atangana.

    

30) Viz H. M ü h l e n, Die Erneuerung des christlichen Glaubens, s. 254-257.

   

31) Viz H. M ü h l e n, tamtéž, s. 64-68; tentýž, Mysterium- Mystik-Charismatik, v: Geist und Leben 46 (1973) s. 247-256.

  

32) Viz K. R a h n e r, Prophetismus, v: Sacramentum Mundi, Freiburg i.Br., Bd.III, s. 1315-1321; H. B r u n o t t i, Das Amt der Verkündigung und das Priestertum aller Gläubigen, Berlin 1962; H. B l u h m, Prophetische Verkündigung heute, Berlin 1967; H.-J. K r a u s, Charisma Propheticon, v: Wort und Gemeinde, vyd. R. Bohren a M.Geiger, Zürich 1968, s. 80-103.

   

33) Z obsáhlé literatury uveďme jen A. B i t t l i n g e r, Glossolalia, Schloss Craheim 1969; L.C h r i s t e n s o n, Die Gnadengabe der Sprache und ihre Bedeutung für die Kirche, Marburg, 3. vyd. 1976; H. M ü h l e n, Die Erneuerung der christlichen Glaubens, s. 245-250.

   

34) Viz C. S c h n e i d e r, Geistesgeschichte des antiken Christentums, Bd.I, s. 224n; Další literatura v A. B i t t l i n g e r , Glossolalia,s.35.

   

35) Viz Die Erfahrungen eines Gemeindepfarrers v knize L.C h r i s t e n s o n, Die Gnadengabe der Sprachen und ihre Bedeutung für die Kirche, Marburg, 3. vyd. 1976.

 

36) Viz H. M ü h l e n, Die Erneuerung des christlichen Glaubens, s. 21-42, 249.

    

37) K tomu podrobněji viz A. B i t t l i n g e r, tamtéž, s. 12- 17.

    

38) Charizmatická obnova je velmi komplikovaný fenomén, má různé kořeny a žije z různých podnětů. Jeden z jejich historických podnětů pochází z pietizmu 17. století a odtud ukazuje stále ještě určité privatizující tendence (viz H. M ü h l e n, Die Erneuerung des christlichen Glaubens, s. 251-257). V USA nepadají privatizující tendence tolik na váhu: “Americká situace si ani tolik nevyžaduje aby byla odprivatizovaná, jako spíše, abychom si jasně uvědomili, jak značně jsme už zpolitizovaní”(F. Her- zog, Diskussion zur “politischen Theologie”, vyd.H.Peukert, Mainz-München 1969, s. 129nn). Tak lze pochopit, že rozmach charizmatické obnovy v USA (asi před 10 lety) nebyl současně provázen sociální a politickou angažovaností, pocházející z víry. Nově objevené “klanění” (po teologii o “smrti Boha”), svým jistě také jednostranným zdůrazňováním nechává ustoupit do pozadí “horizontální” zaměření víry. Mladí Američané v důsledku svého nejosobnějšího rozhodnutí v otázce válečného nasazení jsou tak silně zpolitozovaní, že se už mluvilo o politickém zajetí církve. Se zřetelem na zdravý vývoj charizmatické obnovy v Německu je však upozornění na společensko-kritická charizmata nezbytné. Němec má přirozený sklon ke “zvnitřnění” víry a propadá tak snadněji politickým ideologiím. Charizmatická obnova nevede k odchodu ze společnosti, nýbrž dává kritický odstup od všech společenských a politických ideologií, který právě umožňuje stát se činným politicky a sociálně z původní křesťanské základní zkušenosti.

    

39) Z nepřehledného množství literatury odkazujeme alespoň na práce: D. H o c h, Heil und Heilung, Basel 1954; D. M e t z g e r, Die biblische Botschaft über Krankenheilung und Glaube, Stuttgart- Sillenbuch 1961; J. H e m p e l, Heil als Symbol und Wirklichkeit im biblischen Schrifttum, Göttingen, 2. vyd. 1965; A. K o e b e r - l e, Heilung und Hilfe, Darmstadt 1968.

   

40) K tomu podrobně viz H. D o e b e r t, Gabe und Aufbau der geistlichen Krankenheilung in der Gemeinde, v: Die Bedeutung der Gnadengaben für die Gemeinde Jesu Christi, Ökumenischer Verlag F. Edel, Marburg, 2. vyd. 1971, s. 48-72.

    

41) Dosud existující literatura k daru rozlišování skýtá pro konkrétní práci malou pomoc. Slovníková hesla se vracejí k ignaciánské teologii útěchy (H. W u l f, v: Lexikon für Theologie und Kirche, Bd.10, s. 533nn) nebo sledují transcendentálně-filosofické podněty (E. K l i n g e r, v: Sacramentum Mundi, Bd.IV, s. 1108-1114). Transcendentální východisko se však se zřetelem na teologickou reflexi charizmatické obnovy ukazuje jako nedostatečné. Charizmatická zkušenost není naprosto v první řadě “totožnost se sebou samým”, nýbrž je to primárně my-zkušenost, ke které je jako dar přidána já-zkušenost. Viz také K. N i e d e r w i m m e r, J. S u d b r a c k, W. S c h m i d t, Unterscheidung der Geister, Kassel 1972, stejně jako starší článek: H. K r a u s, Geistliches Leben und Unterscheidung der Geister, v: Geist und Leben (1955), s. 143n; B. E r a s m i, Die “Unterscheidung der Geister “als Grundbedingung christlicher Mündigkeit, Geist und Leben 1949), s. 204-216.

   

42) K tomu bližší podrobnosti viz ve 2. části tohoto “Zácviku”, 5. týden, 6. den.

 

43) V této souvislosti je nutné přesně rozlišovat mezi jistotou a bezpečným vědomím. Za reformace byla tato otázka předmětem kontraverzí. Ve vědecké teologii se mezitím protichůdná nedorozumění ve velkém rozsahu odstranila. Pro současnou charizmatickou obnovu je tato otázka opět aktuální, a to méně teoreticky než prakticky. Pozorujeme, že Martin Luther jasně vyzvedá uvedený rozdíl: “Nikdo nemůže být ospravedlněn vyjma skrze víru, a to tak, že je nutné, aby věřil s pevnou vírou, že je ospravedlňován a žádným způsobem nepochybuje, že dostává milost. Neboť když pochybuje a je nejistý, pak už není ospravedlňován, nýbrž vyplivuje ze sebe milost” (WA 2,13). Na jiném místě však praví: “Křesťané však cítí slabost víry a jsou pokoušeni k zoufalství kvůli pocitu hříchu. Protože však nic není škodlivější než jistota, musíš se pozvednout, když cítíš slabost víry” (WA 25,331). Tridentský koncil odmítá jistotu vůči Bohu, nikoli však stále se vydávající “bezpečné vědomí” a důvěru vůči Božím zaslíbením: “Neboť jako nesmí žádný křesťan pochybovat o Božím milosrdenství, o Kristově zásluze, o síle a účinnosti svátostí, tak se může obávat a strachovat o svou milost při pohledu na sebe, svou slabost a chybějící pohotovost. Vždyť nikdo nemůže s jistotou víry, do které se nemůže vloudit žádný omyl, vědět, že Boží milost obdržel” (DS 1534).

    

44) V tomto “Zácviku” mluvíme hlavně o milostivém daru rozlišování. Je třeba jej odlišovat od schopnosti rozlišování, získané cvičením. U J. B. S c a r a m e l l i h o, klasického mistra nauky o rozlišování duchů je řečeno: “Je třeba přijmout dvojí rozlišování duchů. Jedno patří k zdarma propůjčeným milostem (gratia gratis data) a je sedmá mezi milostmi, které vypočítává apoštol (1K 12,8-10). Druhé spočívá v moudrém úsudku, který jsme si vytvořili skrze umění a nácvik se svým duchem i s duchem druhých lidí. První je nezasloužená propůjčená milost, která se uděluje nemnohým; druhá je pomocí vlastního úsilí získaná rozlišovací schopnost, kterou mohou získat všichni”. Druhá rozsuzuje podle předpisů, o kterých nás poučuje bible a církev, v návaznosti na zkušenost svatých a světlo vlastní moudrosti. (Die Unterscheidung der Geister zu eigener und fremder Seelenleitung, Regensburg 1861, s. 19,36n). K tomu viz podrobně J. B ö k m a n, Aufgaben und Methoden der Moralpsychologie im geistlichen Ursprung aus der Unterscheidung der Geister, Köln 1964, s. 36-40.

    

45) Zde je obzvlášť zřejmé, že procesy v charizmatické obnově vyžadují naléhavě další teologické reflexe. Přitom by se dalo mnoho naučit od staletých diskusí o “inspiraci” bible a s ní spojených procesů. Inspirace je přece charizma biblických spisovatelů. Historicko-kritické bádání znemožňuje mluvit o slovní inspiraci, podle které bibličtí spisovatelé psali jako pouhý mechanický nástroj jakoby podle diktátu. Daleko spíše používá Bůh rozumu, vůle a citů biblických spisovatelů, a to tak, že sepisují to, co Bůh chce a jak to chce. Co nám chce Bůh říci, poznáme teprve tehdy, když jsme, pokud možno, pečlivě prozkoumali, v jakém dějinném a osobním prostředí biblický spisovatel psal. Zcela nezprostředkovanou bezprostřednost Božího působení v sobě neprožili bibličtí spisovatelé ani pri sepisování “Božího slova” (viz podrobná slovníkova hesla k heslu “inspirace”). Charizmatické výpovědi a procesy však nejsou ani v tomto smyslu “inspirované”. Neobsahují žádné nové zjevení a musí být právě proto “přezkušovány”.

     

46) Konstituce o církvi, čl. 8,1.

    

47) Je samozřejmě rozumné a nutné psychologicky analysovat děje v charizmatických modlitebních skupinách. Přitom je však nutné přísně dbát na metodické omezení. Psycholog nebude nikdy moci analyzovat působení svatého Ducha metodami, které má k dispozici, právě tak, jako chemik nenajde ve své zkumavce Boha. Psychologicky analyzovatelné děje se vyskytují v každém modlitebním shromáždění, ale církev nelze redukovat na skupinovou dynamiku a chtít jí z ní vysvětlit!

    

48) Viz H. M ü h l e n, Ziel der getrennten Kirchen, Paderborn 1974, s. 33-44.

 

E-mail na pana faráře: farnostkostelec@gmail.com

Pro komunikaci s webmastery ohledně webu, čerstvé novinky, změny a podobně, které chcete dát na web můžete posílat na následující adresu.
Případné změny budeme konzultovat s panem farářem, možná by bylo dobré vyžádat si od pana faráře souhlas podávat informace (požadavky) přímo na nás, aby se komunikace zjednodušila.

E-mail na webmastry: info@farnostkostelec.cz

Číslo farního účtu pro případnou podporu a dary:  426287379/0800

Děkujeme

Kontakt

Římskokatolická farnost Kostelec nad Černými Lesy administrátor Jaroslav Lízner Nám. Smiřických 23 281 63 Kostelec nad Černými Lesy 731 128 512
321 697 370 (nejsou vidět zmeškané hovory)